Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    S tím Uhdem je ale legrace, že ano?

    V rámci volného cyklu Česká (a slovenská) komorní hra ve Studiové scéně Divadla na Vinohradech v Praze a jako první inscenaci letošní vinohradské sezony nastudoval Jan Burian, jinak ředitel Národního divadla, třicet let starou hru Milana Uhdeho Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl.

    Tomáš Pavelka jako Karel Max mezi dvěma ženami FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Tomáš Pavelka jako Karel Max mezi dvěma ženami FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Běží o dosti lidové podání textu, který autor situoval do Londýna padesátých let předminulého století a kdy dramatikovi předobrazem byli dialektičtí materialisté Karel Marx a Bedřich Engels. Ten první se ve Zvěstování jmenuje Karel Max, druhý Bedřich; Karel Max má za ženu Beny (Marx měl Jenny) a služka se ve hře jmenuje Leni. S ní Karel Max tajně počne dítě a movitý přítel Bedřich se z toho maléru snaží revolučního myslitele vysekat. Skutečnost: služka Marxových se jmenovala Helene Demuthová a roku 1851 porodila Fredericka Lewise Demutha, jenž byl posléze umístěn do dělnického sirotčince.

    Uhde se tedy vyjma jmen držel základních reálií a hru v komorním obsazení, situovanou do ubohého příbytku Marxových v Londýně, pojal jako komedii. Na Vinohradech Jan Burian v tomto určení notně přitlačil na pilu. Ačkoliv inscenaci připravil pro Studiovou scénu, kde herci jsou divákům prakticky na dosah, Tomáš Pavelka (Karel Max), Andrea Černá (Beny), Otakar Brousek (Bedřich) a Zuzana Vejvodová (Leni) názorně, polopaticky gestikulují a místy vysloveně přehrávají. Je-li to záměr, aby se tím docílilo až burlesknosti, anebo se tím prostě vyhovuje pomyslnému vinohradskému standardu hraní „pro lidi“, těžko říct. (Na první repríze, z níž je tato recenze napsána, v hledišti dvě dámy oceňovaly každou pitvornost vděčným a hlasitým smíchem.) Každopádně zejména Karel Max a Beny vyhlížejí v Burianově inscenaci chvilkami jako ne úplně svéprávné bytosti, jako prostomyslní potřeštěnci. Andrea Černá vytahuje grimasy z věru velmi laciného výrazového košíku a Tomáš Pavelka v tom zaostává jen trochu. S relativní grácií zkušeného divadelního praktika se Bedřicha chopil Brousek.

    Středobodem scény je, jak předepisují autorské poznámky, nevábná manželská postel, kolem níž jsou na podlaze rozesety stohy knih; zcela vlevo – z pohledu diváků – se nachází stůl, u něhož Karel Max drásá své vize; vzadu vpravo má svůj přístěnek s ložem služka, za níž se plížívá myslitel. Formální věrnost Uhdeho předloze je evidentní, ale vyznění je neuhdeovsky prvoplánově zábavné. Po celou dobu té inscenace mi tanulo na mysli, co by se stalo, jak by to působilo, kdyby se při hraní ubralo na té bezproblémové řachavosti. Jinými slovy, jaký je současný potenciál hry, k níž Uhde napsal dovětek Autor viděl scénu, v němž se svěřuje, jak si představuje, že by text měl být inscenován. Komediálnost hry záležela v tom, že žádná postava netušila, že hraje v komedii. Herci se chovali vážně a přirozeně, a protože nejúděsněji působí ve snech jejich reálnost, chovali se tak i ve snovém druhém dějství, píše v dovětku dramatik mimo jiné.

    Milan Uhde označuje Zvěstování za svůj kus nejpovedenější. Osobně považuji jeho Zázrak v černém domě za hru podstatnější, ale to je pro tu­hle chvíli podružné. Téměř určitě by Zvěstování dopadlo na Vinohradech lépe, kdyby se v něm vyskytovalo méně taškařice. Avšak satirický osten, který text obsahoval v době svého vzniku, již dosti zkorodoval. V programu jsou citovány odstavce z Uhdeho memoárů Rozpomínky, v nichž tvůrce líčí, jak filosofové Milan Šimečka a Karel Kosík byli dotčeni komediálním obrazem zakladatelů marxismu a Šimečka dramatikovi po přečtení hry v roce 1986 pravil: Plivls po všem, co je nám drahé. Ale těch třicet let udělalo své: uvykli jsme na divadle jinačím nadsázkám, provokacím i „urážkám“, než je Uhdeho komediálně-karikaturní uchopení jednoho momentu ze života Marxe a Engelse. Ať už si o učení těchto dvou pánů myslíme cokoli, těžko již pokládat Zvěstování zcela vážně jako plivnutí. A když si tedy tuto „kacířskou“ dimenzi odmyslíme, když pro nás v podstatě již neexistuje, zůstává z textu dramaticky zručně rozepsaná epizoda ze života dvou kumpánů, kteří sakra promluvili do dějin. Nic více, nic méně. Tím spíš pak záleží na tom, jak se ta věc zahraje. Vinohradská inscenace ukazuje, kudy při tom vedou slepé cesty.

    Divadlo na Vinohradech, Praha – Milan Uhde: Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl. Režie Jan Burian, dramaturgie Jan Vedral, výprava Karel Glogr, hudba Petr Kofroň (na motiv Ludwiga van Beethovena). Premiéra 8. září 2016.


    Komentáře k článku: S tím Uhdem je ale legrace, že ano?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,