Zvěsti z Krytu (No. 5)
…
Vlezlá zima pomalu dodělává
A úměrně tomu se k nám belhá zase nové jaro. Dokonce ani nepadá sníh. I my v Krytu jsme patrně z nejhoršího venku, se zoceleným zdravím: Přestáli jsme v tom našem podzemí další zimu bez topení.
Vlezlá zima pomalu dodělává – pohled na Plzeňskou ulici, Praha-Smíchov. Foto archiv
Tedy: topení bychom měli, krásné elektrické přímotopy, ale jejich provoz si nemůžeme dovolit – nejsou na kliku, ale na elektřinu. A ta je za peníze. A protože nás na Městské části nemají místní papaláši v lásce pro nevymáchanou hubu našeho principála (řekněme si to na rovinu), nedají nám na provoz ani korunu, grant negrant. Co na tom, že jim peníze nakonec i zbudou.
Přímotopy jsou levná zařízení, která rychle a příjemně vytopí studenou místnost. Ačkoliv je jejich pořizovací cena relativné nízká, provoz už tak levný není… Foto Nazeleno.cz
Dřív je asi investovali sami sobě na ta masážní studia, aby byli hezcí. Ale to už se teď nedělají, co to prasklo. Co s tím tedy dělají dnes, čert ví, nejsem s to se to dozvědět. Kromě státního existuje patrně i obvodní tajemství. Nějakou tu zmínku jsem už o tom učinil ve svém prvním blogu, ve snaze vyprovokovat nějakou odezvu – ale kdeže. Tak jsem si dovolil šťouchnout „ještě jednou, naposled“, jak praví kdesi básník, patrně Šrámek, básník stříbrného větru.
Fráňa Šrámek, 1926. Foto archiv
A když jsem narazil hlavou i srdcem na tu poezii, dejme si s ní lehkou přesnídávku:
Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid,
jen nevidět, jak žebrá poctivec,
jak pýchou dme se pouhý parazit,
jak pokřiví se každá čistá věc,
jak trapně září pozlátko všech poct,
jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,
jak sprostota se sápe na slušnost,
jak blbost na schopné si bere bič,
jak umění je pořád služkou mocných,
jak hloupost zpupně chytrým poroučí,
jak prostá pravda je všem prostě pro smích, Znaven tím vším, já
jak zlo se dobru chechtá do očí.
Znaven tím vším, já
umřel bych tak rád,
jen nemuset tu tebe zanechat.
Ani nevím, jak mne to tak najednou napadlo. Pro úplnost – není to současná poezie, je to prosím XVII stol.: William Shakespeare – Sonet č. 66 (přeložil Martin Hilský). Jak vidno, nic nového pod Sluncem.
Smíchov před rokem 1904, Ringhofferovy závody. Zcela vlevo blízko k obzoru kostel sv.Václava. Snímek pochází ze sbírky Národního technického muzea.
Kromě zimy nás v podzemí už několik let znervózňuje i ta nepřirozená skleněná tvář tzv. nového Smíchova . Připomíná mi to bolševikovu snahu o stvoření nového člověka, ale ta nějak nevyšla, patrně pro netoleranci dějinného vývoje.
Na tohle téma jsem si s chutí přečetl pár dosti trefných řádků v publikaci Prahou jít a koukat (Praha nedávno minulá i dnešní, Jiří Leper – František Dostál 2005):
Anděl zjevil se Smíchovu
A je to anděl století jedenadvacátého, anděl ze skla a oceli, anděl polyfunkčnosti a uniformity, anděl sypající zástupům drobečky z McDonaldových žemlí…
V prostoru mezi ulicí Nádražní a Plzeňskou, známém pod libozvučným názvem Anděl, roste nyní Nový Smíchov. Starý Smíchov jen přihlíží, jak se do tradiční zástavby obytných domů zapasovává obchodní a kancelářské centrum, velkorestaurace a velkokino a hotel a velkoprodejny a Anděl ví, co se ještě chystá.
Asi je to lepší, než když třeba na Žižkově kázali inženýři socialismu vystavět paneláky. Ale stejně si na novou podobu Anděla a Smíchova zvykám jen těžce a zvolna. Proč to všechno aspoň není pěkně z kamene? Praha je přece svou podstatou kamenná! Ptal jsem se chytřejších a řekli mi, že ze skla a kovu je to stavění rychlejší a lacinější.
A tak se dle této logiky staví nejen na Andělu, ale všude ve městě, kde je nějaká díra. No jo, říkám já, ale bude ta rychlejší a lacinější Praha také Prahou krásnější?
Je zřejmé, že podobu Nového Smíchova nevyřešíme výstavbou starých Bertramek. Ale pořád si představuji nějakou návaznost na to, co tu bylo. A pořád mi nikdo nevysvětlil, na co v Praze navazují ty skleněné paláce.
Anděli, promiň! Půjdu se uklidnit do shopping centra a možná pak v dobrém rozmaru navštívím i Village Cinemas, evropské multikino roku. Staň se vůle tvá…
(Konec citace)
Anděl zjevil se Smíchovu… – nákupní centrum Nový Smíchov. Foto archiv
Navíc se podařilo dokonale odříznout ten předměstský Smíchov od toho „evropského“. Za halasného vytrubování, že konečně má Smíchov své centrum. (Kdysi jsem zaznamenal pozoruhodnou myšlénku nějakého našeho progresivního evroobčana, že když si dá v restauraci např. Ministerschnitzel im Schlafrock, tak jeho snem že je, aby i v Budapešti byl stejný jako v Londýně. Nebo bramborový guláš, abych se vrátil do blízké budoucnosti.) To odříznutí se projevuje večer už na první pohled téměř absolutní liduprázdností Plzeňské a okolních ulic, kterážto siroba je násobena bohatým automobilovým, autobusovým a tramvajovým provozem, jemuž se semafory snaží dát co nejrychlejší průběh a tedy téměř stálý průjezd, je dosti hororová, nejen vizuálně, ale i na poslech, o neustále vířeném prachu a výfukovém dýmu nemluvě. Drobní podnikatelé bojují o existenci, i proto, že každý, nebo skoro každý občan, si nakoupí cestou z práce či z roboty v těch obludných nelidských superhypermarketech. U Anděla. V domě, kde sídlí naše Krytové divadlo, jsme zeznamenali od převratu už cca 6 nových malopodnikatelů. Absurdní je, že nejdéle se zatím drží Číňané s věčně prázdným Nehtovým studiem. Ale už se tu méně vraždí.
Divadlo Orfeus
Do těchto odříznutých končin lákáme svými skromňoučkými prostředky diváky.
Nápis v Divadle Orfeus… Foto MAREK ZAJAC
A to se přitom vymykáme současnému dramaturgickému divadelnímu a TV trendu fetišizace hnusu, násilí, vyhýbáme se povedeným kouskům o narkomanech, kurvách, gaunerech, Jamesech Bondech (kdysi srandovních, dnes braných vážně), nezajímá nás téma promiskuity, vnitřní ani vnější život homosexuálů, ale snažíme se volit humánní tématiku, humor, poetičnost a – ale nerad bych někoho urazil – snad i trochu té s prominutím krásy.
To kameňáci, t.j. obce kamenných divadel, mají jiné problémy. Velice mne zaujal náš přední avandrgardní režisér (oni ti, co jsou avant, tak pak začínají vandrovat, je jich celá garda, od mrtvých až po ještě živé) pozastesknutím, že on už v přípravě na divadelní uvedení známého a velice slavného filmu o Mozartovi (kterému se dnes v uměleckých kruzích říká poněkud žoviálně jen Amadeus), nechal vyučit vyvoleného hlavního herce v dirigování! Dokonce se to učí už skoro rok! A učí se hrát i na piáno! (A možná i tak idiotsky smát, jako v tom filmu.) Strašná představa, že by ten pan režisér chtěl uvést Maryšu (třeba jako Maryšu z Vinohradu) a chuděra herečka by se musela celý rok učit otravovat jedem starší sedláky. To my v Orfeovi se s tím moc neserem: v zákulisí někdo tleskne a herec padá mrtev k zemi.
A možná se i tak idiotsky smát, jako v tom filmu… (Tom Hulce ve Formanově filmu Amadeus) Foto archiv
Tak mně napadá, až se bude chystat divadelní inscenace např. Dvořákova houslového koncertu, kdo bude hrát toho houslistu a jak dlouho se bude muset učit hrát na housle.
Laury
Ale na druhou stranu rádi se kameňáky inspirujeme. Někdy to opravdu má něco do sebe. Abychom obecenstvu vynahradili absenci patnácti a pár navíc českých seriálových hvězd, co jsou známy z našich TV, deseti bavičů, dvou nebo kolika set existujících celebrit a pohlavně rozverných „osobností“, jakož i ve snaze nebýt na ocase laureátománie, která našim umělců, navyklým tak od bolševika, začínala dost chybět, rozhodli jsme se všechny naše podzemní krytové herce ověnčit laurem. Nemajíce akademiků, navrhli diplomy naši režiséři, po vzoru Českého rozhlasu a jeho ankety Neviditelný herec. U ní každý režisér ČR navrhuje svého oblíbeného a k jejich úhrnu se pak smí vyjádřit i veřejnost. A protože v našem spolku máme jen jednoho režiséra, a tím je principál, navrhovat je bude on.
Dámský kostým Včelička… Foto Karnevalovekostymy.cz
Kategorie jsou znamenité. Např.:
Za výdrž ve službách divadla uděluje se Řád Babičky Boženy Němcové Uletěly mi včeličky
Za mistrovské ovládání kotrmelců na scéně uděluje se Řád Zlatého Svižníka s právem nosit v divadle klobouk na hlavě
Za neoduševnělý přednes sprostých blbých vtipů Vyznamenání Zdeňka Mizera
Za vynikající přednes repliky Ty ses zbláznil, tatínku v inscenaci Vrať mi moje játra Řád slzy v oku Ivy Ježurové
Za nepředpokládaný umělecký růst Řád Dubového pařezu s výhonkem
Za vynikající hadrnické šumlování Řád Ivety Touťalové
Za blbý umělecký výkon v hlavní roli Vyznamenání Chcíplé tresky
Za nezažranost Vyznamenání Užvaněného Poklepla
Za monstrózní držení těla, perfektní výslovnost a oduševnělé cenění zubů Řád Jiřího Krampoldy
a řada dalších řádů a vyznamenání: za servilitu, za podržení, za stálý idiotský úsměv, drmolení, zákulisní machinace, za dohazování kšeftů atd. apod.
Popis zboží: V přírodě se vždy černožluté zbarvení rovnalo upozornění – dávej bacha, jsem nebezpečná. To zajistilo těmto tvorům ochranu. Což je dobře, protože včely jsou krásná stvoření, která dokáží svou prací osladit život, ale pokud je vyprovokujete, dokáží také bolestivě bodnout. Kostým svůdné včeličky slaví úspěchy na všech večírcích. Součástí oděvu je sukně, korzet, křídla, rukavice, čelenka s tykadly, punčochy a obojek. Foto Karnevalovekostymy.cz
Pánbůh s námi a zlé pryč
Nakonec jedna ta češtinářská otázka, jak jsem byl minule slíbil, tentokrát se budu podivovat nad jmény. Je to sice velice často omílané téma a přesto tomu nerozumím:
Slyšel jsem Dragilaová (mužský rod patrně Dragila), ale Lisická a nikoli Lisickijová (mužský protějšek předpokládám, že je Lisickij?). Tedy: byl-li bych já, Vašinka, Češka, byl bych Vašinková. Ale kdybych byl Američanka, byl bych Vashinkaová? Vrána – Vránaová? Není to volovina?
Přídavkem moje oblíbená lahůdka: výslovnost ruských jmen. A tady máme opravdu specialisty. Začalo to už za bolševika. Ruské di, ti, ni se podle těchto profesionálních expertů vyslovuje v převážné většině jako dy, ty, ny, běžně tedy Tymur, Dymitrij, Nykita, Nykolaj… (čestnou výjimkou je trenér Tichonov). Výborné zní také Semen Semenovič Semenov (Semjon Semjonovič Semjonov).
Trenér Viktor Tichonov na lavičce sovětských hokejistů při olympijských hrách v Calgary v roce 1988. Foto archiv
Pánbůh s námi a zlé pryč (Jaroslav Kvapil, Antonín Dvořák – Rusalka).
Komentáře k článku: Zvěsti z Krytu (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Kdyby byl Anděl XXI. století
stále ještě postmoderní, tak by si, v normě tohoto směru, nikdy nedovolil být nešetrný k okolní zástavbě, leč naopak by i tu Bertramku, v duchu postmoderní normy, něde i „citoval“. Ale kdeže postmoderní sněhy jsou!
Multikina jsou v ohrožení, a to nejenom krizí, ale i snadnou dostupností domácího konzumu kinematografických děl prostřednictvím mnohakanálové Tv, levných nosičů i internetového stahování. Kina, obraťtež se v divadla!
Věčně prázdný čínský podnik vypadá na pračku špinavých peněz. Nehtové studio je v tomoto ohledu výhodné – má malou spotřebu materiálu, na rozdíl třeba od obligátní restaurace.
Pro pamětníky: mám dojem, že se říkávalo nikita a ne nykita. Vzor: Brutální Nikita!
27.03.2012 (6.41), , Trvalý odkaz komentáře,