Odešel Václav Cejpek... V roce 2002 jsme měli jako studenti možnost napsat divadelní hru a herci pražského Národního divadla nám ji pak byli ochotni v Divadle Kolowrat veřejně přečíst. Když se dočetla ta moje s názvem Zimní zahrada (vznikla mimo jiné v semináři Milana Uhdeho), otočil se herec David Prachař ke mně a laskavě řekl: “Příště si zkuste představit, že ten text opravdu říkají živí herci”.

Zdrchaně jsem dojel do Brna a ve škole na konzultaci mi Václav Cejpek říkal, že by bylo nešťastné hodnotit svoji divadelní práci podle toho, jestli se někomu líbí nebo nelíbí. Mluvili jsme o tom, že vnitřní kompas hodnoty vlastního díla spočívá v míře upřímnosti a kvalitě vztahu mezi vůlí, touhou, potřebou umělce a mezi povahou a stavem společnosti, jíž vstříc divadelník svoji práci posílá. Tento vztah a jeho úroveň tě bude vyživovat od práce k práci a bude ti dávat sílu, i když se třeba nebude dílo líbit anebo když budeš dělat chyby. Jsi součástí širokého organismu a je podstatné být s ním ve vztahu.

Václav Cejpek z nějakého důvodu věřil, a proto mě vzal na školu. A pak mi věřil znovu a pozval na festivalu Encounter německou pedagožku Marinu Busse na naše monodrama o německé aktivistce Ulrice Meinhof. Hrála ji Kristýna Hessová z ročníku Niky Brettschneider, bylo to v Barce, tu věc produkovala Petra Vodičková. A pak mě Marina Busse pozvala na dva semestry k nim do Essenu a pak už se změnilo úplně všechno. Dodnes, před tenhle moment se už nic nevrátí.

Václav Cejpek nás hnával do Mahenky na režie Martina Čičváka a chodil s náma při různých příležitostech do hospody. Protože některé věci se o divadle ve škole říkat nedají a často jsou to právě tyhle věci, které divadlo určují. Je totiž trochu jedno, v jakém roce a v jakém státě kdo co vytvořil, důležité je, na koho přitom myslel a pro koho to dělal. Umělci málokdy tvoří kvůli datům nebo státům, ale skoro vždycky kvůli někomu, s myšlenkou na někoho. A takové historky se někdy do divadelní akademie nehodí. Pamětníci pamatují, že zatímco my jsme už padali ze židlí nebo vyznávali lásku dopravním značkám, Václav objednával další drink a vyprávěl dál a dál. Dokud to nesmetla sprostota svítání.

Když jsem zkusil udělat Platonova, řekl mi, že nudu prostě nemůžu inscenovat nudou.  Přivedl mě k Thomasu Bernhardovi, Elfriede Jelinek a k východoněmeckému dramatikovi Heineru Müllerovi, o němž jsem pak napsal diplomku. Müller žil ve východním Berlíně a tepal ten komunistický systém zleva. Zleva. V Müllerově dramatickém světě probíhá jedna vzpoura za druhou, protože svět je postaven pro silnější a pro většinu ostatních v podstatě není snesitelný. Müller nechal Hamleta říct “Už nejsem Hamlet. Chci být ženou.” Těžko si v dramatické literatuře představit větší vzpouru vůči kánonu.

Václav Cejpek nechtěl, abychom byli jako jeho studentstvo jemu podobní. Nějak tajemně v nás budoval důvěru v instinkt a byl naším průvodcem. Nabízel nám svoje oči k tomu, abychom se podívali na divadlo i skrze jeho zkušenosti, ne abychom něco z něho samotného replikovali. Mně osobně dal obrovskou důvěru. Jsem za to vděčný a děkuji.