O exkluzivní oficiální zahájení festivalu se potřetí za sebou 16. května postará mezinárodní ansámbl Schauspielhaus Bochum, s nímž se do Olomouce vrací nizozemský režisér Walter Bart. Obrátil se k biografii Donalda Trumpa The Art of the Deal a jeho inscenace s názvem Jak udělat deal se noří do myšlenkového světa nejmocnějšího a zároveň nejkontroverznějšího muže současnosti, který byl dvakrát zvolen prezidentem USA. Inscenace si klade otázky, jak postupy trumpovského „receptáře na úspěch“ fungují, zda vnímáme každodenní setkání s jinými lidmi jako „transakce, které je třeba vyhrát“, či jestli lze úspěch natrénovat. Žánrově jde o temnou hudební komedii plnou osobních proher, velkých politických zvratů i „definitivního selhání skromnosti“. Koprodukci bochumské činohry s vlámsko-nizozemským divadelním kolektivem Wunderbaum uvede festival jen pouhé čtyři týdny po německé premiéře.

Hosté ze zahraničí a pohybové divadlo

Inovativní text Kniha krve Kim de l’Horizon přetvořil německý režisér Sebastian Schug  do podoby one woman show své krajanky Lucie Kotikové – mladé herečky, jež si suverénně pohrává s poetickým jazykem románu, intenzivními emocemi i dialogem s publikem a za svůj brilantní výkon získala status „herecký talent roku“. Sugestivní divadelní adaptace je repertoárovým hitem Bühnen Bern. Historicky prvním olomouckým představením této švýcarské scény 29. ročník Divadelní Flory vyvrcholí 24. května. Neotřelé téma exponuje rovněž inscenace berlínské scény Maxim Gorki Theater Between the River and the Sea. Berlínský herec Yousef Sweid se v režii Isabelly Sedlak pokouší odpovědět na zdánlivě jednoduchou otázku: Co znamená narodit se v Izraeli do palestinské rodiny? V autofikčním stand-upu se Sweid ve vzpomínkách vrací do dětství prožitého v Haifě a ve vyprávění pokračuje až do období svého nynějšího angažmá v německé metropoli. Život mezi různými kulturami, perspektivami i realitami přitom popisuje s velkou dávkou humoru a laskavosti, jež pomáhají propasti mezi lidmi Sweidova rodného regionu překlenout.

Blízkovýchodní reálie ožívají též v působivé taneční performanci Omara Rajeha Dance Is Not for Us. Libanonský tvůrce se v ní ohlíží za historií svého rodného města deklasovaného politickými převraty a znovu se obrozujícího díky nepoddajnosti a vitalitě jeho obyvatel. V duchu leitmotivu Solidarita není Rajehův pomyslný návrat do Bejrútu nostalgickou rekapitulací, ale příslibem naděje, rozvinutým v symbolickém finálním aktu inscenace. Tanec si – jako prostředek sebevyjádření – zvolil již v útlém dětství i Adam Russell-Jones. Jeho syrový příspěvek k mottu festivalu – nespoutaná jevištní extáze Release the Hounds – se inspiruje vyčerpávajícími tanečními maratony z časů velké hospodářské krize. Russell-Jones v něm přetavil letitou negativní zkušenost s nadprodukcí a permanentním enormním tlakem na svůj výkon sólisty elitních baletních souborů v radikální gesto – abstraktní zobrazení tance jako jediného prostředku, jenž umožňuje únik před skutečností i její „přežití“.

Rakouská choreografka a performerka Doris Uhlich se na Floře předvede v duetu s bývalou primabalerínou vídeňské Státní opery Susanne Kirnbauer. Performance Come Back Again pojednává o odvaze čelit vlastní tělesné biografii a vydat se i v pokročilém věku po neznámých stezkách. Kirnbauer spolu s Uhlich prozkoumává, kam se její energie může nasměrovat ve chvíli, kdy již není fyzicky schopna předvádět dokonale přesné baletní kroky. Na bázi tvůrčí symbiózy vznikl rovněž projekt režisérky Petry Tejnorové a tanečnice Terezy Ondrové GEO. Jejich společná „bio-geo-choreografie“ odhaluje vrstvy „tělesné paměti“ a identity spjaté s prostorem, v němž Ondrová dvě dekády působila.

Slovenská perspektiva

Pokud jde o slovenské divadlo, festival nabídne miniprofil souboru Uhol_92. Jeho zakládající členové se narodili – jak název napovídá – v „nultém roce“ Slovenské republiky a ve své tvorbě se zabývají ožehavými sociálními tématy. Pod vtipným, hudebně i herecky hravým Happy Endem, plným invenčních odkazů na popkulturu a mytologii a nabízejícím „širokospektrální pohled“ na téma žensko-mužských vztahů, svazků a narativů, je „režijně podepsána“ spoluzakladatelka a umělecká šéfka souboru Alžbeta Vrzgula. Stojí i za konceptem inscenace Slováci ožijú. Hymna pre 21. storočie. Dvě režisérky a jeden režisér v ní dostali za úkol „najít“ novou národní hymnu – v době, kdy nikdo nepředpokládal, jak moc bude tahle „divadelní objednávka“ korelovat s absurdní slovenskou realitou… Šéfka Uholu tak opět prokázala citlivost vůči náladám ve společnosti i dispozici trefně na ně skrze divadlo poukazovat. Režijní trojlístek Adam Dragun, Silvia Vollmann a Júlia Rázusová ve scénickém triptychu nápaditě reaguje na časté (nejen slovenské) diskuze na téma národní identity i situace, v nichž dochází k jejich účelovému zneužívání k pragmatickým politickým cílům. Kolektivní dílo získalo výroční Cenu DOSKY 2025 za Mimořádný počin v činoherním divadle.

Výběr z domácího divadla

Flora v posledních letech pravidelně poskytovala prostor dvěma tuzemským režijním osobnostem, jejichž tvorbou se potřeba solidarity prolíná jako ústřední téma – Michalu Hábovi a Ivanu Burajovi. Letošní program nabídne inscenace Oidipus Utopia a Zlaté město – ambiciózní projekty, s nimiž Hába s Burajem vstoupili do první sezony v nových rolích uměleckých šéfů ústeckého Činoherního studia, respektive pražského Divadla v Dlouhé. Program zahrnuje i další úspěšné inscenace loňského roku – Dejvické divadlo přiveze inscenaci Krkavci, která získala cenu v anketě kritiků 2025, a Divadlo Na zábradlí uvede inscenaci  Můj boj. Zamilovaný muž v režii Jana Mikuláška s Miloslavem Königem. Moravské divadlo Olomouc do programu zařadilo tři tituly. Vedle Pucciniho opery Tosca v režii Daniely Špinar jsou to dvě nedávné premiéry – inscenace Bořiny za břehem Miroslava Krobota a Lubomíra Smékala a Jejich sestra režiséra Jana Janči, která líčí životní příběh Zdeny Mašínové, dcery legionáře a prvorepublikového československého důstojníka popraveného nacisty a sestry uprchlíků z komunisty terorizované země. Umělecká šéfka Divadla na cucky Silvia Vollmann se na své domovské scéně vydala po stopách Květoslavy Viestové – olomoucké rodačky, která stála v čele největší bratislavské odbojové skupiny během druhé světové války a… první olomoucké Flory. Inscenace  připomíná existenci neprávem zapomenuté hrdinky, ale i důležitou roli žen během přelomových dějinných událostí.

Děti, Putin, besedy, FloraLab

Kromě dětských představení – Kioskuek spolku Ostružina a Divadla Polárka nebo ústecké Pipi Dlouhéá Ppunčochy – obohatí žánrové spektrum Flory také dvojí poslech rozhlasového dramatu Jiřího Adámka Austerlitze Matko Boží, vyžeň Putina, spousta hudebních produkcí, besedy s tvůrci a tvůrkyněmi, tematické diskuze či prezentace.

Přátelsky komunitní atmosféru Flory umocní desítky organizovaných i neformálních setkání. Unikátní množství diskuzních formátů opět propojí návštěvníky s umělci a rozproudí veřejnosti otevřený dialog, který je podstatou divadla i implicitním smyslem festivalu. Zapojí se do něj také přes šest desítek vysokoškolských účastníků programu FloraLab, pořádaného ve spolupráci s Univerzitou Palackého – do Olomouce dorazí studenti s divadlem spjatých uměleckých a uměnovědných oborů z Lodže, Varšavy, Prahy, Bratislavy či Vídně. „Každý rok se snažíme prostřednictvím umělecky naléhavých výpovědí i výrazných tvůrčích gest komentovat realitu, v níž žijeme, a upozorňovat na palčivé problémy, které je třeba vnímat a s empatií řešit. Nechceme být hodnotově indiferentní divadelní přehlídkou. Po mottech Jinakost, Volnost a Rovnost proto i letos, v rámci kontinuální dramaturgické linky vinoucí se napříč posledními ročníky Flory, zastřešujeme její program snadno zapamatovatelným apelativním leitmotivem. Přejeme si, aby letošní Divadelní Flora byla oslavou solidarity, a chceme, aby její étos prostupoval většinou festivalových událostí, které skrze individuální i kolektivní lidskou zkušenost vyjádří respekt a podporu všem, kdo byli a jsou, v rozporu s principem solidarity, marginalizováni, diskriminováni, zneužíváni či umlčováni,“ komentuje dramaturgii festivalu jeho ředitel Petr Nerušil.