Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zmagazínovatělá veřejnoprávní…

    Chcete se zbavit nepohodlné kritiky, zvláště pak takové, jež zlobí mocné, kteří vás ustavili do funkce, z níž vás mohou kdykoli zase převodovou pákou televizních rad odvolat? Třeba pod nicotnou záminkou, že jste kdysi řídil bolševický časopis Palcát? Jak se ale té kritiky zbavit, když z Božího dopuštění vedete instituci, placenou z veřejných peněz za to, že bude nezávislou kritickou debatu nejen tolerovat, ale i pěstovat, takže pořad nemůžete přímo zakázat? Zde je manažersky osvědčený třífázový recept z Kavčích hor:

    Fáze č. 1: První podmínkou je takový pořad hned v zárodku vyjmout z prime-timu a pak mu tak dlouho měnit vysílací dny i časy (reprízy zásadně nad ránem!), až ztratí i poslední věrné diváky. Vyšší sledovanost u kterékoli stabilní divácké skupiny je vždy spojena s jistotou stálého vysílacího času, to platí pro menšinové dokumenty jako pro masovou zábavu (vezměte Šípovi exkluzivitu pátečního večera, dejte ho na odpoledne či dopoledne, a bude-li mít i pak stejnou sledovanost, pak jsem Helena Fibingerová). Jestliže jednou něco běží v úterý odpoledne, pak v pátek v čase vrcholícího víkendového běsu na silnicích a nakonec to přistane v neděli na ČT 2 hodinu před polednem (Přidej se, Nedej se, slibně našlápnuto na tuto bludnou pouť za divákem má i Historie.cz, Ta naše povaha česká, Divadlo žije!, 333 aj.), a to by v tom byl čert, aby se dívalo víc než jedno procento nadšenců. Výsledkem je, že se pak tentýž den před miliony diváků v pravé poledne na ČT 1 neškodně tlachá (premiér už nemluví fráze, fráze mluví jeho, a ještě nudnější jsou „sazkoví“ bafuňáři, obé v Otázkách VM 30. 1.), zatímco hodinu předtím unikly širší debatě zásadní témata, od Bártovy snahy zamezit skandálnímu prodražování dálnic (Přidej se) až po vyhozené miliony za nesmyslné spalovny produkující dioxiny, obhajované radním pro (ničení) životního prostředí Petrem Smutným (Nedej se).Nikdo se nedíval, nebude průšvih, hurá! Fáze č. 2: Když toto nepomůže, lze sáhnout k náhradnímu plánu – vzájemnému vyblokování a rozdrobení podezřelé „intelektuální“ divácké adresy: nevěřím, že je to pouhá idiocie, jež rozhodla, že jedny z mála 100% veřejnoprávních pořadů s obdobnou adresou jdou od Nového roku proti sobě (pondělní Reportéři ČT na jedničce oproti Neznámým hrdinům Historii.cs na dvojce): silnějšímu to ve sledovanosti ubere nějaké to procento, slabší odpadnou. Kritiky těchto postupů pak hravě odrazíme s tím, že vše je na webu, takže si pořad lze pustit v podstatě kdykoli. Fáze 3, zvaná likvidační: v ní pořad legitimně zrušíme (ne probůh zakážeme, zákaz je zakázané slovo), popřípadě z gruntu zre- či zdeformujeme – kvůli nízké sledovanosti. Ta deforma může probíhat i tak, že z původně investigativního Nedej se, jež stálo vždy na straně občanů proti kmotrům průmyslu i politiky, učiníme od podzimu neškodný magazín. Jakoby těch tlachavých magazínů, avizovaných hlasem, připomínajícím nadšeného reportéra prvomájových veselic (Jiří Ptáčník?), a které běží v nesledovatelných časech mj. proti Událostem (Kultura.cz, Kultura s dvojkou aj.), nebylo už tak dost! Kam až může po „popelce ekologii“ klesnout i „popelka kultura“, předvedla kupř. Kultura.cz na ČT 2, jež 29. 1. jako žhavou novinku prezentovala, a to dokonce 2x, Klimszův Konec masopustu, premiérovaný v Ostravě před třemi měsíci (4. 11. 2010)!Tady už se u takto upozaděného pořadu, určeného na odstřel, rovnou cynicky předpokládá sledovanost limitně se blížící nule.

    Závěrem něco optimistického: výjimkou z 13. komnat, jež trčívá z jinak typicky magazínově komerční řady píár celebrit, jsou ty, jež provází Jana Klusáková. Výjimkou nebyl ani díl o Johnu Muchovi (21. 1., ČT 1). To je muž, jenž umíněně trvá na celistvosti Muchovy nadace a tím i Muchova díla, zároveň však muž, o němž – bez jediného důkazu – nejen bulvár, ale i Lidové noviny šíří pavlačovou zvěst, že snad není synem slavného otce a vnukem ještě slavnějšího dědy. Nevím, nebyl jsem u toho, ale jako vždy bezprostřední a zdravě „hubatá“ Klusáková (nesmyslně poté vypeskovaná právě za tuto přednost) přinesla v pořadu, v němž kromě Johna vystupovala i jeho stařičká matka Geraldina, řadu samozřejmých vyvrácení téhle pomluvy: od osobních svědectví přes logickou časovou chronologii až po rodinné snímky. Ale toto nebylo cílem pořadu, jak opět mylně usoudily LN: 13. komnatou bylo naopak ne příliš láskyplné Johnovo dětství uprostřed vyhlášeného bohémského salonu a ne příliš ohleduplné matčino manželství s proslulým pražským bonvivánem. John se z toho léčil přestřihnutím pupeční šňůry s domovem i se jménem Mucha a postavením na vlastní nohy. Teprve po smrti otce se ujal nadace, a trvá na nerozfrcání dědova díla. Nevím jak pro vás, ale pro mne je to věrohodný příběh.


    Komentáře k článku: Zmagazínovatělá veřejnoprávní…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,