Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Životy Ladislava Zemana

    Před pěti lety se zasadil o premiéru Havlova Odcházení v Klicperově divadle. Loni v červnu si své vlastní „odcházení“ zažil sám. Po téměř pětatřiceti letech působení v Klicperově divadle, po čtyřiadvaceti sezonách jako jeho ředitel. S Ladislavem Zemanem skončilo víc než jen jeden zaměstnanecký poměr, skončila celá jedna epocha královéhradeckého divadla. Stojí za ní mj. osm zásadně zrekonstruovaných historických domů včetně budovy Klicperova divadla a Besedy. Čtyři prestižní ocenění Divadlo roku. Dva programem nabité festivaly. Galerie U Klicperů i Havlův dvoreček. Výrazná dramaturgická přestavba a vpád alternativy do kamenného divadla. Bezpočet oceněných inscenací a hereckých výkonů. Obětaví lidé na všech frontách. Image talentu, píle, odvahy a – v divadelních kruzích výjimečné – pospolitosti. Jedním slovem: ZÁZRAK. Říká se mu dodnes: hradecký. A jenom ředitel Zeman nejlíp ví, že tohle všechno nevzniklo jen tak, mávnutím kouzelného proutku, ale že za tím stojí spousta práce, nervů, každodenního boje i zdraví. Jistěže na všechno nebyl celou dobu sám, bez podpory a vydatné pomoci kolegů by to těžko dokázal. Ale stál v čele a mnohé zosnoval, a tak se téhle éře, která loňskou sezonou skončila, už natrvalo bude říkat prostě ZEMANOVA. Marná sláva, do historie českého divadla porevoluční doby je už teď Ladislav Zeman zapsán jako jeden z nejúspěšnějších divadelních ředitelů.

    Ladislav Zeman

    Měla jsem tu čest být s ním na několik sezon u „toho“ coby dramaturgyně. Byla to doba neskutečného pracovního nasazení, ale také neuvěřitelné legrace a chuti něco smysluplného dokázat. Ladislav Zeman byl jedním z hlavních zářičů té energie. Odkud bral a stále bere tu sílu, umanutost, nadhled a v co ji proměňuje dnes? Chtěla jsem to vědět, a pozvala se proto k panu řediteli na kávu, pak na další a další, kladla otázky a naslouchala jeho vyprávění o něm, o tom, co ho v životě formovalo a jak vlastně hradecký zázrak vznikal.

    Naše několikahodinová podzimní setkávání prokládal organizací první výstavy obrazů a grafik ze svých sbírek. Divadlo a výtvarné umění stojí u něj stále těsně vedle sebe. Ladislav Zeman nemá jen jeden, ale hned několik životů!

    Co pamatuji, měl jste vždy k členům divadla až otcovský vztah. Říkala jsem si, že musíte mít v tomto směru silné základy z vlastní rodiny. V jakém prostředí jste vyrůstal?

    Moje maminka pocházela ze Dvora Králové nad Labem a táta z Chrudimi, což je z Hradce Králové na obě strany 38 kilometrů. Maminka byla celý život účetní ve vodohospodářské správě. Táta se nejdřív vyučil zahradníkem, poté vystudoval střední projektantskou školu a pak jakousi nástavbu, ale víc nestihl. Chtěl nastoupit do Stavoprojektu v Hradci Králové, ale chyběla mu praxe. Tak jsme se po mém narození v roce 1949 odstěhovali do Brna. Bydleli jsme v Želešicích, kde byly nádherné parky a zahradní školky, louky. V nich jsem jako kluk strašně rád běhal. Nebo jsem se koukal z balkonu a tahal na něm velké dřevěné nákladní auto, které nakonec skoro vždycky spadlo dolů. Naštěstí nikdy nikoho netrefilo. Dokonce mě při tom jednou táta vyfotil. Co mi to dalo práce vytlačit náklaďák na betonové zábradlí, kde mělo stát. Ale nestálo a vždycky spadlo. Nicméně já se o to pokoušel zas a znova. Asi jsem byl umíněný už od dětství.

    Jak a kdy jste se přestěhovali do Hradce Králové?

    Počátkem roku 1953 měl už táta tři roky praxe splněné, takže místo v hradeckém Stavoprojektu nakonec získal. Jenže neměl byt. Tak se přihlásil v rámci podniku do družstva, jehož členové si svépomocí chybějící bytovky stavěli. Do dvou hodin pracoval, pak položil kružítko, pravítko a příložník a šel na stavbu. A tam pět hodin betonoval základy našeho budoucího domova. My zatím bydleli u babičky ve Dvoře Králové, kde se narodila moje sestra. A v roce 1954 jsme se konečně přestěhovali do Hradce Králové.

    Když jsem pak šel na SVVŠ J. K. Tyla, tak ve Stavoprojektu rozhodli, že si všechny ty dvojdomky, které si jejich zaměstnanci postavili vlastníma rukama, musí koupit do osobního vlastnictví. Doma nastaly strašné debaty o tom, jak k tak velkým penězům přijít. Naši potřebnou sumu nakonec nesehnali, a tak jsme se stěhovali do nedalekého 3+1 v paneláku. A náš domeček koupil jiný pán. Ještě dlouho poté jsem na tátovi viděl, jak je zklamaný.

    Ladislav Zeman

    S maminkou FOTO ARCHIV LADISLAVA ZEMANA

    Po kom jste zdědil zájem o výtvarné umění?

    Po otci. Hodně maloval oleje, akvarely, uhlem… V tom jsme si moc rozuměli. Dovolím si malou vsuvku. Základní škola, kam jsem chodil, sousedila s budovou, kde je dnes městský úřad. Ve spodních patrech sídlila část Stavoprojektu, kde pracoval můj táta. V blízkosti obou budov se nacházely tehdejší Pionýrské sady, kam moji kamarádi po škole chodili a vesele v křoví kouřili, zatímco já jsem hlídal. Občas to zpoza keře hulilo tak, jako kdyby hořelo. Jenomže pak se na to přišlo a s kouřením byl konec. A já, abych se nikde netoulal a netropil neplechy, jsem musel po škole do Stavoprojektu, kde jsem si maloval a čekal, až půjde táta domů. Jednou mi nějaká paní dala na pauzáku v černobílých konturách nakreslený park a ukázala mi, jak se koloruje anilinovými barvami – různé stromy různými odstíny zelené – a jestli si to nechci zkusit. Najednou jsem zapomněl na celý svět a už o mně nevěděl vůbec nikdo. Když se tátova kolegyně přišla na mě podívat, začala křičet, jako kdyby se stalo neštěstí. Vidím to jako dnes, jak se tam ze všech ateliérů všichni sběhli. Tak s tím klukem něco dělej, to je neuvěřitelný, říkali tátovi. Takže jsem jim ty jednodušší nákresy nakonec někdy pomáhal dělat. To jsem chodil do čtvrté třídy. Byl jsem obrovsky pyšný, že jsem to zvládal. Tam někde se už nejspíš začal formovat základ mé budoucí profese. Ale jaké, že…

    No právě. Kdy a jak se k vašim výtvarným zájmům přidružilo divadlo?

    Divadlo se do mého života začalo plést už tenkrát na základní škole. Měli jsme tam dramatický kroužek, kam jsem celou dobu chodil. Paní učitelka s námi připravovala inscenace, které se pak hrály nejen v naší škole, ale i v jiných. Některé z nich dokonce natočil Československý rozhlas v Hradci Králové jako rozhlasové hry. Takže si představte, že jdu takhle s mámou po městě a najednou z amplionů slyšíme záznam té naší rozhlasové nahrávky. Lidi na ulici se zastavovali a my jsme tam s nimi jak pitomci stáli taky a v dešti poslouchali asi půl hodiny Pohádku o Palečkovi, kde jsem vystupoval jako jeden z prstů. Když to skončilo, šli jsme domů a já byl děsně pyšný. A máma měla v práci co vyprávět.

    Pamatujete si na své první návštěvy hradeckého divadla, tenkrát ještě Vítězného února?

    Rozhodně. V takové šesté, sedmé třídě jsme měli na literaturu učitele, na jehož jméno si už nevzpomínám. Chodil v dlouhém černém plášti a připadal nám hodně podivný. Miloval ale divadlo a bral nás na večerní představení. Předem jsme se vždycky připravili. Řekl nám, o čem to je, a ať si hlavně všimneme určitých situací a momentů, které potom v literatuře rozebereme. Prozradil nám, že divadlo je zkratka příběhů, které se musí odehrát do dvou hodin, ale obsáhnou často celý život. Vysvětloval nám vlastně principy dramatického umění. Každého Shakespeara, kterého jsme viděli, jsme si museli pečlivě zapsat do zvláštního sešitu. Když jsem pak na gymplu ten sešit otevřel, zjistil jsem, že učitel, který už mezitím zas někam zmizel, byl sice možná podivín, ale v té repertoárové bídě, kterou nám divadlo tenkrát mohlo nabídnout, nás dokázal celkem dobře zorientovat a nasměrovat.

    Ladislav Zeman

    Jako bubeníček s kamarádem­-kominíčkem z dramatického kroužku FOTO ARCHIV LADISLAVA ZEMANA

    Na gymnáziu vás zastihla šedesátá léta. Jak jste je prožíval?

    Celá doba šedesátých let měla pro mě zásadní význam. Měl jsem třeba první výstavu svých obrazů v Klubu mladých, který tenkrát vznikl. Pořád se něco dělo. U nás ve škole se konaly nejrůznější politické debaty. Se spisovateli, politiky, novináři… Například s Eduar­dem Goldstückerem. Nebo s Pavlem Kohoutem… Představte si Pavla Kohouta v Hradci na gymnáziu! Jaká to byla úžasná atmosféra! Tak to „hořelo“, že musely přijet ruské tanky.

    Z té doby rád vzpomínám na naši učitelku literatury, paní Horstovou, matku pozdějšího skvostného houslisty. Učila nás hudební výchovu a češtinu. Ve svých hodinách hojně využívala možnosti, že jsme poznali naživo fůru českých spisovatelů tehdejší doby. Dokonce jsme kvůli tomu velmi omezili svoji zábavu i konzumaci piva v hospodě Na Hradě. Rádi jsme chodili na nejrůznější akce, debaty, besedy a angažovali se ve veřejném prostoru. Bylo to úžasné, ale samozřejmě také kruté v tom, že v pedagogickém sboru se našli mnozí, kteří nám tohle všechno brzy dali strašlivě vyžrat. Takže jsem byl třeba vyvolaný ze zeměpisu a otázka zněla: Kolik schodů vede k Jižní Americe? Tak jsem stejně blbě odpověděl, že 230. A hned jsem dostal kouli. Měl jsem jich několik za týden.

    Šedesátá léta skončila sovětskou okupací. I váš mladický rozlet zažil prudký náraz…

    Nechali mě odmaturovat až na druhý pokus. Byl rok 1968 a já jsem „strašně“ zlobil. Pamatuju se, jak paní učitelka Horstová brečela, protože to bylo nespravedlivé, strašlivé svinstvo. Daleko větší pitomci normálně prošli. Tak aspoň pro mě zařídila, že jsem mohl jít na maturitní večírek, i když jsem maturu dodělával později, na opravky. Bylo to celé zvláštní… Ale já už jsem byl takový. Když se šlo na 1. máje do průvodu, všichni šli ve svazáckých košilích, jen já v obleku s kravatou. Existuje fotka. Ještě ji mám schovanou…

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Životy Ladislava Zemana

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,