Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2023

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2023

ročník 32
19. 9. 2023
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Život je sen, ale hvězdy nemají pravdu

    Spolek Kašpar uvedl v Divadle v Celetné inscenaci hry Pedra Calderóna de la Barca Život je sen v režii Filipa Nuckollse a Jakuba Špalka. Tvůrci jsou přesvědčeni, že filozofické drama napsané před bezmála čtyřmi stoletími je dodnes aktuální proto, že se zabývá otázkou, je-li lidská vůle schopná zvítězit nad osudem a jestli i my sami dokážeme být strůjci svého údělu.

    Tereza Rumlová (Rosaura) a Marek Pospíchal (litevský vévoda Astolfo) FOTO MICHAL HLADÍK

    Drama představuje zaumnou spleť lidských příběhů propojených s hlavní královskou osnovou děje. Ve verzi pro komorní scénu se objevuje šest nebo sedm osob, ale to onu základní spletitost nijak nezjednodušuje, pouze ji činí trochu přehlednější. Polský král Basilio je ovlivněn věštbou hvězd, že jej vlastní syn Segismundo zabije a nastolí v zemi hrůzovládu. Uvězní jej proto od útlého věku na odloučeném místě.

    František Kreuzmann coby král vystupuje nenápadně, uměřeně – má jít koneckonců o mudrce a hvězdopravce –, v přiléhavém svrchním kabátci červené barvy připomíná krotitele zvěře, což nemusí být úplně od věci. Zato princův strážce a vychovatel Clotaldo (Tomáš Karger) představuje vybočení k dnešku: chodí v maskáčích, na nohou obílené kanadky. Nad průměr vyniká zejména představitel Segismunda Miloslav Tichý – především ve vypjatých místech mučivých sebezpytných monologů a až plebejsky drsné vzpoury. Pozoruhodný je i výkon Terezy Rumlové v roli Rosaury, i když její vstup v úvodu, kdy společně se sluhou Clarínem (Lukáš Jůza) vbíhá přestrojena za muže s dusotem na scénu, jsouc odhodlána pomstít se vévodovi Astolfovi (Marek Pospíchal) za zneuctění a zradu, vyznívá nechtěně komicky. Silou Rumlové jsou však ztišená vroucná místa v následujících obrazech a také zpěv zhudebněných básní autorů španělského baroka (mimo jiné Terezie z Avily) v originále. Totéž platí i o pěveckém vystoupení představitelky infantky Estrelly Adély Zatloukalové. V „dobově“ stylizovaných kostýmech obě ženské představitelky strmí na scéně jako sochy! Herci ovšem občas škobrtají o vázanou řeč, především je to znát v jejím spojení s pohybem v interakci; stojí-li na místě, deklamují. Daň premiérové nervozitě? Zkušenost mi říká, že je to většinou tím, že herci mají v tomto ohledu málo „natrénováno“.

    Motiv snů, snové reality se vyskytuje už v narážkách postav jako Clarín nebo Clotaldo na nepravděpodobná životní setkání nebo události. Kladou si otázku, jak mají všemu (he)mžení ve světě rozumět. V případě Segismunda je věc o to složitější, že má po uspání opojným lektvarem (hned podvakrát) nabýt přesvědčení, že snem bylo vše, co přecházelo jeho procitnutí. Dochází k závěru, že snem je úplně vše. A když prohlédne, že se stal obětí manipulace, začíná teprve řádit, jak předpověděly hvězdy – v pražském představení to naštěstí „odnese“ pouze jedna osoba. Co se stane, že hvězdy nakonec nemají pravdu? Proměna smýšlení mladého krále, jeho metanoia. A také obrat v mysli starého krále, jenž upřímně lituje svého původního rozhodnutí.

    Co obnáší náš úděl? Máme se oddat primárním impulzům, často „nízkým“, naší přirozenosti, nechat se jimi strhnout a prožít své životy v jakémsi snovém světě mimo dobro a zlo? Mladý král by si přál, aby mu byla Rosaura po vůli, ale když jej mladá žena požádá, aby se zastal její uražené cti, nemůže dát jen tak svoji královskou důstojnost do hranatých závorek. Dvojí královská proměna způsobuje, že místo masakru dochází v závěru nejen ke vzájemnému smíření starého i mladého krále, ale také ke sňatkům. Důležitý je tu „krok reflexe“. Jako statističtí jedinci jsme podřízeni hvězdám, jako osoby vládneme nad nimi, napsal někdo ze „starých“ ještě před Calderónem. Škoda, že v zajímavé inscenaci nedali tvůrci dostatečně vyniknout právě této prostopravdě.

    Kašpar, Praha – Pedro Calderón de la Barca: Život je sen. Překlad Vladimír Mikeš, režie Filip Nuckolls a Jakub Špalek, úprava a dramaturgie Lenka Bočková, výprava Petra Krčmářová, hudba Daniel Fikejz. Premiéra 17. března 2022.


    Komentáře k článku: Život je sen, ale hvězdy nemají pravdu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,