Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Žena se sevřenou pěstí

    Judith Malina (4. 6. 1926 Kiel, Německo – 10. 4. 2015 Englewood, stát New Jersey, USA). Herečka, režisérka, básnířka, dramatička, občanská aktivistka, divadelní a politická vizionářka, spoluzakladatelka jednoho z nejvlivnějších amerických divadel šedesátých let minulého století Living Theatre.

    Maja Pliseckaja

    S fotografií životního partnera Juliana Becka ve svém newyorském bytě v roce 1999 FOTO ARCHIV

    Založila je v roce 1947 v New Yorku se svým manželem Julianem Beckem. Radikálními vystoupeními a akcemi, texty i filmy oslovili a inspirovali několik generací umělců po celém světě. Svou performancí Paradise Now, s níž se v roce 1968 účastnili Avignonského festivalu, podpořili rebelující francouzskou mládež k aktivnímu odporu vůči tehdejšímu establishmentu. V roce 1983 tajně vystoupili v Praze v hospodě na Ořechovce s inscenací Antigona. Jazzová sekce poté vydala o této akci a Living Theatre sborník (ed. Petr Oslzlý a Jaroslav Kořán), obsahující rozhovory s nimi a reportáž z utajeného pražského představení. V srpnu 1990 na pozvání Petra Oslzlého a Ondře­je Hraba hostovali s inscenacemi The Tablets a I and I v Praze a Brně, Malina navíc vedla dílny a s jejich účastníky uspořádala pouliční akci Československo 1990. To už byl ale Julian Beck mrtvý (zemřel na rakovinu v roce 1985). Malina žila s o generaci mladším hercem, dlouholetým členem Living Theatre Hanonem Reznikovem. Společně vedli Living a inspirovali anarchisty celého světa dál. Své oficiální sídlo měli v Itálii a New Yorku, později (a dnes) již pouze v New Yorku. Hráli a dodnes – i po odchodu Reznikova (zemřel nečekaně v roce 2008 na zápal plic) a nyní i Maliny – hrají v ulicích města i v sálech off a off off Broadwaye. Jejich anarchistické vize dnes působí trochu jako zjevení z jiných dob. Přesto jsou stále inspirativní a důležité. Ať jsme jakéhokoli smýšlení a životních postojů, lidé typu Maliny a Becka nás svými naléhavě kladenými otázkami a neohroženými postoji a aktivitami vyvádějí z nebezpečných jistot společensko-kulturního a politického sebeuspokojení a civilizační arogance.

    Maja Pliseckaja

    Revoluční divadlo má v každém okamžiku připravovat revoluci, musí předkládat co nejčistší vizi FOTO ARCHIV

    Když jsem s Judith Malinou v roce 1990 v Brně a poté roku 1992 u ní doma v New Yorku mluvil, byla vždy plná vnitřní energie, organizačních plánů, vášní pro umění i politiku, nakažlivé naděje. Ruce zatínala v pěst, očima probodávala svět. Současně se její zrak i ústa usmívaly. Její rozum přesně analyzoval stávající společenskou a uměleckou situaci, zdůvodňoval její postoje a formuloval její vize. Neustále a bez jakýchkoli pochyb věřila ve smysl divadla a společenských aktivit. Nezapřela v sobě životní anarchistku, politickou revolucionářku, skvělou divadelnici a bytostnou intelektuálku. Revoluční divadlo musí v každém okamžiku připravovat revoluci, musí předkládat co nejčistší vizi. Revoluční herec musí vědět, co chce říct, a musí to říkat. To je náš program – ukázat lidem cestu ke kultuře a tvořivosti. Snažíme se vždy vidět věci s určitým politickým podtextem. Uvědomění si politické situace považujeme za důležitou součást pro uvědomění si sebe sama jako svobodného subjektu. Z tohoto pohledu můžeš naše divadlo považovat za politické, řekla mi během našeho setkávání. A protože jsme pacifisté, hledáme pacifistické formy lidského soužití. Tvrdíme, že jedinou možností takového soužití je anarchismus. Všechny ostatní formy lidské společnosti totiž zachovávají vězení, policii, armádu, zákony, státní hranice. A já jsem pevně přesvědčena, že jedině anarchistický systém může být skutečně pacifistický. Takže: protože jsme pacifisté, jsme anarchisté. A divadlo hrajeme proto, abychom pro vizi nenásilné anarchistické revoluce udělali co nejvíc.

    Když jsem pak zpochybňoval uskutečnitelnost jejích vizí, odpověděla mi: Všichni v divadle víme, že to, co tvrdíme a o co usilujeme, je neuskutečnitelný sen. To ví ale každý. Ví to ze starých bájí a pověstí, učili ho to doma, naučil se to ve škole, přesvědčuje se o tom v jakémkoli zaměstnání kdekoli na světě. Je to utopický idealismus. Já to nazývám vize bez hranic – bezbřehý anarchismus, bezbřehý idealismus. Jako umělec však nemohu vizi budoucnosti oslabovat. Chci přesvědčit lidi, že v boji za to, co doopravdy chtějí, nejsou bezmocní. Musím jim dát naději, vnuknout jim vizi čistou. Musím je přesvědčit, že je možné jí dosáhnout nenásilnými cestami. Mohu se o to pokoušet svými inscenacemi, ale také tím, jak žiju, co říkám a jak organizuju své divadlo.

    Zemřela Antigona XX. století.


    Komentáře k článku: Žena se sevřenou pěstí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,