Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zemřela Ludmila Vachtová

    Curych, květen 2005. Foto Petr Volf

    Ludmila Vachtová

    24. 9. 1933 Beroun – 23. 7. 2020 Curych, Švýcarsko

    Historička a teoretička umění, výtvarná kritička, kurátorka a překladatelka. V šedesátých letech působila jako kurátorka Galerie na Karlově náměstí a Galerie Platýz. Od roku 1972 žila ve Švýcarsku.

    Po maturitě se roku 1951 neúspěšně pokusila o přijímací zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze a ještě v témže roce byla přijata na obor výtvarná výchova na Pedagogické fakultě UK. Jejími profesory byli Martin Salcman, Karel Lidický, V. Denkstein, M. Míčko, J. Uždil, jako asistenti na katedře působili Kamil Linhart a Zdeněk Sýkora. Linhart půjčoval studentům samizdatové texty o moderním výtvarném umění, které překládala jeho žena Věra Linhartová. Ludmila Vachtová ukončila studium v roce 1954 dvěma diplomovými pracemi: Alegorie a symbol v české barokní plastice, Renesanční plastika v Čechách.

    Šedesátá léta. Foto archiv ČBDB

    Od roku 1955 pracovala v časopisu Výtvarné umění, 1962–1965 v časopisu Knižní kultura, od roku 1969 v časopisu Umění a řemesla. V letech 1957–1963 externě studovala dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (prof. Jaroslav Pešina). Studium ukončila diplomovou prací František Kupka (1963), kterou roku 1968 obhájila jako doktorskou disertaci.[2] Roku 1964 přednášela dějiny moderního umění na Katedře žurnalistiky FFUK. Od roku 1966 je členkou Mezinárodní asociace výtvarných kritiků AICA.

    Při zahájení výstavy Libora Fáry Hrací stoly v Galerii na Karlově náměstí, 1967. Foto Miloň Novotný

    Od roku 1955, kdy vyšel její první článek o Kupkovi, publikovala v časopisu Tvar články o moderním umění (Zrzavý, Fremund, Piesen, Kolínská). Spřátelila se s Mikulášem Medkem, Janem Kotíkem, Anetou a Liborem Fárovými a Zdeňkem Sklenářem. Na popud italského literárního historika Giancarlo Vigorelliho, který vydával časopis L‘Europa litteraria, napsala článek o Medkovi, Istlerovi, Koblasovi, Kotíkovi a Sklenářovi, který vyšel roku 1960 pod názvem Cingue pittori cechoslovacchi v La Biennale di Venezia. Ten byl první zprávou o českém současném umění na Západě a Vachtovou kvůli tomu vyšetřovala StB a dostala výpověď z redakce. Po opakovaných odvoláních proti výpovědi zůstala sice zaměstnána v redakci Výtvarného umění, ale nesměla v časopisu publikovat. Od roku 1961 psala články pro časopis Výtvarná práce a roku 1964 přijala nabídku přejít do nově založeného časopisu Knižní kultura.

    Roku 1964 se podílela s Hanou Seifertovou na výstavě Socha 1964 v Liberci. V témže roce jako vedoucí výstavní komise převzala Galerii na Karlově náměstí, kde uvedla Františka Kupku, moskevské kinetisty, Zdeňka Pešánka a autorské výstavy řady současných českých výtvarníků, z nichž někteří vystavovali v Praze poprvé (Karel Malich, Hugo Demartini, Běla Kolářová, Daniela Vinopalová Vodáková, Stanislav Zippe[3]). Z časopisu Knižní kultura odešla roku 1966, aby se mohla věnovat prodejní galerii Platýz. Ta se měla stát experimentální prodejní galerií, která se bude řídit tržními principy a budou v ní zastoupeni i výtvarníci mimo tehdejší oficiální podnik Českého fondu výtvarných umění Dílo. Kolem galerie se vytvořil okruh autorů, mezi kterými byli Josef Istler, Mikuláš Medek, Libor Fára, Olga Karlíková, Daisy Mrázková, Adriena Šimotová ad. V Platýzu se také konala autorská čtení (Jiří Kuběna, Jan Werich, Helmut Heißenbüttel, ad.) a několikrát tzv. Trh pod plachtou – prodejní výstava nejmladších výtvarníků v nádvoří Platýzu.

    Curych, květen 2005. Foto Petr Volf

    19. srpna 1968 za ní poprvé přijel ze Švýcarska do Prahy její budoucí manžel sochař Florin Granwehr a zažil zde sovětskou invazi. S ním se seznámila roku 1967 ve Florencii, když vezla pomoc pro nápravu škod po povodni (1966). Po srpnové okupaci roku 1968 sídlil v Platýzu přechodně výbor klubu osvobozených politických vězňů K 231 a krátce tam před odchodem do exilu pracoval Karel Kyncl.

    Provdala se roku 1969, ale z pracovních důvodů zůstala v Praze. V době počínající normalizace roku 1969 připravila výstavu křesťanského umění v Arcibiskupském paláci a výstavu umělců zastoupených v její galerii pro automobilku Renault. Roku 1970 vyjednala ve Švýcarsku účast českých umělců na veletrhu umění, ale po návratu byla vyhozena ze zaměstnání. Od té doby směla publikovat články v časopisech pouze pod cizím jménem. Nemohla sehnat jiné zaměstnání a byla odkázána na pomoc přátel (O. Sekora, V. Janoušková, Jiří Kolář) a drobné zakázky, které jí nabídl ředitel Národní galerie Jiří Kotalík.

    Poté, co jí komunistický režim zrušil smlouvy na připravované publikace a odňal jí cestovní pas, se v prosinci 1972 vystěhovala do Švýcarska za svým manželem. Zde zprvu hledala zaměstnání a její první příležitostí byla spolupráce s Ústavem pro dějiny umění v Zürichu na dějinách umění ve Švýcarsku. Později pracovala jako kurátorka výstav a výtvarná kritička periodik Neue Zürcher Zeitung (1974–1982), Tages Anzeiger (1983–1989), Frakfurter Algemeine Zeitung (1982–1989). Roku 1989 se stala obětí autonehody. Po uzdravení začala pracovat pro Weltwoche (1990–2006).

    V roce 2013 s knihou Jedna věta, již ji vydala RR. Foto Karel Cudlín

    V letech 1975–1976 přednášela dějiny moderního umění na Kunstgewerbeschule Zürich, roku 1980 dějiny ruského umění na Universität Zürich. V letech 1987–2000 byla předsedkyní poroty Kiefer Hablitzel Stiftung v Bernu. V letech 2000–2007 byla členkou předsednictva poroty Roswitha Haftmann Stiftung v Curychu.

    Ve svém kurátorské, ediční a kritické práci se věnovala především sochařům a aktuálním projevům lyrické a geometrické abstrakce. Ve druhé polovině šedesátých let uspořádala v Galerii na Karlově náměstí každoročně zhruba desítku výstav. Navázala spolupráci s ředitelkou liberecké Oblastní galerie Hanou Seifertovou a po úspěšné výstavě Socha 1964 (1964) spolu připravily v Liberci výstavy rakouských (1965) a slovenských (1966) sochařů, autorskou výstavu Věry a Vladimíra Janouškových (1967) a roku 1969 výstavu Socha a město. Kromě toho byla roku 1968 kurátorkou výstavy Františka Kupky v paláci Kinských a Valdštejnské jízdárně, Jana Kotíka v Mánesu a Olgy Karlíkové v Umělecké besedě.

    Její monografie Františka Kupky „ležela“ v nakladatelství Odeon od roku 1965. Repro archiv

    Její monografie Františka Kupky „ležela“ v nakladatelství Odeon od roku 1965. Když byla v roce 1968 vydána, získala Cenu nakladatelství, Cenu za nejlepší publikaci roku a Cenu české výtvarné kritiky pojmenované po Antonínu Matějčkovi.

    Ve Švýcarsku a Německu kromě Františka Kupky psala o Vojtěchu Preissigovi, Jiřím Kolářovi, Mikuláši Medkovi, českém kubismu, Josipu Plečnikovi a o výstavách na počest Rudolfa II.

    Curych, květen 2005. Foto Petr Volf

    Po roce 1989 se podílela na několika výstavách v českých galeriích (Miloslav Chlupáč, 1992, Olga Karlíková, 1996, Eva Kmentová, 2006) a na souborných výstavách Umění zrychleného času (1999), Anatomie skoku do prázdna (2018). Byla členkou redakční rady časopisu Ateliér a připravila publikaci Kupka – Waldes, umělec a jeho sběratel, kterou vydal v roce 2001 Petr Meissner. V roce 2013 ji Revolver Revue vydala knihu Jednou větou.

    Získala několik ocenění: v roce 1968 Cenu Antonína Matějčka a Cenu nakl. Odeon za publikaci František Kupka (angl. Thames and Hudson, London, McGraw Hill, New York, 1968). V roce 1993 Cenu svazového úřadu pro kulturu v Bernu Werkjahr für Kunstkritik a v roce 2001 Cenu Revolver Revue (zde).

    V roce 2018. Foto Jindřich Nosek

    Ve Švýcarsku žila od roku 1972. Jejím manželem byl švýcarský sochař a kreslíř Florian Granwehr (1942 – 2019).

    O jejím úmrtí informoval galerista Zdeněk Sklenář.

    /Z více zdrojů pro i-DN převzal a zpracoval hul/

    • Autor:
    • Publikováno: 26. července 2020

    Komentáře k článku: Zemřela Ludmila Vachtová

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,