Divadelní noviny > Burza

Zemřel Václav Burian

Václav Burian

28. 8. 1959 Přerov – 9. 10. 2014 Vídeň (Rakousko)

Novinář, publicista, překladatel, literární kritik a básník. Výkonný redaktor dvouměsíčníku Listy, spolupracovník Divadelních novin (v DN 14/2014 přeložil reportáž Marka Waszkiela z festivalu Skupova Plzeň Okem souseda).

V Olomouci, kde od dětství po celý život bydlel, se v 70. letech vyučil chemickým dělníkem (na střední školu nebyl přijat kvůli vyloučení otce z KSČ). V uvedené profesi pracoval během let 1977–1980, později byl domovníkem či zřízencem, a mohl tak intenzivně nahrazovat zapovězená studia individuálním poznáváním literatury, zejména polské. Tu posléze esejisticky reflektoval a překládal (jeho první překlady kolovaly v 80. letech samizdatově). Zprávy z Polska, fejetony, recenze, úvahy, ale i básně publikoval nejčastěji v samizdatovém časopisu Ječmínek (1981–1987), jehož byl spoluzakladatelem. Přispíval však rovněž do olomouckého samizdatového sborníku Enato, stejně jako do, už mimoolomouckých, Možností a Lidových novin. Od konce sedmdesátých let působil též v okruhu neoficiálního divadla Bernardýn (více T. Lazorčáková a J. Roubal: K netradičnímu divadlu, Pražská scéna 2003).

Roku 1989 se podílel na přípravě a vydávání literárního časopisu Arch A5, v němž se v Olomouci setkávali mladí autoři, často teprve debutující, s autory z prostředí samizdatového. Po roce 1989 začal studovat na FF UP polonistiku a bohemistiku, studium úspěšně ukončil v roce 1997. Spolupracoval s katedrou bohemistiky, politologie a žurnalistiky. S J. Galíkem, L. Machalou, M. Podivínským a J. Schneiderem a se podílel na přehledové publikaci Česká a slovenská literatura v samizdatu a exilu. Samizdatovou (hlavně regionální) literaturou se zabýval i nadále, jak dokládá např. článek o samizdatové knihovně Jiřího Gruntoráda Libri prohibiti a olomoucké samizdatové edici Texty přátel (více viz J. Gruntorád: Bibliografie olomouckého samizdatu, Scriptum 1994, č. 9).

Na přelomu 80. a 90. let se angažoval v Občanském fóru, ale členem žádné politické strany se nestal. V 90. letech působil jako redaktor v několika denících a časopisech, konkrétně v Hanáckých novinách, Literárních novinách, Notesu a Scriptu. Publikoval také v polských periodikách, jako např. Tygodnik Powszechny (v něm působil též jako český zpravodaj), Literatura na Świecie, Kresy, Tygiel Kultury, Przegląd Artystyczno-Literacki.

Hlavní oblastí Burianova zájmu zůstala polská literatura a kultura, zabýval se také polským samizdatem. Vypracoval se v jednoho z předních překladatelů z polštiny u nás; z němčiny či ruštiny překládal jen ojedinělé texty. Z beletrie překládal nejčastěji Czesława Miłosze. Do češtiny rovněž převedl Dějiny literatury jidiš Choneho Schmeruka, Prameny a ruce. Básně a poetické meditace Karola Wojtyły (společně s Ivetou Mikešovou) nebo studii Janusze Tazbira Protokoly sionských mudrců: Pravda nebo podvrh?. Do své nečekané a předčasné smrti působil jako výkonný redaktor do Olomouce přestěhovaného časopisu Listy, který v letech 1971–1989 vydával v Římě Jiří Pelikán. S dlouholetým přítelem a spolupracovníkem Tomášem Tichákem založil nakladatelství Burian a Tichák. K jeho aktivitám patřila Knihovna Listů (rozdělená do edic Poezie, Próza, Záznamy) a volná řada zprostředkovávající zejména kulturu a dějiny spjaté s olomouckým areálem. Ve spolupráci s Tomášem Tichákem se jako publicista i redaktor podílel na knižních publikacích přinášejících rozhovor s Jaroslavem Šabatou (Sedmkrát sedm kruhů, 1997), soubor rozhovorů s osobnostmi, které na UP zval rektor Josef Jařab (Večerní rozmluvy, 1998), paměti Vlasty Chramostové (Vlasta Chramostová, 1999) nebo korespondenci Jana Šimsy a Ludvíka Vaculíka (Vážený pane Mikule, 2003).

Jako básník se poprvé představil v samizdatu. Jeho básně byly přeloženy do litevštiny, polštiny a slovinštiny (autorem překladů do polštiny byl Leszek Engelking). Jeho první sbírka Czas szuflad vyšla nejprve pouze v polštině v roce 1997 zásluhou nakladatelství Miniatura v Krakově. V češtině debutoval až roku 2007 v nakladatelství Host sbírkou Blankyt půlnoci, jejíž součástí je i báseň Čas zásuvek, která dala polskému výboru Burianovy poezie název – obě sbírky sdílejí i mnohé další básně. Své básně a prózu publikoval i v dalších polských novinách a časopisech. V novinách Literatura na Świecie vydal obsáhlý fejeton a rozhovor s posledním německojazyčným židovským spisovatelem žijicím v Čechách Vlastimilem Polákem.

Byl českým zpravodajem týdeníku Tygodnik Powszechny a členem kapituly Ceny Pelikána, kterou od roku 2004 uděluje redakce časopisu Listy (ocenění získali mj.: bývalý polský premiér Tadeusz Mazowiecki, šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza Adam Michnik a česká spisovatelka a fejetonistka Alena Wagnerová). Jménem Václava Havla převzal v roce 2002 Cenu sv. Jiří, kterou českému presidentovi udělil Tygodnik Powszechny. Byl nositelem vyznamenání polského ministra kultury Za zásluhy o polskou kulturu. V roce 2001 získal prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky.

Zemřel nečekaně včera večer ve Vídni, krátce po společném vystoupení se svými kolegy z Listů na českém velvyslanectví.

/Pro i-DN z více zdrojů – především ze serveru Spisovatelé a literatura – zpracoval hul/

///

• Autor: DN
• Publikováno: 10. října 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zemřel Václav Burian

1. Michal Rusek

   

   Bude chybět. Proč tak brzy?

   10.10.2014 (13.37), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Vladimír Hulec

   

   S Václavem
   jsem se znal od konce 70. let díky překladateli Ladislavu Šenkyříkovi, který jsa z politických důvodů vyhozen z Univerzity v Olomouci přešel na UK, kde jsem s ním poté studoval. Díky této skupince mladých olomouckých disidentů, k nimž patřil nejen Václavův největší přítel Tomáš Tichák či dnes již též nežijící hudebník Emil Pospíšil, ale třeba i Pavla Foglová, v současnosti ředitelka ÚSTR, jsem získával aktuální informace o Chartě 77 a byl bohatě zásobován samizdatovou literaturou. A účinkoval jsem s nimi na různých pokoutních akcích v jejich Divadle Bernardýn.
   U Václava jsem se stavoval při svých návštěvách Olomouce a vždy mě potěšil svým klidným, nenásilným pohledem na aktuální kulturní i politické dění u nás i v Polsku. Posílal mi Listy a překládal – potřeboval-li jsem – polské texty. U piva jsme se vždy posilovali v úsilí zvládat úhor dění kolem nás, být tolerantní a chápaví i vůči lidem, kterých jsme si vážili, ale kteří se dnes často chovají – z našeho pohledu – nepochopitelně. Bylo mi s ním vždycky moc dobře.
   V Olomouci jeho odchodem vyschla lidská a kulturní oáza, z níž jsem jistě nejen já více než třicet let čerpal osvěžující doušky duchovní kultury i občanských postojů.
   Ano, budeš moc chybět, Václave.

   10.10.2014 (14.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Pavla Bergmannová

   

   Díky za brilantní shrnutí.
   Vašek – myslím – bude chybět nejen Olomouci. Je mi za ním smutno. Dobrý přítel, dobrý učitel…

   10.10.2014 (14.30), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

4. Vladimír Hulec

   

   Poslední rozloučení
   se bude konat v sobotu 18. října v 11 hodin v kostele Českobratrské církve evangelické v Blahoslavově ulici 1 v Olomouci.
   /Parte jsme zavěsili za text nekrologu/

   14.10.2014 (1.01), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

5. Irena Lexová

   

   Vladimíre,
   děkuji Vám za brilantně napsaný článek – rozloučení s Václavem B. Měla jsem ho moc ráda, vážila jsem si jeho práce a jsem vždy smutná, když odejde někdo z mladších překladatelů polonistů. Jeho pohled na polskou literaturu a jeho analýzy, koneckonců i jeho tvorba básnická, nám všem bude chybět.

   18.10.2014 (13.09), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ