Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zasláno: Koncert muzikálního herectví

    Ať byly důvody jakékoliv, recenzím Divadelních novin unikla premiéra My Fair Lady v Divadle Na Fidlovačce (24. listopadu 2011), kterou opomenout nelze. Už proto, že hlavní mužský představitel získal nominaci na Cenu Thálie a obě alternující představitelky role titulní se probojovaly do nominace širší. Pravda, na první pohled by se mohlo zdát, že divadlo, tak jako řada jiných činoherních souborů, uvízlo v repertoárové pasti titulů, které divák vídá desítky let. Jenže! Někdy je všechno jinak, a proto vznikly následující řádky.

    My Fair Lady jako klasický muzikál vyžaduje všestranné herce FOTO ARCHIV

    My Fair Lady jako klasický muzikál vyžaduje všestranné herce. Takové, kteří cítí a ctí zábavní divadlo stejně vysoko jako zásady špičkového řemesla. A Na Fidlovačce se k muzikálu postavili nejsilnější zbraní – kvalitami svých osobností. Shaw postavu Higginse modeloval jako misogynského intelektuála k obrazu svému. Tomáš Töpfer není prototypem salónního Higginse, ale právě tuhle stránku Töpfer záměrně obrátil a vynesl jako největší trumf. Z jeho profesora fonetiky se stal šílený, klukovsky zanícený vědátor a všichni (a všechno) ostatní jen prostředkem k jeho bádání. Muzikálově zkušenou interpretací dokázal nadchnout už jako Tovje v Šumaři na střeše. Letošní nominace na další Thálii, tentokrát právě za Higginse, je tak pádným důkazem jeho talentu. Propracované „pěvecké monology“ jsou učebnicovým návodem, jak se muzikál má opravdu hrát.

    Režisér Juraj Deák „bláznivými“ motivacemi postihl vlastně každého hrdinu, takže My Fair Lady získává na humoru ještě více, než jak bývá ve zdejších inscenacích zvykem. Zlatým gagem je pak čardášová vložka Zoltána Karpathyho. Denny Ratajský a choreograf Martin Pacek vytvořili skvělé artistické číslo, které není samoúčelné a podtrhuje další dějový spád.

    My Fair Lady měla být titulem zejména pro Terezu Bebarovou. Ta o své muzikálové dovednosti přesvědčila už ve vynikající inscenaci Funny Girl právě Na Fidlovačce. Interpretace Elizy bývá v českých inscenacích dilematem – buď se dosáhne slušného „činoherního projevu“, ale hudební stránka za moc nestojí, anebo se dočkáme prázdných, až operetních manýr. Ale Bebarová zvládla skvěle oboje, a přitom dramatický význam textu je pro ni základem výstavby hudebního čísla. A neméně dobře si vede také alternantka Barbora Mošnová. V případě obou jsou širší nominace na letošní Thálii zcela na místě.

    Samozřejmým a silným pilířem inscenace je osvědčený překlad Oty Ornesta. Z dialogů přitom však zavane i čerstvý vítr současného jazyka aktualizovanou dramaturgickou úpravou. Přesto je třeba zmínit i některé méně zdařilé aspekty. Zejména délka první půle je téměř za hranou snesitelnosti. Inscenace má sice tempo a švih, ale i skvěle vyhraných dialogů je někdy příliš. My Fair Lady – rovná se výpravný muzikálový titul – a to nešlo bez kompromisů, zejména v málo zdařilé scénografii. Muzikál je finančně náročný obor, živý orchestr je nadbytečný luxus, z čehož se stala běžná norma. V anglosaském muzikálovém prostředí věc nemyslitelná. Herci navíc střídavě zpívají na porty a činoherní pasáže mluví „na sucho“. To ale na diváka působí, jako by mu pravidelně po doznění každé písně zaléhaly uši. Přesto všechno je My Fair Lady jednou z nejzdařilejších inscenací loňského roku. A Divadlo Na Fidlovačce dokazuje, že klasický muzikál umí jako v málokterém divadle s činoherním provozem.


    Komentáře k článku: Zasláno: Koncert muzikálního herectví

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,