Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zaráz 2020 (No. 1)

    První den přehlídky Zaráz, v níž Městské divadlo Zlín a Slovácké divadlo Uherské Hradiště předkládá výběr ze své tvorby uplynulého roku, nabídl dvě výrazně odlišné inscenace. Zatímco Zlínští nastudovali známou a v poslední době – ve zřejmé souvislosti s 30. výročím listopadové revoluce – českými divadly až houfně nasazovanou Žebráckou operu Václava Havla, slovácká scéna se představila takřka neznámým titulem známého autora a režiséra Ladislava Smočka.

    Žebrácka opera ve Zlíně. Foto: archiv divadla.

    Inscenací Žebrácké opery se umělecký šéf zlínské scény Patrik Lančarič vrátil (po Agentu Lelíčkovi, 2014) k politickému divadlu. Bujení populistických tendencí a nástup ekonomické oligarchie do řízení státu s polarizujícím vlivem na jeho společenské klima k tomu ostatně dobře vybízí. Jakkoli se jeví, že implementovat tento aktuální obraz do křehkého a pevného světa Havlovy hry je riskantní, právě Žebrácká opera to docela umožňuje. Její autor sám přece pracoval s převzatými schématy Gayova a Pepuschova barokního originálu, potažmo jeho Brechtovou a Weillovou úpravy z 20. let.

    Lančaričova inscenace s těmito vlivy hravě zachází, jak patrno třeba z řešení přestávek mezi obrazy, jež před oponou v duchu brechtovského zcizování vyplňuje cirkusovými kousky a písněmi postava konferenciéra. Do jisté míry plní úlohu ukrácení pauz mezi výstupy, podstatné však je, že se jimi rozvíjí metaforická „zvířecí“ linka inscenace.

    Analogie Ferdinanda Vaňka, Havlova alter ega z některých jeho her, a „vaňka“ coby staročeského výrazu pro zajíce, je asi trochu násilná, ale zde slouží dobře. Odpovídá jí scénografie motivem čtvercového rastru zašlých stěn coby trvalé kulisy všech dějišť, rastru, jenž upomíná ovšem především mříže vězení, které získává v policejní kanceláři konkrétní podobu: velitel Lockit má tu králikárnu s hebkými ušáky. Zajíci procházejí dějem i jako podezřelá návnada (prostitutka Ingrid), časem je i patrné, co to dámy kuchtí u kamen a z čeho je vývar podávaný Macheathovi ve chvíli, kdy je definitivně lapen do pasti. Příbytek, ve kterém si spokojeně hovíme, může být kotcem někoho, kdo nás chová pro svou potřebu: to je silný metaforický moment této překvapivé bajky. Patří k ní i motiv krabice s vínem, v níž jsou ukrývány a přenášeny špinavé peníze, motiv, který byl pro svou doslovnost (odkaz na Rathovu aféru) při kritické debatě prvního večera shledán slabým. Copak ale seno, jež slouží jako vycpávka těch krabic, není integrální součástí oněch výstižných králičích motiv inscenace?

    Lze ovšem přitakat výtce, že převrstvení Havlovy známé a výstižné pointy (Kdo neví, že slouží, slouží vždycky nejlíp) shozenou čapkovskou tečkou je sporné.

    Pavel Hromádka v Kosmickém jaru. Foto: Marek Malůšek © 2019

    Podstatným motivem debaty kritiků, studentů a tvůrců po představení Kosmického jara byl také spor o to, zda jde o hru dobrou či špatnou. Více či méně věcné argumenty padaly na obou stranách. Jasným faktem je, že jde o titul – na rozdíl od obecně známého Podivného odpoledne dr. Zvonka Burkeho – vlastně neznámý. Ladislav Smoček premiéroval Kosmické jaro v roce 1970 ve svém Činoherním klubu a tam jej také uvedl podruhé roku 1995. Hradišťská inscenace je tak po půlstoletí prvním uvedením mimo „domovskou“ scénu a v jiné než autorově režii. Důvody vzácného uvádění jsou zjevné: jde o složitý, myšlenkově bohatý existenciální text, který klade na tvůrce i diváky nemalé nároky. Svým způsobem můžeme hovořit o scénické filozofické eseji, která by možná skýtala větší požitek (a užitek) při četbě.

    Jednoznačně to platí o střední části, rozměrném monologu Pána domu (výborný Pavel Hromádka), pomalu a s námahou vedeném traktátu, v němž starý a nemocný člověk (nelze říci muž, protože valnou část projevu absolvuje herec v květovaném dámském županu – zde režie trefně podtrhla univerzální rozměr řečeného) vyslovuje nad lidským plemenem svůj soud i kšaft. Jistá rezignovanost jeho vět ilustrovaná lopotnou pohybovou akcí herce má svou logiku vzhledem k dění, jež tento zásadní monolog rámuje. Úvodní a závěrečné dějství je bizarním panoptikem postav, obyvatel i návštěvníků domu, nad jejichž bezbřehým a často nesouvislým tlacháním opravdu může nejednoho napadnout, že vše je marnost.

    Hala elegantní secesní vily se soudobým nábytkem 60. let je svědkem jejich podivné seance, k níž se tu zřejmě pravidelně scházejí a jež patrně s nemenší pravidelností končívají bujnou pitkou s povětšinou čechovovsky mimoběžnými pokusy o vzájemnou interakci. Zde ovšem vyplouvá na povrch největší slabina inscenace (alespoň dle shlédnutého derniérového představení), jíž je splynutí většiny postav do ne zcela přehledné figurkařící směsi.

    Přesto je zřejmé, že inscenace ctí řád důmyslně komponovaného textu, jenž připomíná klasicky stavěnou symfonii (rychlá, pomalá a rychlá věta) s přesně rozvrženou instrumentací replik, patrných zejména v jazyku závěrečné části, jež stupňovanou groteskností asi nejvíce upomene slavného Zvonka Burkeho. A onen řád je patrný i ve výtvarném řešení, které postupně vyjeví scénu a její detaily (lustr, lampy, kulaté stolky) jako metaforu vesmíru, jehož jsme součástí, aniž bychom to často k vlastní škodě brali na vědomí. A je-li oním Pánem našeho ohroženého domu člověk Bůh, či jiná neuchopitelná a unikavá entita, ponechává režie Michala Zetela divákově laskavé úvaze. Za to a za nespornou dramaturgickou odvahu patří Slováckému divadlu uznání.


    Komentáře k článku: Zaráz 2020 (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,