Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zápisky spokojeného diváka (No. 2)

    Když jsem minule napsal, že v tomto blogu hodlám být sveřepě pozitivní, nedělal jsem si valné iluze o tom, jak dlouho může takové předsevzetí vydržet. Člověk už má své zkušenosti – a navíc jsem se na prvního máje chystal vyrazit do ABC na Saturnina. Úplně bezelstný optimista přece jen nejsem.

    Spíš než na umění jsem tudíž cynicky spoléhal na bohatý premiérový raut a při této příležitosti tajně doufal v setkání s malebným doktorem Khunem; neviděl jsem ho už ani nepamatuji. Nakonec to celé dopadlo nad očekávání dobře, akorát obráceně. Raut neoslnil, doktor Khun však nechyběl a samotné představení bylo mnohem povedenější, než jsem si troufal očekávat. Zdá se, že pozitivní přístup k Městským pražským se přinejmenším na webu DN prosazuje jako nový trend: po neinformovaných ironických poznámkách a následné inspekční cestě si v tomto smyslu sypal popel na hlavu i bojovně naladěný kolega Varyš ze sousedního blogu. Ten byl ostatně na Saturninovi taky; vypadá to, že si začíná na Ábíčko pomalu zvykat.

    Ještě než se dostanu k Saturninovi, nedá mi to nezavzpomínat na trochu jiný prvomájově-divadelní zážitek. Bylo to kdysi pradávno, v dobách, kdy ještě býval Miloš Zeman (ano, ten šedivý žoviální pán, který dnes na billboardech kandiduje za stranu svých přátel) při plné síle a hlavně při plné moci. Divadelní noviny mne tehdy coby nadšeného začátečníka vyslaly do Kladna na Veselé paničky Winsdorské a mně jaksi nedošlo, že se jejich druhá repríza nekoná na prvního máje čirou náhodou.

    „Někam si sedněte“, vyzvala mě poněkud nestandardně paní u vchodu do divadla (pořád mi nedocházelo, že tu cosi nehraje), takže jsem se pohodlně rozvalil v poloprázdné druhé řadě a s trochu překvapení jsem zaregistroval, že lidé v sále jsou nějací divní. Nebo spíš – abych někoho neurazil – jiní, než obvykle lidé v divadle bývají. Zkusil jsem se uklidnit odpovědí, že to jsou nejspíš Kladeňáci a ti jsou zkrátka takoví, jenže v tom se roztáhla opona a k mému zděšení se na jevišti místo herců objevil Miloš Zeman v doprovodu skupinky funkcionářů. Pohovořil o dávné tradici pořádat v Kladně na Svátek práce divadelní představení pro členy sociální demokracie, doplnil to několika bonmoty a odkráčel s celou svitou do hlediště. Miloš Zeman s chotí měl rezervované čestné místo v první řadě, ostatní zamířili ke mně do druhé. Pokud mě paměť neklame, seděl jsem vedle ministra Grégra. 

    Tohle všechno by samo o sobě za vyprávění nestálo; z divadelnického hlediska bylo mnohem pozoruhodnější, co provedla přítomnost nezvykle významné persony s účinkujícími. V těch se probudily jakési zasuté geny z dávných dob, kdy herecké skupiny hrávaly napůl soukromá představení v palácích velmožů. Veselé paničky jsou ostatně v tomto smyslu obzvláště vhodným titulem, vždyť je podle tradice Shakespeare narychlo spíchnul na přání samotné královny Alžběty. V Kladně to po čtyřech stoletích vypadalo tak, že herci důsledně hráli směrem na krále Miloše a ten jejich opakované holdy blahosklonně přijímal; tu a tam dokonce největším snaživcům nenápadně pokynul. Těšil jsem se, že při děkovačce začne rozhazovat zlaté mince, ale nezačal. Z mocenské strany tak sice rituál zcela naplněn nebyl (i když, kdo ví – třeba se po představení v zákulisí rozhazovaly stravenky), ale v každém případě to byl divadelní zážitek, který bezpečně odolává zubu času. Z představení jako takového si nepamatuji vůbec nic. Jen, že tam měli jakési písničky.

    Takže zpátky k Saturninovi. Režisér Ondřej Havelka slavný román zdramatizoval svépomocí (společně s Martinem Vačkářem) a ku prospěchu věci se moc nezdržoval pečlivým převyprávěním děje. Proč taky, když ho všichni bezpečně znají předem. Zato přivedl na jeviště své Melody Makers a s jejich pomocí posunul inscenaci do polohy, která chvílemi nemá daleko k retro koncertu, prokládanému veselými scénkami nebo dokonce scénickými klipy na motivy oblíbeného románu.

    Druhé plus: činoherní scénky se z větší části Saturninem pouze volně inspirovaly a často byly zcela samonosné. Tupé převyprávění vtipných Jirotkových hlášek se (zaplaťpánbůh) nekonalo. Ani nemluvě o tom, že se divadelní příběh od kanonické románové verze docela podstatně odchyluje. Takový Milouš nejenže umí tančit, stepovat a hrát na trubku, ale ještě ke všemu skončí jako vyložený sympaťák. Režie krom toho rozehrává laskavě ironickou „hru na divadlo“, při které je možné občas vypadnout z role nebo třeba natáhnout napříč jevištěm malovanou kulisu se slovy „já tu zatím udělám les“. Jiná věc je, že kdyby byla inscenace o třetinu kratší, velmi by jí to pomohlo. Některé scény byly natažené i nad míru hodně vstřícně naladěného publika.

    A konečně: skoro všichni účinkující velmi slušně zpívali a v činoherních pasážích se důsledně vyhýbali starokomickým šaržím, z nichž jde při podobných příležitostech největší hrůza. Mezi solidně hrajícími domácími v dobrém i špatném vynikl hlavně hostující Martin Zbrožek v několika menších rolích – drastická komika sice občas balancovala na hraně trapnosti, extempore však naštěstí nikdy nebyla tak dlouhá, aby to začalo být opravdu nepřijatelné. A scénka s hlavou coby tenisákem patřila (navzdory tomu, že není nijak třeskutě původní) k nejvýraznějším číslům celého večera.

    I když divadlo à la Havelkův Saturnin není tak docela mým šálkem čaje, nelze nevidět, že v premiérovém publiku vyvolával nadšení téměř orgiastické. A taky, že při útoku na svůj cíl (to jest bavit, nic víc) nepoužívá žádné podpásovky či vyloženě nečestné prostředky. Pokud se tedy budeme pohybovat v kategorii „oddechového měšťanského divadla tradičního typu“, je možné tuhle inscenaci považovat za příklad dobře odvedené práce. Které budiž zvláště na prvního máje všechna čest.

    Řádnou recenzi Saturnina najdete v papírových Divadelních novinách č. 10 (nebo 11, pokud by se nevešel).

    Další inormace, rozhovor s Ondřejem Havelkou a krátkou videoukázku z představení lze nalézt zde.


    Komentáře k článku: Zápisky spokojeného diváka (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,