Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zajímá nás tragikomedie, češství i velké literární příběhy

    Vystudoval jste televizní s filmovou žurnalistiku a teprve potom režii na DAMU. Proč ne rovnou „divadlo“?

    Ve čtyřech letech jsem rezolutně prohlásil, že budu herec, ale moje maminka mi to po celé dětství a dospívání rozmlouvala a podsouvala mi jiné obory. A na gymnáziu na mě dokonce poslala mého dědečka – režiséra Miroslava Macháčka – aby mi divadlo definitivně „vytloukl“ z hlavy, což se mu na čas podařilo. Oba z vlastní zkušenosti věděli, že divadlo je tvrdý chlebíček. A jelikož jsem měl určité „psavé sklony“, byla žurnalistika přijatelnou možností. Jenže i tam mě to pořád táhlo k divadlu, jako svou bakalářskou práci jsem s kolegou Jaroslavem Sedláčkem zvolil dokument o Divadle pod Palmovkou, které právě zažívalo strmý vzestup. A také jsem navštěvoval seminář divadelní kritiky u Jana Kopeckého na divadelní vědě. V jednadvaceti jsem se rozhodl, že to přece jen s divadlem zkusím, a přihlásil jsem se na DAMU – na herectví a režii. A profesor Jaroslav Vostrý mě přijal na režii.

    Vím, že jste byl Vostrého oblíbený žák. Čím vším vás ovlivnil?

    Tak, ono s tou oblíbeností u profesorů je to velice ošidné, vrtkavé a dvojsečné… Student se především musí naučit stát si za svou prací sám, nést svou vlastní zodpovědnost. Nicméně on je šarmantní charismatická osobnost, guru a setkání s ním pro mě bylo zcela zásadní. Věci, které mě na divadle bavily a které jsem vnímal jen intuitivně, pro mě on rozkrýval: co jsou základy činohry, co je herecké jednání, situace atd. atd. A vedl nás k tomu, jak se toho v praxi dobrat. V té době byl zároveň rektorem AMU, přesto se nám studentům věnoval úplně, na rozdíl od některých jiných pedagogů.

    Po absolutoriu vás potkalo jisté štěstí – získal jste stáž v Royal Court Theatre v Londýně, kde jste se setkal s mnoha osobnostmi evropského divadla, např. s Mariem von Mayenburgem, jehož Perplex jste teď, na sklonku minulého roku, nastudoval ve svém domovském divadle…

    Těch osobností byla řada, kupř. Harold Pinter nebo Sarah Kane, která vedla některé semináře. A Marius tam byl jako stážista – jako já. Tehdy jsem neznal Tvář v ohni, hru, která ho proslavila, což je dost brutální text. On je velice okouzlující milý člověk s velkým smyslem pro humor. Jako by se v něm svářela temnota s hravostí. Na jeden workshop přišel třeba se skečem o dětech na pískovišti, které utýrají nějakého ptáčka, a zároveň to byla vtipná černá groteska. Potom jsme se setkali ještě několikrát a já jsem pořád toužil režírovat nějakou jeho hru. Jenže většinou nebyly úplně moje gusto, „coolness“ v nich vítězilo. Takže jsem přímo zaplesal, když se objevil Perplex, hra, která má své temné stránky a současně to je hravá komedie.

    Myslíte si, že ona dvojlomnost, v níž se mísí humor s určitou tragikou, není vlastní pouze českému divadlu, že máme v Evropě blížence?

    Podobnou dvojznačností se vyznačují třeba Irové, proto taky – myslím – u nás irské hry tak rezonují. Když jsem v roce 2002 režíroval v Dánsku mezinárodní projekt Trio, hráli v něm Italka, Irka a Dán. Byla to klauniáda zaměřená na dětské publikum a já jsem si při ní uvědomil, že nejen Irové, ale i Dánové mají podobné vnímání světa a podobný smysl pro humoru jako my. Spojuje nás mentalita malého národa, žijícího ve stínu velkého souseda. A potom – nesmějte se – pivo. Irové, Dánové a Češi mají velice podobnou hospodskou kulturu, která navozuje určitou plebejskost a schopnost nebrat ani smrt smrtelně vážně.

    Inscenoval jste tak rozdílné dramatiky, jako je Shakespeare a Bohumil Hrabal, Gogol a Marius von Mayenburg, bratři Mrštíkové a Woody Allen … Diktují vaši „dramaturgii“ jen nabídky či divadelní provoz, anebo existuje nějaký společný jmenovatel, který určuje, že režírujete právě takové hry?

    Ale to mě právě na divadle strašně baví! Ta pestrost, privilegium režiséra vybírat si z širokého rejstříku. Když mám za sebou tři vážné hry, toužím se odreagovat něčím méně vážným. A naopak. Za zcela zásadní považuji volit témata, která zrovna visí ve vzduchu, o nichž si myslím, že je v dané chvíli potřeba mluvit. A je jedno, jestli je nabízí současná nebo historická hra. Druhou zásadní roli samozřejmě hraje můj vkus, „vnitřní senzor“. Musím pro hru zahořet. Rozhodně nerežíruji cokoli. Mnohokrát jsem odmítl zajímavou nabídku, protože mi text prostě neseděl.

    V repertoárovém divadle se ovšem potřebám provozu nevyhnete. Například dobrá herečka středních let, členka souboru, o nějž pečujete, už dlouho nehrála, a tak se pro ni hledá titul. Čili, jak se vaše ideální představy slučují s praxí?

    Jistým kompromisům se neubráníte v žádné profesi. Repertoárové divadlo ale pro mě není pejorativní pojem. Ještě než jsem byl na DAMU, zajímalo mě divadlo typu „klasická činohra“, které vychází, řekněme, z tradic Činoherního klubu. Baví mě divadlo postavené na hereckém výkonu, divadlo, kde herci diváky přibijí do sedadel, strhnou je.

    Přinejmenším jedno takové „divadlo“ se vám v Městských divadlech pražských povedlo – Hráči podle N. V. Gogola. Kritikou bylo přijato jednoznačně kladně, získalo cenu na pardubickém Grand Festivalu smíchu.

    Shodou okolností dnes, kdy děláme tenhle rozhovor, má stou reprízu.

    Jak se stane, že někdy inscenace stoprocentně vyjde a podruhé se přes nejlepší úmysly nepodaří?

    Divadlo je především hledání. Jedinečné, napínané a dobrodružné – a nikdy předem nevíte, jak dopadne. Vždycky vytváříte originál a nikdy nic nemáte zaručeno předem. Mít recept na stoprocentní dokonalost, to by asi byla dost nuda. A Hráči, to je moje zamilovaná komedie. Poprvé jsem je viděl v Činoherním klubu jako gymnazista a byl jsem absolutně okouzlen. Od chvíle, co se věnuju režii, jsem je již několikrát měl nastudovat. Nicméně jsem strašně rád, že k tomu nedošlo, že na mě počkali ve správný čas. Je dost zoufalé, že tato hra o podvodnících z carského Ruska je dnes v Čechách tak brutálně aktuální. Kdo není podvodník, nemá šanci, a z podvodů vždy nejlíp funguje ten nejprimitivnější a nejbanálnější. Druhou okolností, která zásadně přispěla k ohlasu inscenace, je optimální obsazení. Jinak: nepřistupovali jsme k tomuto textu odlišně než k jiným. Snažili jsme se jej interpretovat, zkoušeli jsme…

    Kterou inscenaci v Městských divadlech pražských považujete vedle Hráčů za jednoznačný úspěch, bez ohledu na mínění kritiky?

    Režisér bere každou svoji inscenaci jako milované dítě. Bez tohoto vědomí by tu profesi vůbec nemohl vykonávat. Zároveň se ale musí smířit s faktem, že na ni budou zcela různorodé reakce, každý divák má úplně jiný vkus. Kterou svou inscenaci pokládám za zásadní? Těžko vybírat… Patrně Krále Leara, Albeeho Všechno na zahradě a určitě Perplex, i když od jeho uvedení uplynula chvilka a čím míň je režisér vzdálen od premiéry, tím hůř se mu hodnotí. Ale nesmím opomenout naši „autorskou linku“, třeba Superčlověka nebo České Vánoce, za nimiž si velmi stojím.

    Ano, patříte k režisérům, kteří mají autorské ambice, píšete i vlastní texty, které pak inscenujete.

    Nedá se říct, že bych inscenoval vlastní hry, dominantní literární podíl na našich textech má vždycky můj spolutvůrce, dramaturg Jirka Janků, možná jen v Superčlověku to bylo půl na půl. Naše spolupráce má kořeny v CD 94, kde některé inscenace vznikaly improvizací, přišli jsme s dějovou kostrou, nápadem, který jsme v průběhu zkoušek rozvíjeli.

    O čem všem byly?

    Většinou to byly travestie. První inscenací bylo V zajetí filmu, kde jsme se pokusili fenomén filmu transformovat na divadlo. Pak jsme si vzali detektivku a do jakési hororové grotesky jsme vpustili postavy Sherlocka Holmese a doktora Watsona. V Českých Vánocích jsme se zas inspirovali lidovými hrami, ale hlavně jsme se snažili konfrontovat vánoční příběh s naším českým – ateistickým a maloměšťáckým – prostředím. Hrdinkou Hvězdného nebe nad Barrandovem byla velká česká filmová star, jakási reinkarnace Adiny Mandlové a Lídy Baarové v jedné osobě. Čím dál víc nás s Jirkou Janků zajímá česká povaha, její nepěkné stránky, o kterých se v naší společnosti nerado mluví. A tohle téma jsme „přetáhli“ i do Městských divadel pražských ve Viktorovi K. (Koženém) a pokračujeme v něm v jiných souvislostech v připravovaném Smetanovi.

    Co je pro vás jako režiséra snažší – inscenovat vlastní, otevřený text, anebo klasiku, která je hotová – a dokonalá?

    Upřímně, v Shakespearovi se líp škrtá, než když si to napíšete sám. Nejde o ješitnost, ale ve vlastním textu máte absolutně zdůvodněno, proč tam každá ta replika je, čímž občas upadnete do pasti. Chybí odstup, který u klasiky vždycky máte, ať už díky vlastním zkušenostem – klasický text si přece vždycky konfrontujete s vlastním poznáním – nebo zásluhou inscenační tradice, potřebou dané chvíle a tak podobně. Taky jsme si s Jirkou Janků před časem slíbili, že na každý náš další opus pozveme dramaturga, oko, které jej posoudí zvnějšku. Nyní spolupracujeme s Klárou Novotnou, a je to velice inspirativní spolupráce.

    Jste uměleckým šéfem Městských divadel pražských, která zastřešují dvě scény – Rokoko a Divadlo ABC. Jak vidíte jejich funkci, divácký dosah a umělecký smysl dnes?

    Městská divadla pražská jsou jeden umělecký soubor realizující svůj program ve třech divadelních sálech (včetně Malé scény ABC), které se odlišují svou velikostí, historií a geniem loci. Danosti těchto prostor musíme brát při tvorbě našeho programu jako zadání a z nich vycházet. V pětisetmístném ABC například nelze dělat exkluzivní dramaturgii pro úzký okruh diváků, to by bylo zcela proti duchu tohoto sálu. Poslední sezony na druhou stranu prokázaly, že ABC nemusí být určeno jen pro komediální nebo snad úplně bulvární tituly, že zde mohou dobře fungovat i vážnější hry s větším inscenačním gestem nebo třeba současné tragikomedie. Dvousetmístné Rokoko by naproti tomu mělo být určeno exkluzivnějším, intimnějším textům zaměřeným na detail.

    V naší dramaturgii dlouhodobě rozvíjíme několik tematických linií. Zajímají nás jednak velké, archetypální příběhy světové literatury, dále rodina a vztahy v ní, zajímají nás aspekty češství a české povahy.

    Přál bych si, aby Městská divadla pražská byla veřejností vnímána jako metropolitní divadlo, divadlo pro Pražany, kde by si každý divák (od studenta po seniora) v repertoáru našich cirka 30 inscenací našel tak osm deset, které ho osloví a budou „jeho“.


    Komentáře k článku: Zajímá nás tragikomedie, češství i velké literární příběhy

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,