Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Za Karlem Kolišem

    Jako člověka oddaného dílu Jana Wericha a Jiřího Voskovce, kouzlu Osvobozeného divadla i Divadla Semafor, Jiřímu Suchému a Jitce Molavcové, tak jsem poznal dobrého člověka Karla Koliše. Srdce ho zradilo náhle 21. prosince 2015 v pražské nemocnici při hospitalizaci, kterou si vyžádala jeho cukrovka. Bylo mu pouhých 67 let.

    Karel Koliš (vpravo) s Maxem Turnauerem ve Vídni, potomkem mecenáše V+W. FOTO FEANTIŠEK CINGER

    Karel Koliš (vpravo) s Maxem Turnauerem ve Vídni, potomkem mecenáše V+W.
    FOTO FEANTIŠEK CINGER

    Vystudoval VŠCHT a pak šel pracovat na pražský Magistrát. Na konci profesionální kariéry pod něj spadal pravý břeh Vltavy. Měl na starosti technické a projektové zajištění výjezdu z Blanky stejně jako územní řešení pod ZOO a její spodní části, zvláště kolem povodní. Spolu s ním jsem doufal, že zoologickou zahradu už nepotká další povodeň.

    Bylo mu ani ne třicet, když se setkal s rodinou Werichovou. Jak víme z jeho pozdějších rozhovorů, seběhlo se to takto: Jako představitel Jonáš klubu, respektive Klubu spřízněných duší při divadle Semafor, se s přítelem Tarasem Kuščynským rozhodli vydat dnes už legendární pamětní list s fotkou Jana Wericha s doutníkem a s jeho nesmrtelnou větou o tom, že když člověk jednou je, tak má být to, co je… Hercova tajemnice Jarmila Týlová, další dobrá duše kolem rodiny na Kampě, vyjednala souhlas, ale Werich chtěl výsledek vidět. Tak Koliš zaklepal na dveře svého idolu a okamžitě dostal za úkol sehnat obálky na přichystaná přání, nakoupit podle seznamu paní Zdeňky vše potřebné, zajistit kopii magnetofonového záznamu pro Jiřího posílanou za velkou louži…

    Repro archiv

    Repro archiv

    Bylo toho čím dál víc a on si uvědomoval, že „v tom domečku žili dva stárnoucí manželé, k tomu Jana, ta měla své problémy, a její dcera Fanča, která měla pokoj v obytném patře. Začal jsem zkrátka patřit do takového širšího rodinného kruhu,“ vyznal se o mnoho let později. Sloužil jako řidič, někdy i kuchař, hlavně však jako vrba, jíž se dají vypovědět problémy, které trápily všechny, kdo na Kampě bydleli.

    Chvíle strávené s Janem Werichem na chatě ve Velharticích, kdy se řeklo u potoka o mnoho víc, než se stačilo povědět u Vltavy, patřily k nejdůvěrnějším, které s hercem i filosofem, dramatikem i spisovatelem, manželem, otcem i dědečkem v jedné osobě, Koliš zažil. S lidmi blízkými rodině Werichových se podílel na posledních rozloučeních se všemi dospělými.
    I proto se po desetiletích tolik snažil nabídnout veřejnosti kompletní soubor rozhlasových pořadů Jana Wericha a dcery Jany Táto povídej… (Supraphon 2005, 2013 komplet 8CD), zvukové svědectví V+W na chvíle strávené společně v roce 1974 Poslední forbína: Setkání ve Vídni 2CD (2012), na málo známé nebo zcela neznámé autentické záznamy rozhovorů či dopisů: Jiřímu Voskovcovi k narozeninám (2012), nebo na poměrně rozsáhlou spolupráci Jana Wericha s Jiřím Suchým v rozhlasu při Gramotingltanglu. Bavilo mě, že rozhlas některé části seriálu už nemá – měl je však pilný fonosběratel Koliš. I proto mohlo být v Supraphonu loni vydáno 8CD tohoto souboru. Jeho texty do bookletů CD jsou studnicí vzpomínek V+W nebo dějin Semaforu či – v případě Gramotingltanglu – připomínkou českého humoru 60. a počátku 70. let, do počátku normalizace, a to nejen v Čs. rozhlase.

    Repro archiv

    Repro archiv

    Připomeňme si tedy „od začátku“, že se Koliš podílel na realizaci a sestavení zájmových nákladů gramofonových desek pro členy Jonáš klubu (LP Zpívá Jan Werich, 1982), 3LP deskové album Dvacet let Spirituál kvintetu (s Tj Nohyb 1984), LP desek bratří Ebenů Tak to chodí (1984) i Jana Wericha Máta peprná (1985). Spolupracoval i na vydání Werichova plakátu s Jiřím Trnkou a podobných plakátů Miroslava Horníčka, Jiřího Suchého a dalších, ve své době přehlížených osobností jako Oty Pavla, Bohumila Hrabala, Jaroslava Seiferta.

    Coby člověk trvale pečující o důstojný odkaz všech členů rodiny Werichových, kteří mu vždy důvěřovali, se podílel na vydání knihy Jan Werich – kresby (Československý spisovatel, Praha 1991) a uspořádal publikaci s názvem Když už člověk jednou je (Litera Bohemica, Praha 1995).

    Důvěra, kterou k němu všichni chovali, mu otevřela srdce i dveře rodiny Horníčkových. Jeho stálá láska k Semaforu stála za iniciací CD záznamu vánočního představení Opery Betlém Jiřího Suchého ze dne 29. prosince 2012, část vyšla díky jeho donátorství i s grafickým listem J. Suchého.

    Repro archiv

    Repro archiv

    A bylo toho víc.

    Toužil vydat soubor scénářů připravovaného filmu o bouřlivákovi Johnu Falstaffovi, jemuž Werich věnoval „jen“ Falstaffovo babí léto. Chtěl poslechnout a vydat celou edici válečných vystoupení V+W v Americe, které jsou roztroušeny po archivech rozhlasu, Českého muzea hudby i Památníku národního písemnictví. Nápadů měl na rozdávání. Sil a zvláště schopnosti vidět však ubývalo.

    Repro archiv

    Repro archiv

    Rád vzpomínám na mnoho našich setkání po roce 2004, kdy jsem vydal knihu Smějící se slzy Jana Wericha a on mi nezištně k dalším edicím poskytl nedocenitelné rady i unikátní dokumenty. I proto jsme se po čase společně vydali po stopách V+W po roce 1945. Do doby vydání naší společné knihy Voskovec+Werich, Dialogy přes železnou oponu (nakladatelství BVD, 2012) nevěděla česká, slovenská ani americká veřejnost, kolikrát, kdy a kde se nesmrtelná dvojčata po té hrozné válce vůbec setkala.

    Byla to krásná doba společné práce, kdy se naplno projevil jeho smysl pro detail, odpor k polovičatosti při práci i jeho citlivost k lidské duši. Navštívili jsme Vídeň, kde jsme se setkali spražským rodákem Maxem Turnauerem, synem legendárního mecenáše V+W Herberta Turnauera (1907, Praha – 2000, Vídeň), který nemocnému muži z Kampy pomohl získat z USA přístroj, jenž vyráběl kyslík a pomáhal mu se odhleňovat, o moderních naslouchadlech, tehdy u nás nedostupných, nemluvě. Kouzlům těchto pomocníků byl Koliš přítomen, a proto mělo pro něj setkání s „mladým“ Turnauerem velkou cenu.

    Repro archiv

    Repro archiv

    Ve svém založení to byl citlivý maximalista chtějící nabídnout veřejnosti to nejlepší o V+W, o Horníčkovi, o Suchém a dalších osobnostech, které miloval. Jako potomek lidí, které příslušnost k židovskému národu přivedla do nacistických likvidačních táborů, nosil v sobě smutek a jistou zádumčivost. Zároveň cítil nezbytnost zanechat zprávu do dalších let o tom, co má schopnost přetrvat. O umělecké tvorbě, o moudrosti a lidskosti klaunů, kteří nás těší a těšit budou. Je smutné, že budoucnost přijde o vše, co Karel Koliš měl v hlavě a v srdci jako úkol pro zítřek.

    ///

    Karel Koliš
    (*17. června 1948 Praha – †21. prosince 2015 Praha)

    Poslední rozloučení se koná dnes, v úterý 29. prosince 2015, v 15.20 hodin v malé obřadní síni krematoria v Praze – Strašnicích.

    ///

    ///

    Více na i-DN:

    Zemřel Karel Koliš


    Komentáře k článku: Za Karlem Kolišem

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,