Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Z deníku teatropunkera (No. 7)

    Ve své druhé polovině se 9. ročník Festivalu otrlého diváka s takřka tradiční definitivou přeoděl do cvičebního úboru pestrých barev campu.

    8. březen

    Páteční večer byl přirozeně zasvěcen reminiscenci na dvě paralelně se konající akce – populární MDŽ i prezidentskou inauguraci.

    Hrdinové umírají, ale legendy žijí věčně! Toť motto slavného mexického zápasníka El Santa (neboli Svatouška), který doprovází program Festivalu otrlého diváka téměř od počátků. Repro archiv festivalu

    Ještě před tím nicméně biograf Aero poctil svou návštěvou tradiční festivalový maskot El Santo, letos odvážně bojující s Fantomem škrtičem (Santo vs. el espectro del estrangulador, r. René Cardonna, Mexiko, 1963.). Svůdně neodolatelný brakový pastiš zápasnického filmu, špatného thrilleru a revuálních scén byl ideálně zvoleným otvírákem patečních filmově pokleslých orgií. Možná by neškodilo stvořit český remake, jen si nejsem zcela jist, jestli by v tom případě měl postupně vybíjené české pseudostars vůbec někdo chránit. Představa např. Dua Verona, Maxim Turbulenc,  Bena Christoao, Kateřiny Brožové či mnohých dalších, končících pod chlupatými tlapami nemilosrdného kosiče, hraných např. Jardou Konášem je totiž hodně příjemná. Každopádně mi přišlo líto tentokráte naplno nevyužitého pěveckého talentu místního překladatelského esa Josefa Vokurky, který zásadně zpíval jen první sloky.

    Repro archiv festivalu

    Po roztomile naivním vystoupení mexického bourače nadešel čas pro skutečné peklo. Postapokalyptický snímek Amerika 3000 (America 3000, r. David Engelbach, USA 1986.), jímž otrlí dramaturgové oslavili Mezinárodní den žen, představuje intenzivní esenci osmdesátkového braku. Odporná poetika syntetických kučer se snoubí s nepokrytě antifeministickým podtextem díla, vykrádajícího Šíleného Maxe i Útěk z New Yorku s energií kvalitním pervitinem nadupaného krtka. Sláva genderově vyrovnanému dabingu Samanthy Bifidus a Josefa Vokurky, bez něhož by se sledování filmu stalo mučící procedurou srovnatelně drtivé účinnosti, jakou bezpochyby disponuje známější, úspěšnější, leč ve výsledku podobně kvalitní snímek Mamma mia.

    Filipínský liliput Weng Weng, který proslul jako neohrožený kaskadér, mistr bojových umění a národní hrdina, ztvárnil hlavní role pouze ve třech filmech. FOTO archiv festivalu

    Závěr pátečního veselení se obstaral další legendární bijec, malý-velký muž, filipínský Krytinář Weng Weng. Pro pár cenťáků navíc (D’Wild Wild Weng, r. Eddie Nicart, Filipíny, 1981) je poslední odysseou nejmenšího herce hlavních rolí. Parodicko-nostalgická reminiscence na Peckinpaha, šmrncnutá vesele poskakujícímí ninji a trpasličími ostrostřeleckými indiány sice nedosahuje charismatu předchozích pseudobondovských počinů páně Weng Wenga, osobitý humor a pořádný nášup specifických znaků filipínského filmového řemesla se ale v přijatelném množství objevují i zde.  V podstatě důstojné rozloučení s nekorunovaným králem i pátečním večerem.

    9. březen

    Nexus: Jediné kouzlo, které film pro Čecha může mít, je vidět české herce v sci-fi rolích – Jana Přeučila s Miroslavem Táborským jako zmutované záporáky a Jana Šťastného jako vzbouřeneckého vědce. FOTO archiv

    Sobotní filmový maraton byl zahájen tradiční projekcí Naslepo pro otrlé. V pomyslném tajemném boxu se tentokráte ukrývalo koprodukční ultrabéčko s českou účastí Nexus (Nexus 2431, r. José María Forqué, Španělsko, Česko, Velká Británie, 1994). Sci-fi skotačení Jana Kanyzy, Jany Švandové, Bořivoje Navrátila a dalších povědomých tváří lze vidět jen jednou. Věřím, že všichni zúčastnění by raději navždy zapomněli. Já nikoli. Představa, že bude má amnézie náhle rozptýlena další projekcí Nexu mne jímá hrůza zvící Andělské tváře dvojky.

    Repro archiv festivalu

    Naštěstí následující program mé startovní chmury rychle a spolehlivě rozptýlil. Následovala totiž trojice snímků, kterým nelze než radostně tleskat. Noc drůbežích mrtvol (Poultrygeist: Night of the Chicken Dead, r. Lloyd Kaufman, USA 2006) je dílem, jehož divadelní adaptaci bych okamžitě nasadil na repertoár některé ze zavedených pražských muzikálových scén. Teď už jen zajistit práva a zjistit, které divadlo stojí na bývalém pohřebišti. Karlín, Broadway, Kalich, či snad GoJa? Hybernia nikoli, straší tam již Golem! Kam se hrabou Pornohvězdy, nechť začne masakr! Více takových kuřat do českého showbizu. Džihád!

    Repro archiv festivalu

    Pokud Kaufmanův Poultrygeist představuje studnici vítané inspirace pro český muzikál, nese následující Klaun k popukání (Stitches, r. Conor McMahon, Irsko 2012) záplavu živé-mrtvé vody nejen pro nový cirkus, ale i možnou budoucnost domácího žánrového filmu. Jak rád bych se jednou dočkal podobně vydařeného českého komediálního splatteru třeba se Zdeňkem Svěrákem v hlavní záporné roli Šaška Svěrače. A Jiřina Bohdalová by se sekáčkem v pazouře taky vypadala chic, zvlášť za mlhy, jež by se dala krájet, nemyslíte?

    Jak rád bych se jednou dočkal podobně vydařeného českého komediálního splatteru třeba se Zdeňkem Svěrákem v hlavní záporné roli Šaška Svěrače. FOTO archiv festivalu

    Finiš sobotního programu patřil – jak už je ostatně místním otrlým zvykem – lascivním radovánkám, tentokrát animovaným. Rajcovní klinika (Ogenki kurinikku) z roku 1991 japonského režiséra Takeshi Watanabeho je esenciálním reprezentantem poetiky hentai – zběsilého animovaného porna. Zapomeňte na krotkost animovaných porno-Sněhurek a další evropské produkce, z bezbřehé fantazie adaptované mangy Haruky Inuiho by se zarděl i Dr. Radim Uzel. Takže vyčůrat, pomodlit, a spát.

    Kníratý mluvící penis doktora Rajce a melounovité rozměry ňader jeho asistentky patří k těm příčetnějším atrakcím, před které toto animované porno staví své diváky. Repro archiv festivalu

    Dnes již klasické hentai, neboli japonské animované porno, natočené podle mangy Haruky Inuiho zaplavuje své diváky neustálými mohutnými výrony neuvěřitelně oplzlých vtipů. Repro archiv festivalu

    Vše je podané v typicky hysterickém anime stylu, který prakticky nikdy neopustí karikaturní kresbu, jež nechává určité tělesné partie protagonistů přerůst do vpravdě gigantických proporcí. Repro archiv festivalu

    A v neděli již šup na venkov!


    Komentáře k článku: Z deníku teatropunkera (No. 7)

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Klaun k popukání
      byl skutečně skvělý, černogroteskně laděný žánrový horor s mnoha citacemi a odkazy včetně divadelních. Navazuje na typ filmů Vřískot a dotahuje je do syrově nekompromisních drsností. Tolik explicitní brutality spojené s razantní jízlivostí vůči americké středoškolské mládeži (a jejím filmům) a tolik (existenciálního) pochopení údělu klaunů se hned tak nevidí. Jako by snímek vypadl z vedlejších zásuvek Monthy Python, ovšem s důrazem na americké maloměšťácké pitomosti a pitoresknosti a jejich výsměch.
      Zaujala mne KlariNova vize přesunu snímku do českých vod. Měl jsem podobné představy, byť s jiným hereckým obsazením. Po celý čas promítání filmu jsem totiž v hlavní postavě Bad clowna viděl Igora Chmelu. Jejímu představiteli Rossu Noblemu jako by z hereckého oka vypadl. Podobou, hraním, výrazy obličeje. Takže tento snímek rovnou nabízím nové dramaturgii DNz (pokud si Chmelu nechá v angažmá), anebo pražské Broadwayi, až partičkový Večírek nabobtná nezřízeně obludných rozměrů.

      12.03.2013 (0.36), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,