Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Z deníku teatropunkera (No. 6)

    Festival otrlého diváka, den druhý a třetí

    Den druhý

    Středeční festivalově otrlý nášup napálil do diváckých obličejů i srdcí další dávku intenzivních prožitků, tentokrát však výrazně odlišnějšího charakteru.  Po víceméně filmově konzistentním úterku, totiž přišly na řadu úlety poněkud problematické konzistence.

    U Dívky s kaméliemi se autor inspiroval starým japonským formátem kamišibai, jehož provozovatelé jezdili od města k městu a předváděli zákazníkům obrázky, k nimž vyprávěli příběhy. Maruova historka je ovšem pro poněkud otrlejší publikum. FOTO archiv festivalu

    Úvodní dvojice filmů japonského režijního svéráze Hiroši Harady Ukolébavka, po které se nevzbudíš, (Śódžo cubaki, Japonsko 1985) a Dívka s kaméliemi (Midori, Japonsko 1992) velmi názorně předvedla hybrid Andersena a futurismu, resp.  japonské lidové mystiky a zběsile fantaskního erotismu, bohužel spolu s faktem, že animovaná inferna se v režimu omezeného rozpočtu produkují o poznání hůře než ta hraná, a z vizuální prezentace nekvalitního materiálu nebolí jen oči, ale nakonec i zbytek hlavy. Přesto však Haradovo iluzorní univerzum stojí za opakovaný exkurs i další studium. Otrlá dramaturgie navíc zařazením animovaného okna otevřela další Pandořinu skříňku, ze které lze v příštích ročnících vytahovat i jiná žaludská esa.

    Vojížděči vodpadků: Otrlosti, moje milá, kolik barev ještě máš? Repro archiv festivalu

    Podvečerní anime set, byl ale jen decentní předehrou pro skutečně obskurní středeční noc. Vojížděči vodpadků (Trash Humpers, USA 2009) amerického filmového avantgardisty Harmony Korina jsou spíš než regulérním filmem video-artistním excesem, performativní oslavou bezbřehé anarchie a extrémního odporu k pointám. Korine posouvá laťku programové pokleslosti do nové dimenze divákových útrob a nezapomíná s ním přitom divoce vrtět. Zapomeňte na soudržný děj, podstatné je ubavit se k smrti. Vedle řádění Mr. Harmonyho a jeho spřátelené grupy jsou Jackass jen bandou neškodných hošíčků ze Studia kamarád a Alex deLarge Edwardem Cullenem 70. let. Na mysl přichází stále živoucí odkaz Monty Python a Mládí v partě vesele obcující s poetikou hesla Make it, make it, don’t fake it! Potlesk za scény s chlapcem – malým satanem, jehož rodiče by za obsazení do snímku měl navštívit celý šik sociálních pracovnic. Leč možná už je pozdě. Výsostným gestem nekompromisního tvůrce je ovšem i přepálená stopáž, která ve výsledku z diváků může stvořit podobné oběti, jakými jsou ve snímku rozbité elektrospotřebiče či vycucané stromy. Otrlosti, moje milá, kolik barev ještě máš?

    Den třetí

    Silnými zbraněmi mladého Cosmatose je neotřelý audiovizuální kabátec, precizní práce se světlem i schopnost sugestivně vyvolávat atmosféru tripu. FOTO archiv festivalu

    Po středečních experimentech se následující den oděl do šarlatového hávu nefalšovaného šílenství.

    Debut syna legendárně brakového otce (George P. Cosmatos je režijním otcem mj. Přejezdu Cassandra,  Ramba II., Cobry či Leviathana, pozn. aut.), režiséra Panose Cosmatosezjevně míří na mnohem vyšší cíle. Jeho debut Za černou duhou (Beyond the Black Rainbow, Kanada 2010) je svébytnou, samolibou poctou halucinogenním sci-fi horrorům, tak jak byly definovány dnešními veličinami Cronenbergem, Lynchem či Johnem Carpenterem. Silnými zbraněmi mladého Cosmatose je neotřelý audiovizuální kabátec, precizní práce se světlem i schopnost sugestivně vyvolávat atmosféru tripu. Za černou duhou je film – droga, který dokáže v divákovi zcela dle jeho preferencí v pohodě vykutat nadšení, epileptický záchvat či palčivou tendenci okamžitě opustit sál. Za sebe se přikláním na stranu příznivců snímku a od Panose Cosmatose netrpělivě očekávám věci příští. Škoda jen, že v poslední třetině se film z byvšího hypnoticko-halucinačního panoptika rázně metamorfuje v tuctovou lesní vyvražďovačku. Dítě, jež požírá samo sebe, Alenka, kterou z říše divů přivedli na Jižní město. Příště bez tohoto rámce, Panosi!

    Démoni / Demons. Repro archiv festivalu

    Čtvrtečním vrcholem noci byl nadmíru povedený reparát již kritizovaného netvůrčího zahájení přehlídky. Organizátoři totiž brilantně navázali na loňského Třaslavce a dali početnému diváctvu jasně najevo, co to znamená interaktivní filmová projekce.  Démoni (Demons, Itálie 1985) režírovaní Lambertem Bavou v produkci slovutného Daria Argenteho se ukázali jako ideální volba. Odehrávají se totiž během filmového představení. A jde o masakrózní trash! Početný tým otrlých organizátorů nejprve zvenku zamkl kinosál a poté se jal diváky děsit. Dočkali jsme se chřestění řetězů, démonických uvaděček s baterkami-vražednými zbraněmi, oběšence, zrození Aero-démona i nakopnuté motorky-démonobijky v sále. Jen finální přílet helikoptéry rozpočet zřejmě neumožnil. Potěšující přitom bylo, že diváctvo se (naštěstí) do hraní nezapojilo a nepočalo po vzoru hrdinů snímku demolovat zařízení kina. Aera by totiž byla škoda. Nicméně Démoni byli zásadním zásahem do nahnilého otrlcova srdce.

    Démoni byli zásadním zásahem do nahnilého otrlcova srdce. FOTO archiv festivalu

    Jednoznačně vivat!!!


    Komentáře k článku: Z deníku teatropunkera (No. 6)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,