Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

VZPOMÍNKA: Impulsivní básnická tvořivost Ctibora Turby

Jednou v létě 1991 mne oslovil Ctibor Turba, zda bych nechtěla přednášet o pantomimě na jeho (tehdy) oddělení pantomimy Taneční katedry HAMU. Řekla jsem okamžitě ANO. Počátkem října 1991 jsem předstoupila před studenty, které Ctibor Turba zdědil po náhle zemřelém Ladislavu Fialkovi, který zde původně vyučoval předmět zvaný choreografie pantomimy.

Ctibor Turba byl v té době zaslouženě největší autorita oboru. Ačkoliv během sedmdesátých a osmdesátých let většinou pracoval v cizině, jeho příležitostné domácí počiny měly vždy přelomový charakter – ať už šlo o představení souborů Pantomimy Alfreda Jarryho (1968-1971), Cirkusu Alfred (1974), Společnosti Alfred (1986 – 1989), nebo řadu individuálních vystoupení. Jeho velký morální a umělecký kredit působil mezigeneračně, protože v době, kdy neexistovala alternativní divadla (Divadlo na provázku teprve začínalo), příšel vždy s originální divadelní koncepcí odpovídající pohybům na světové pantomimické scéně. Byl zároveň intelektuálně nejvyspělejší osobnost oboru, jež dokázala prosytit svá představení aktuálním myšlenkovým obsahem a humorem s jasnými rysy odporu proti dobovým politickým přehmatům.

Jmenován byl vedoucím oddělení na přání studentů. Byli to Zdeněk Tomeš, Viktor Hlobil, Jana Kličková, Pavel Liška, Pavel Straka, Števo Capko, Jitka Grígerová, mladý Kubánec, který brzy ze školy zmizel, Vietnamka Nguyen-Thi – Binh řečená Fong Fong, přibyla Halka Třešňáková a Jean Loose. Studenti spojeného prvního a druhého ročníku byli dospělí lidé tu s malou, tu velkou zkušeností za zády. Turba mi ponechával volnou ruku a čas, a já si postupně vybudovala metodiku svých historicky zaměřených přednášek. Na škole se mu podařilo stvořit vlastní uměleckou rodinu, která oddaně a s nadšením plnila jeho často nečekané a překvapující záměry.

V průběhu prvních let si zformoval vlastní pedagogický systém, opřený o hlavní principy Lecoqovy metodiky pohybové výchovy, systém organizace školy Teatro Scuola Dimitri Verscio ve Švýcarsku, a zejména osobní tvůrčí hledání a setkání s významnými umělci oboru jako byl např. Pierre Byland. Nebyla to však nějaká pevně stanovení doktrina, nýbrž neustálé rozvíjení a obohacování základních principů, nesmírně si vážil všeho nového a živě reagoval na každý zázrak velkého umění – nešlo jen o divadlo pantomimu a klauniádu, ale i o hudbu, výtvarné umění, film, atd. Poté, co poprvé shlédl vystoupení francouzského klauna Johanna Le Guillerma, řekl uchváceně že viděl vzestup Měsíce na noční nebe.

Ctibor Turba, průkopník nové pantomimy a zakladatel katedry nonverbálního a komediálního herectví na pražské HAMU. Foto Jan Malý (Archiv ND).

Dominantním rysem jeho výuky byla impulsivní básnická tvořivost, promítala se i do všech jeho experimentů, ty vyvrcholily představením Hanging Man, zkoumajícím problematiku těla zavěšeného hlavou dolů na visuté hrazdě. Turbovo úsilí o dokonalost pohybového projevu předpokládalo velmi náročnou technickou průpravu. Ta se uskutečňovala v hodinách herectví, tance, žongláže a akrobacie, a byla poučena technikami evropského a asijského kulturního dědictví jako commedia dell´ arte nebo kjógen; chybět nesměla ani výuka hry na hudební nástroje, historie pantomimy a hudby, nebo inspirace novými divadelními postupy přesahujícími vlastní obor, jako bylo pouliční divadlo, nový cirkus, hra s maskou a loutkami, prostorové a světelné experimenty. Svou koncepcí i rozsahem šlo tehdy o naprosté novum. Tyto předměty přirozeně vyučoval stále se rozrůstající okruh externích spolupracovníků, často velmi zvučných jmen ať už to byl Petr Čepek, nebo Šime Šigejama (pozn. japonský herec a učitel žánru kjógen). Jako učitel byl Ctibor Turba nesmírně citlivý, nicméně vyžadoval od studentů tvrdou práci. Ty nejlepší často zapojoval do svých nejrůznějších mimoškolních projektů, jezdil s nimi do ciziny, usiloval o zvýšení prestiže školy. Byl nevyčerpatelnou studnicí nápadů, báječný vypravěč humorných situací a skvělých zážitků. Byl také otcem, který chtěl dát svým „dětem“ věno v podobě kvalitního představení, jímž by se mohly uvést na profesionální scéně. Při svém rozletu a fantazii myslel také velmi prakticky.

V devadesátých letech Ctibora Turbu neomezovalo nic kromě jeho vlastního zdraví, protože společnost vnímala a oceňovala jeho umělecký přínos a lidskou velikost. Kromě nemoci se také ničeho nebál. Byl v pravém smyslu solitér, který urputně trval na svých myšlenkách a velkolepých záměrech. Uměleckou odvahou přesahoval většinu svých současníků. Pokud mohl, šel za svými uměleckými představami až do úplného vyčerpání.

Možnost stát vedle Ctibora Turby na palubě byla velkým dobrodružstvím, hodnotou i darem osudu.