Divadelní noviny > Názory – Glosy Paměti, záznamy a deníky
Vzpomínání: Leť, Jáno!
Jsi rorýs? Můj PANE / spíš v letu a bdíš? / Podzim se na mne hrne znova / rozmáčkneš bezinky na mé tváři / první sníh / pak bez otisku mne opustíš.
27.8. 2007 2:50:10 Ján Sedal
Mám napsat o Jánovi Sedalovi, a nic se psát nechce. Ne proto, že umřel. Právě proto a hlavně, protože to šílené, co jsme spolu stihli odžít od roku 1980, kdy nás v undergroundové hospodě U Šupů v Praze cíleně dal dohromady nebožtík kytarista Emil Pospíšil, to by nešlo sdělit. Poučení z toho pro žádný jiný život neexistuje. Divím se, že jsme to oba přežili až do dnešních dnů.
Když jsme spolu nastoupili do HaDivadla a přijeli na setkání studiových divadel do Hradce Králové, nikdo nás neznal a považovali nás za zdivočelé zarostlé kulisáky. Hned první večer jsme se málem poprali v divadelním klubu, protože Janovi tam zabraňovali zpívat a hrát na foukací harmoniku. Dnešní nejmenovanou držitelku státního vyznamenání od prezidenta praštil u klavíru harmoničkou po hlavě. Pak jsme odehráli tři různé kusy a v tomtéž klubu se kolem nás zhostil nelíčený obdiv s obleptávající vůní objednávaných fernetů. Od oné první propité, prožvaněné, prozpívané, prokřičené noci u Šupů a s pokračováním v díře Zbyňka Benýška, kdy jsme založili první svoje divadlo, jsme jich marně založili ještě několik, než nás osud a dopisy napsané červenou propiskou Arnošta Goldflama přizvaly k angažmá do Hanáckého divadla v Prostějově. Což byl od okamžiku, kdy nás Ondřej Havelka přivedl na Triptych Svatopluka Vály, náš sen.
Jeden dlouhý čas jsme byli jak dvojčata, pořád spolu. Bydleli jsme s ostatními zdarma na půdě Městského kulturního střediska v hanáckém Jeruzalémě, ale já jsem se po čase raději odstěhoval. Platil jsem si z toho nejmenšího divadelního platu v tehdejším socialistickém Československu nájem (experimentální divadlo = experimentální platy, říkal komunistický ředitel Státního divadla Brno dr. Jiří Majer, který se nás pokoušel zavřít ještě koncem roku 1988, zavřít = do kriminálu). Platil jsem si nájem dvě stě korun z gáže 1450 korun, protože bydlet v jedné podkrovní cimře s Jánem, to bylo na sebevraždu nebo na vraždu. Arnošt Goldflam pochopil Jánovu duši, když vstoupil k nám do pokoje a uviděl, že on má postel uprostřed místnosti našikmo. „Ten Jáno nečeká odnikud útok?“ A odešel do svojí cimry, kde spával v rohu, obestavěn dvěma skříněmi, kterým na noc ještě otvíral dveře a na ně si dával zámeček. Od Jána se totiž muselo utíkat, aby člověk udržel aspoň základ toho krásného kamarádství. S těmi všemi talenty a imaginací básníka života a nocí on totiž nezvládal a neuměl zacházet. Někdy divoký, věrný, inspirující, svobodný a okouzlující k zulíbání, jindy sobecké, rozmazlené, bezohledné a ubližující velké děcko. S nikým jsem neměl chvíle tak totálního souznění, citovosti, snění, radostné svobodomyslnosti, a s nikým mi nebývalo tak nespravedlivě, zoufale úzce a zle.
Ale ten den, kdy se v Domově Santini se zvláštním režimem pro seniory v Křtinách u Brna najedl a umřel, tak jsme se v noci v posteli s Monikou mohli uřehtat smíchy. Protože tolik potrhlých a neuvěřitelných historek, to nejde ani popsat. Nic hrdinského, všecko jaksi tragikomické, mnohé bitvy jsme nevyhráli, spíš jsme dostali přes hubu. Ale stálo to za to. A divadlo jsme v těch hnusných a krásných normalizačních časech (hnusných, protože normalizačních a krásných, proto, že v letech našeho mládí – abych parafrázoval Ivana Wernische), teda to divadlo jsme dělali úžasné, to nám nikdo nevezme. Svítila nám šťastná hvězda.
Od toho roku 2018 a nočního útoku duševně chorého člověka, kterého Jáno bezelstně hostil (nečekal odnikud útok), kdy se po týdnech v kómatu s poškozeným mozkem musel Jáno učit chodit, mluvit, číst, to muselo být při jeho citlivosti a inteligenci peklo. Byl si vědom svého zakletého stavu. Uvězněný v myšlenkách, které lidskou řečí nemohl sdělit. Přesto udělal ve svém bytě pro mě nejsilnější divadelní představení roku 2020 (Vyplním šaty své tělem svým), milá divadelní kritiko. Sbírka Básně v SMS, kterou mu z jeho nočních esemesek zaplatil Arnošt Goldflam, byla ten rok bezkonkurenčně nejsilnější sbírkou poezie, stejně jako loňská knížka Když pleskl brok, milá literární kritiko.
V sobotu ráno jsem si v duchu i nahlas v kuchyni přezpívával všecky lidové písničky, kde figuruje jméno Jan (Janík, Janík, ty si víťaz, ej, prehodil si pres dom reťaz…) a najednou to na mě dolehlo. Pustil jsem všecky slzy, co jsem měl a nešlo to zastavit. Definitivně odešlo v dobrém i ve zlém moje divoké mládí.
Jedna naše nikdy nedopsaná divadelní hra se jmenovala Preletím ako fták!
„Šibeničke troje, ktoréže ste moje, či horné, či dolné, a či tie prostredné? Horné sme nie tvoje a dolné ani tak a cez tie prostrednie preletím ako fták.“
Leť, Jáno, leť s těmi svými rorýsi.
Tvůj
Breťa
FOTO náhledového obrázku Ceny Thálie.
Komentáře k článku: Vzpomínání: Leť, Jáno!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Bohumil Nekolný
Břeťo, dík za připomenutí nevyslovitelného Jánova daru. Někteří si to ještě pamatujeme a budeme pamatovat. Peggi
04.02.2025 (8.39), Trvalý odkaz komentáře,
,Mgr. Miloš Forst
Milý Břeťo, musím ti říci, s jakým zájmem jsem si četl tvoje povídání o kamarádovi Jánovi. Přiznám se, že se mi u toho několikrát vylila slza, stejně jako v sobotu při sledování televizního záznamu prostějovského představení Pouti k Milosrdným. Opravdu to byla pro mne velká čest, že jsem se mohl jako František Antonín Šebesta zvaný Sebastini několik úvodních minut strávit na jevišti s Františkem Krumlovským, představovaným Jánem Sedalem. A taky musím
přiznat, že to bylo několik krásných a plodných let, které jsem mohl v prostějovských letech HaDivadla trávit s kolegou a kamaráde Jánem Sedalem. Ještě jednou ti, Břeťo, děkuji za tvá krásná slova, která jsi mu věnoval. Miloš Forst
04.02.2025 (23.50), Trvalý odkaz komentáře,
,Richard Krivda
Drahý kamarát. Tvoja spomienka na Janka Sedala ma dojala. Keď mi Hanka napísala, že Janko zomrel, tak sa mi začalo vynárať vsetko to, čo sme spolu prežili. Situácie to boli mnohokrát absurdné, tak ako je absurdný Jankov príbeh. Keď som ho prvý krát videl po nezmyselnom ataku v nemocnici , pdali mi slzy a myslel som si že to nedá. Budú mi chýbať jeho SMS básne, ktoré prichádzali väčšinou nad ránom. Bude mi chýbať jeho ojedinelý herecký prejav, ktorý vychádzal z jeho komplikovaného vnutra. Tak šťastný let Janko. Tvoj Richard- klobúčik .
05.02.2025 (15.33), Trvalý odkaz komentáře,
,