Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Vladimír Polívka: Jen se trochu víc myju a měním si ponožky

    Zaujal mě, ještě když studoval na KALD DAMU. Jeho ročník byl plný vitality, elánu a aktivit – se Slovincem Matijou Solcem hráli s prstovými loutkami mezi diváky, na Skupovu Plzeň přivezli řadu vlastních miniinscenací, s režisérem Janem Mikuláškem se pustili do silně stylizovaného divadla na hraně coolness dramatiky, s Jiřím Havelkou v asi nejznámějším projektu Regulace intimity mluvili sami o sobě.

    Jaký ale je Vladimír Polívka (1989) opravdu? Během našich setkávání byl až nečekaně otevřený, trpělivý, vlídný a vstřícný. Byla to setkávání, na která jsem se těšil. A doufám, že to nebyla setkání poslední. Vladimír Polívka toho má ještě hodně před sebou.

    Jste necelé tři roky po ukončení DAMU, ale máte toho za sebou už poměrně dost – v divadle, filmu i televizi. Co všechno, budeme-li se soustředit jen na divadlo?

    V Klicperáku v Hradci Králové jsem byl dva roky v angažmá. Jeden rok na plný úvazek, další rok na půl. Hrál jsem tam v Drábkově Českém lese a Velké mořské víle a Evženu Oněginovi dua SKUTR. Na Zábradlí jsem hrál s Tomášem Matonohou v Jak se Husákovi zdálo, že je Věra Čáslavská, což jsme připravili v rámci cyklu režiséra Luboše Baláka Komediograf. Tu inscenaci jsem měl moc rád. Taková břitká komedie se spoustou hereckých akcí. Navíc jsem se při zkouškách potkal s Věrou Čáslavskou, což bylo skvělý. Ale už se to taky nehraje. A s 11:55 dohrávám ještě z DAMU inscenace Regulace intimity, kterou s námi připravil Jirka Havelka, a Hodné chlapce v režii Jana Mikuláška. Ale dál už s nimi nepokračuju. Nevím, možná se to ještě změní…

    V Dejvickém divadle hraju ve dvou inscenacích – v Zimní pohádce a ve Vzkříšení. V Národním alternuju s Patrikem Děrgelem roli rytíře Des Grieux v Manon Lescaut a začátkem roku jsme s tátou v jeho divadle udělali Šaška a syna. A teď v létě jsem hrál na Letních shakespearovských slavnostech dvojroli Rosencrantze a Hrobníka.

    Já vás ještě viděl s Geisslers Hofcomoedianten ve Valdštejnovi…

    S nimi jsem začal ještě na škole v Lakomci v alternaci s Martinem Bohadlem. Tu partu mám moc rád a obdivuju je. Dělají divadlo naplno v těžkých a často nepříznivých podmínkách, a přitom neustupují ze svých vizí. Herec si tam užije všechno – tanec, zpěv, hraní s loutkami, činohru… Komplexní divadlo, které se nenechává omezit žánrem.

    S Pavlínou Štorkovou (Manon) jako Des Grieux v Nezvalově Manon Lescaut (r. Daniel Špinar, premiéra 11. února 2016, Národní divadlo, Praha) FOTO PATRIK BORECKÝ

    Životní výzva

    Možná za takovým divadlem jste šel na KALD DAMU, tedy studovat alternativní a loutkové divadlo

    Pro mě je divadlo životní výzva. Já skrze hraní hledám… chci… něco poznávat, překračovat horizonty, narážet na něco, co jsem ještě nedělal. To je pro mě důležité. Aby se žádná práce výrazně neopakovala. Nebo abych se nemusel opakovat já. A současně se chci do ní plně, naprosto ponořit. Dokud mám dost síly, energie a sebestřednosti, dokud nemám rodinu, dokud si můžu dovolit divadlem či herectvím se zcela vyčerpávat. Proto jsem přijal a přijímám tolik úkolů v divadle, v televizi, ve filmu…

    Když jsem slyšel nějaké herce v angažmá říkat, že jsou rádi, že mají v představení jenom něco malého, tak jsem se toho zalekl. Chci víc. Nebo se tak zatím vůbec necítím. Čím větší výzva a čím preciznější bude to, co budu dělat, tím víc mě to uspokojuje.

    V tomhle smyslu byla pro vás asi největší výzvou vaše spolupráce s otcem – inscenace Šašek a syn.

    Právě vy jste o ní napsal, že je to inscenace se skvělou minulostí a perspektivní budoucností, ale rozpačitou přítomností. To považuju za jednu z nejtrefnějších reakcí. Jde o inscenaci, která se stále proměňuje, vyvíjí. A ještě dlouho bude. Možná pořád. Táta vlastně během každého představení na ní pracuje. Vlastně zkouší přímo před lidmi. Zkoumá, jak ty věci fungují, a podle toho se pak řídí. Před každým představením mi řekne, že mám někde udělat něco jiného nebo jinak. Nebo mě i rád překvapuje během hraní. Zprvu mi to vadilo, chtěl jsem to mít víc nazkoušené, přesné, ale zvykl jsem si. Ten způsob práce je nestandardní. Neděláme divadlo, o kterém bychom se styděli říct, že jsou v něm chvíle – a krásné chvíle –, kdy je nemáme vůbec pod kontrolou. Asi je to pro diváka trochu neútěšné, protože představení je pokaždé jiné. Bohužel a bohudík. To je to tátovo řemeslo, jeho způsob práce, který se od něj učím a který mi vlastně tou prací předává.

    Potkat se na jevišti

    Jaké to je hrát se svým otcem, navíc velmi slavným?

    My si spolu hráli vždycky rádi. Už když jsem byl malý. A tak v tom teď pokračujeme. Ta inscenace je otisk našeho vztahu. Chvíli je navážno a pak situaci shodíme nějakým vtipem, humorem. Snad i nestoudností. Myslíme si – a proto v tom hraju –, že stojí za to, veřejně to naše „hraní si“ prezentovat. Že to má své divadelní kvality. I ta výchozí situace je, myslím, dobrá. Umožňuje rozvíjet ji mnoha způsoby, přičemž má i vážná, silná, tragická místa a zamyšlení o lidském údělu. Aspoň tak ji vnímám.

    Když jsme se na jaře loňského roku sešli poprvé, ještě jste v té inscenaci hrát nechtěl. Váhal jste…

    Když mě táta to jaro oslovil, abychom spolu něco udělali, nebyl jsem si jistý, že je na to ten pravý čas. I když jsem věděl, že se bude zlobit, chtěl jsem to odložit. Pro mě bylo vždycky naprosto zásadní dělat věci po svém, ať už to bylo cokoli. Nechtěl jsem tu nabídku zcela odmítnout, ale chtěl jsem najít vhodnou chvíli. Ani jsem si nebyl jistý, jestli ta chvíle vůbec přijde. Potom zemřel Boris Hybner a mě to dost zasáhlo. Právě tehdy jsem řekl tátovi: Jo. Uvědomil jsem si, že nejde o nějakou mou kariéru, ale že jde o nás dva. Že jde o to, potkat se na jevišti. Kdo ví, kdy a zda se k tomu ještě někdy dostaneme.

    Co vám při práci zdůrazňoval? Měl nějaké ústřední motto, které vám chtěl sdělit?

    Nikdy nebuď otrokem včerejška. To je, myslím, základ tátova životního postoje, jeho práce a přístupu k herectví. A právě to mě na něm zajímá a baví. Ukazuje mi to, co si myslí, že je na divadle a v hraní nádherný, a chce mi to předat. A jediný možný způsob, jak to poznat a pochopit, je si tím společně projít.

    Mohl byste vybrat nějakou konkrétní situaci, která by to charakterizovala?

    Poznal jsem třeba, že „naše pravda“ spočívá v tom, udělat si ze sebe ve lži – nebo v divadelní iluzi, chcete-li – srandu. Táta mi třeba řek’: Teď máš hrb a v hrbu pití. A máš strašnou žízeň. No… tak se napij. Jenže současně si uvědom, že ten rytíř to nedělá jenom proto, že by měl tak velkou žízeň, on to dělá taky proto, že jeho samotného zajímá, jakým způsobem by se dalo z toho hrbu napít. A baví se tím. Tedy my nehrajeme jen konkrétní situace, ale taky zvědavost, jak se dají vyřešit. Tak vznikl ten divný taneček s hrbem, vlastně šaškovské číslo.

    Jak se vám s ním hraje?

    Pro mě jsou při představení i zkouškách důležité jeho oči. Jak se na mě dívá. Tak se na mě už nikdy nikdo na jevišti dívat nebude. To jsou ta místa mezi režisérem, spoluhercem, člověkem a tátou. Já vím, že mě má skutečně rád, a skrze ten pohled přesně vím, jak divadelní situace či mé hraní v tu chvíli vypadá. Ne podle reakcí diváků, ne podle svého pocitu, ale podle toho, že se podívám na něj. Vlastně mě režíruje přímo na jevišti.

    Šašek a syn… (r. Bolek Polívka, premiéra 25. února 2017, Divadlo Bolka Polívky, Brno) FOTO JIŘÍ SALIK SLÁMA

    Nikdy nejsem spokojenej

    Jaký je rozdíl mezi tátou doma, kdy si „jen“ hrajete, a tátou v divadle, kdy zkoušíte či hrajete?

    Pocitově vůbec žádnej. Fakticky snad jen v tom, že když se na jevišti nebo při zkoušení něco nedaří, je táta hodně výbušnej. Hlavně pokud jde o technické věci. To doma, když jsme si hráli, pochopitelně nebyl. Ale takový je každý člověk, kterému záleží na jeho práci. Já ostatně taky, jenže si to zatím nemůžu moc dovolit.

    Zároveň jsem si uvědomil, kolik jeho humoru vznikalo při hrách s jeho dětmi, tedy i se mnou. Kolik inspirace našel v tom, že dokáže pozorovat, co je krásný. Některý věci se vymýšlet nemusejí, už jsou. Jako naše hry.

    Jste s výsledkem spokojený?

    Možná na to nevypadám, ale jsem perfekcionista, což je dané povahou, původem a vším, co mě v životě formovalo. Když hraju, tak potřebuju být přesvědčený, že to, co dělám, dělám skutečně naplno a že to dělám dobře. To je v mnoha situacích můj handicap a zároveň mě to pohání dopředu. Možná jsou na světě lidi, kteří oplývají takovým talentem, že divadlo mrskají z fleku, ale já to nejsem. Dělám maximum pro to, abych to dohnal svojí prací. Nejsem se sebou nikdy spokojenej. Nepamatuju, že bych šel z jeviště a řekl si, kurva, to jsem udělal výborně. Já se každou reprízou snažím napravit to, co jsem udělal blbě. Pořád nad tím, jak hraju, uvažuju. Po každém představení – nejen s tátou – si dám čas, abych si promyslel, co bych mohl udělat jinak, lépe. Jsem na sebe přísnej a byl bych hrozně nešťastnej, kdyby mě někdo viděl hrát něco, co není dotažené. V tom ta práce s ním byla pro mne těžká a jiná než ostatní. Protože táta tu nedotaženost – či spíš otevřenost – miluje.

    Pro mě to ale byla dřina. Často jsem zůstával v divadle do noci a zkoušel sám. Zprvu jsem žádal tátu, aby mi pomohl, aby mi něco k tomu, co dělám, řekl. Ale on mi nic říkat ani ukazovat nechtěl. To je právě ono. Na to musíš přijít sám. Pětkrát, desetkrát si to zahrajeme před lidma a ty budeš zjišťovat, co je dobrý a co špatný, říkal. Já se zprvu bránil: Já nemůžu hrát desetkrát před lidma, když je to na hovno. Ale pak jsem to přijal a mnoho situací či akcí vytvořil sám. Takže to jsem se při týhle práci učil. Že člověk musí umět pracovat i sám a že nejde dělat věci jenom dobře… Že je třeba se nebát nedotažeností a je dobré inscenaci stále posouvat, třeba i tou trapností.

    Myslím – nebo aspoň doufám, že i tátu to se mnou baví, že mu na jevišti nezůstávám nic dlužnej.

    Říkejte to jako Krejča

    Přes léto jste hrál na LSS. Jaká toto byla pro vás zkušenost?

    Vajdičkův Hamlet divákovi nepodlézá ani se nesnaží nadbíhat mu nejznámějšími pasážemi. Je to odvážnej kus a Jarda Plesl je naprosto přesnej. Pro mě to byla ze všeho nejvíc intenzivní, krásná zkušenost ze zkoušení, kde jsem mohl pozorovat Vajdičkovu práci a skvělé herce. A taky jsem si něco vydělal…

    Jste na volné noze. Není lepší být v nějakém angažmá a pracovat kontinuálně?

    Já jsem po škole netoužil po ničem jiném než po angažmá. Většina mých spolužáků ale do úvazku jít nechtěla. Založili jsme proto soubor 11:55. Jejich/naše domovská scéna byla Venuše ve Švehlovce, pak Jatka78 a v téhle sezoně se přesouvají do NoD. Vraceli se k inscenacím, co jsme dělali na DAMU, i když teď už mají několik dalších. Mě ale hodně táhlo pracovat v jiných divadlech, s novými lidmi, potkávat zkušenější herce, vstupovat do nových projektů. Chtěl jsem třeba narazit, ale riskovat. Takže jsem šel do Hradce Králové. Tam jsem zůstal dva roky, ale měl jsem – jak se říká – „puzení“, tak jsem odešel.

    I když teď, v tuhle chvíli, si říkám, že bych klidně nějaké angažmá zase přijal. Je přece jen divné nebýt nikde doma. Kamkoli přijdu, tak mě naštěstí vidí rádi. Aspoň se tak tváří. Dokážu s lidmi vycházet, nejsem žádnej prudič. Ale jsem tam host. Nazdar, kdes byl tak dlouho? ptají se. Já nemám pocit, že je to tak dlouho, co jsme se neviděli, ale pro ně to dlouho je, protože se vidí každý den. Takže časem i já bych chtěl být někde doma. Ale teď chci především hrát.

    Máte nabídky ze samých prestižních scén. Pokud vím, nabízel vám před třemi lety angažmá i Vladimír Morávek do Husy na provázku.

    To myslím ne. Já hrál – když jsem byl na DAMU – v jeho 1789 v Národním. To byla hodně náročná práce. Pracovat s ním byla pro mne veliká škola. Až paradivadelní, řekl bych. Ze zkoušek jsem chodil úplně vysátej. Jednou jsem dokonce vzteky rozbil značku na tramvajové zastávce před budovou. To jsme seděli na první čtené, kolem mne celý soubor Národního, napravo ode mě Salzmannová, nalevo pan Postránecký, já tam měl krátký text a Morávek mě na třetí větě chytnul a držel snad dvacet minut. Stále opakoval: Vladimíre, dost. Zastavte se. Říkejte to, jako by to byl Otomar Krejča. Co já ale vím, jak by to říkal Otomar Krejča… Ale donutil mě k maximálnímu nasazení a později k vnímání a využívání prostoru. K soustředěnosti. Takže toho nelituju a určitě mi to hodně dalo. Jen to člověk nemusí mít denně.

    Skvělá pak byla ve stejném prostoru o rok později práce s Danem Špinarem, ke které bych se jinak možná ani nedostal. Ten mě zase vedl k určité formě – nazval bych to – činoherního tance. Manon je precizně postavená velká inscenace s důrazem na aranžmá a atmosféru jednotlivých výstupů a scén. Když v ní hraju, tak mám pocit, jako bych lítal. Silně mě každé představení povznáší.

    Chtěl bych v Národním divadle pracovat dál. Líbí se mi, co se tam teď děje.

    S Jaroslavem Pleslem (Hamlet) jako Rosencrantz v inscenaci Hamleta na letošních Letních shakespearovských slavnostech (r. Michal Vajdička, premiéra 27. června 2017, Letní míčovna / Královská zahrada Pražského hradu) FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Být sám sebou

    Co je pro vás divadlo? Proč jste se pro ně rozhodl?

    Já divadlo vnímám multismyslově, mnoha smysly. Rozum v tom nehraje tak velkou roli, spíš něco jako čich, vnitřní pocit, který mě do divadla, do toho zvláštního prázdného a současně emocemi nabitého prostoru, táhne. Já se zprvu snažil divadlu vyhýbat. Nechtěl jsem jít cestou svých rodičů, bouřil jsem se. Vybavuju si okamžik, kdy jsem si řekl, že když budu hercem, budou celej můj život lidi kolem mě vzpomínat na to, jací byli mí slavní rodiče. A to jsem za žádnou cenu nechtěl. Takže jsem si v sobě vytvořil na divadlo blok a v době puberty je velice aktivně bojkotoval. Ne samotné návštěvy divadla, ale to, že bych je mohl dělat. Říkal jsem si, že v divadle nemůžu být sám sebou. Pobyt v cizině a práce v jiných divadelních prostředích s lidmi bez jakýchkoli předsudků mě ale od toho myšlení osvobodily a já si uvědomil, že chci dělat to, co mě přitahuje bez ohledu na to, co si kdo bude myslet. A že chci zjistit, jestli je ve mně něco, co můžu sdílet, zda mám v sobě něco, co dokážu dát, co dokážu umět. A postupem času jsem zjistil, že v divadle jsem nejvíc sám sebou. Že divadlo a hraní mi činí fakt potěšení. A že na dotazy a pohledy na mě skrz mé rodiče se musím úplně vysrat.

    A přihlásil jste se na DAMU.

    Kdybych na DAMU nepotkal skvělé spolužáky a potkal tam nějaké namyšlené blby, tak s takovými bych divadlo dělat nemohl a ze školy bych možná odešel. A třeba bych se dnes divadlu nevěnoval. Kdybych měl pracovat s lidmi, kteří mě dlouhodobě štvou, nebo já je, tak bych hned balil kufry. Kdyby byli jen diváci blbci, tak se to asi nějak dá zvládnout, ale kdyby ve všech divadlech světa byly jen party debilů, tak radši budu hrát sám doma a budu si číst. Potřebuju kolem sebe mít inteligentní, otevřené lidi. Takové divadlo a takové lidi hledám. Věřím, že jsou a že jich není málo.

    Jste z divadelnické rodiny, ale jste taky z mezinárodní francouzsko-české rodiny. Kým jste, kým se cítíte – Čechem, Francouzem, světoobčanem?

    Narodil jsem se v Ženevě a nějaký čas jsme bydleli s mámou v Marseille. Ale to si vůbec nepamatuju. Přestěhovali jsme se za tátou do Brna a přišla revoluce. Z legrace říkám, že to samo o sobě musela být revoluce, to jejich soužití. Mám matriku ve Švýcarsku, francouzskej pas a českou občanku. A moc to, kým národnostně jsem, neřeším. Idealisticky si myslím, že jsem to všechno.

    Na mě působíte jako velký individualista…

    No… Možná… Nikdy jsem se nad tím nezamýšlel. Ale je fakt, že takové ty „prima party“ mně byly vždycky trochu protivné. Už od dob hraní na dvorku na základce. Měl jsem vždycky jednoho nebo dva kamarády a s těmi jsem trávil většinu času. Takhle to se mnou bylo a je. Nevím, co z toho vyplývá.

    S Marií Poulovou (Olga) v roli Lenského v Puškinově Evženu Oněginovi (r. SKUTR, premiéra 7. března 2015, Klicperovo divadlo Hradec Králové) FOTO PAVEL HEJNÝ

    Brno

    V jakém jazyce jste vyrůstal?

    Máma na mě mluvila francouzsky, protože ani jinak moc neuměla, a táta česky. Vyrůstal jsem ve společnosti, kde mluvit více jazyky je naprosto normální. Kdybych neuměl aspoň tři, tak jsem černá ovce. Takže mluvím a domluvím se česky, francouzsky a anglicky. A štve mě, že těch jazyků neumím víc. Teď se pokouším ještě o italštinu. Ale jde to pomalu.

    Ale „doma“ se snad někde cítíte?

    I když jsem strávil hodně času ve Francii a čtyři měsíce jsem žil v Kanadě – nebo možná právě proto –, silně si uvědomuju, že mám hrozně rád Česko. Mně je tady fakt dobře. Právě a jen tady mám „svoje“ lidi, tady se cítím „doma“. Mám tady přátele, mám tady diváky, mám tu rodiče, sourozence, jsou tu lidi, kterým rozumím.

    Žít v cizině vás neláká?

    Je omyl myslet si, že jinde je to lepší. V Kanadě jsem věděl za tři týdny, že jsem Evropan. A ve Francii je mi za týden jasný, že se vrátím do Česka. Tak to prostě mám. Někdo celý život někam utíká a často stejně nikde nenajde, co hledá. Mám kamarádku, která si myslí, že Čechy jsou úplně na hovno, a radši jede do Peru, do Argentiny, do Číny, do Afriky nebo do Ameriky. Po třech týdnech je zpátky a říká: Bylo to tam na hovno. Takovej já nejsem. Všude je to na hovno, ale tady je mi nejlíp.

    A co v Brně, kde jste vyrůstal? I tam je to – jak říkáte – „na hovno“?

    Jasně, v Brně je to taky na hovno. Základní školu jsem tam vychodil. Než jsme se v mých patnácti přestěhovali s mámou do Prahy, studoval jsem tam Cyrilometodějskou církevní základní školu, ale opravdovým Brňákem jsem se stal, teprve když jsem se nastěhoval do Prahy.

    Jak se opravdový Brňák pozná?

    Člověk nemůže bejt Brňák, když nerozumí větě: Pudem do parku a počumime. Když tomu nerozumíte, tak se nemůžete považovat za Brňáka. Brňáci se potkají a jdou jen tak do parku počumět. Daj si každej pivko a stojijó. A když jde někdo kolem, zmlknou, pijó a čumijó. Přejde a oni ho ocení. Až v Praze jsem si uvědomil, že to mám vlastně hrozně rád, i když to nepraktikuju. Já totiž zase rád čumím na ty, co čumí. Všichni pijem a čumíme. A je nám dobře. Byl by to možná skvělej materiál na nějakou vědeckou studii – co se nám odehrává v hlavě, když si jen tak po Brněnsku počumujem.

    Co pro vás Brno znamená?

    Dětství. Bydleli jsme na Dominikánském náměstí a já tam měl kolem sebe od základky ohromně dobrou partu lidí. Když jsem se s mámou do Prahy stěhoval, byl jsem v Brně navíc zamilovanej. A byl jsem donucen přejít na Škvoreckého gymnázium… Prahu jsem v té době – bylo mi patnáct, což je hodně citlivej věk – naprosto nesnášel. Navíc jsem v tom gymnáziu narazil na pitomou třídu. Takže jsem se každý víkend do Brna vracel. V pátek po škole jsem vyrazil a v pondělí v pět ráno jsem seděl v autobuse, abych mohl být v osm ve škole. Stal jsem se tehdy vášnivým snowboarďákem a – ne, že bych byl drzej, ale byl jsem hodně bojovnej. Nosil jsem 3XL kalhoty, mikiny a trička. Měl jsem umaštěný blonďatý vlasy, vůbec jsem si je nemyl, protože jsem byl přesvědčenej, že si vlasy myjou jenom šampóni. Nechodil jsem ke kadeřníkovi, protože ke kadeřníkovi chodí jenom šampóni. Ponožky jsem neměnil, protože to dělaj’ jenom šampóni. Byla v tom touha po životním adrenalinu, po maximální nezávislosti a svobodomyslnost. Naprostej odpor k navoněnejm kravaťákům. Šampón byl pro mě pojem toho nejhoršího možnýho člověka na světě. Upjatej čistotnej panák… Byl jsem mladej a nasranej. A dodneška jsem.

    Jen se trochu víc myju a měním si ponožky.

    Vláďa

    Zádumčivý, až samotářský, často jsem o něm během zkoušení ani nevěděl. Zvláštní – ale je to tak. Pak se vždycky najednou někde vynořil, zjevil.

    Nebo ho vidím, jak je zalezlý s cigárem a textem v ruce u nás v Dejvickým v kuřárně. Zvláštně nepřístupný, ale zároveň citlivý… to hodně… si myslím… I když se tak naoko nechová.

    A taky si myslím, že má tajemství, kam nikoho hned tak nepustí a která nám může skrze svoje další role pomalu odkrývat.

    Nebo třeba taky ne.

    To je jenom na něm.

    Václav Neužil


    Komentáře k článku: Vladimír Polívka: Jen se trochu víc myju a měním si ponožky

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,