Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Vizváry a Čechová znovu tančí danse macabre

    Z dávné minulosti vystupují postavy tančící kdesi v zásvětí. Přivolali je Miřenka Čechová a Radim Vizváry, když vzkřísili inscenaci Light in the Darkness. Pod hlavičkou souboru Tantehorse ji uvádějí v pražském Paláci Akropolis.

    Jsou to mrtví, kteří dychtivě předvádějí to, co náleží živým? Na snímku Miřenka Čechová a Radim Vizváry FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Asi není mnoho těch, kdo si pamatují původní Dark Trilogy, z níž aktuální projekt vychází. Oba protagonisté se tehdy ještě netěšili takovému věhlasu jako dnes, jak v alternativním, tak mainstreamovém divadle. A bylo jim o dost méně let. Původní trilogie vznikala postupně, nejprve ještě pod hlavičkou Theatro Pantomissimo (2007–2009). První díl, nazvaný On the Dark Road s později přidaným podtitulem Smrt markýze de Sade, uváděný v Divadle Na Prádle, byl pro nás pár diváků naprostým zjevením. Směs surrealistických představ spojených s prvky tance a bílé pantomimy se stala první vlaštovkou experimentu v nonverbálním divadle, které potřebovalo oživení. Toho se mu paradoxně prostřednictvím rozpohybovaných temných makabrózních vizí, v nichž se mísily prvky commedie dell’arte, baroka, ale i novějších trendů, dostalo.

    O rok později následovala Virginie – In a Dark Place v tovární hale v Praze 10, mapující patologický vztah nedobrovolné matky a skřetovského potomka, který jí je trápením. Přitom oba dva v sobě nesou bytostný smutek, nicméně jejich touha po sblížení vždy končí fiaskem a stále se prohlubující citovou propastí. Trilogie vyvrcholila v roce 2009 projektem překypujícím morbidními vizuálními prvky Dante – Light in a Darkness, uváděným v NoD Roxy. Právě na posledním jmenovaném místě Vizváry s Čechovou posléze uskutečnili tehdy nevídaný experiment – v jednom dni zahráli všechny tři díly. Z tohoto spíše ještě studentského experimentování, kam se vměstnaly prvky nejrůznějších nonverbálních technik a tehdy – u nás – nepříliš frekventovaného fyzického divadla, se vyvinula technika „physical mime“. Na delší dobu posledním společným projektem Miřenky a Radima bylo vytvoření jakéhosi digestu prvního a třetího dílu trilogie, určeného pro hostování ve Spojených státech pod názvem Light in a Darkness (2013). V té době už nabrali z workshopů a zahraničních stáží další zkušenosti a dovednosti, především inspiraci tancem butó (neboli Ankoku-Buyou, „tancem temnoty“, pro nějž jsou charakteristické depresivní pokřivené prvky). A v době, kdy u nás měli stále jen omezený okruh příznivců, v USA zazářili jako věrozvěstové nových trendů fyzického divadla a vysloužili si několik recenzí v prestižním tisku jako The Washington Post. Tím se ostatně Miřenka Čechová chlubí na stránkách svého souboru Tantehorse dodnes. Akorát že si už málokdo pamatuje, co to tenkrát hráli…

    Není tedy divu, že se dvojici po dlouhé řadě domácích i mezinárodních úspěchů a proniknutí do mainstreamové kultury (Čechová s režisérem Petrem Boháčem několikrát spolupracovala s oficiálními scénami, Vizváry je uměleckým šéfem Laterny magiky) zachtělo evokovat tehdejší atmosféru a obrazivost mladé generaci, která je bere jako vzory, pedagogy a rádce. Rovněž to bezpochyby byla lákavá výzva, znovu si spolu zahrát a vyzkoušet si, jestli stále dokážou to, co s tehdejší mladistvou energií. Pro performery starší o více než deset let (což je u tanečníků dost patrný rozdíl) je to skutečně výrazná fyzická výzva, pro diváky jakési malé dobrodružství hledání, ať už podobnou věc vidí poprvé, nebo se díky letošní verzi rozvzpomínají na tu původní.

    Tvar, který vznikl speciálně pro zahraniční hostování, u nás vlastně nikdy uveden nebyl. Obnovená premiéra Light in the Darkness se odehrála před hledištěm naplněným k prasknutí. Byli tu pamětníci i nejmladší generace, především studenti různých uměleckých oborů, nejvíce z HAMU. V pozadí scény dlouhý stůl, u něhož a na němž se měl odehrát až lascivní danse macabre s pahýly rukou, které jako by stahovaly živé do říše mrtvých. Radim Vizváry celý v bílém v téměř slow motion verzi rozpohyboval příběh postavy vězící kdesi na pomezí života a smrti, zatímco Miřenka Čechová v pozadí působila jako loutka, figurína, jejíž „oživení“ mělo teprve přijít. Z počínání performerů čišela až jakási obřadnost okamžiku.

    Poté se rozjel chvílemi až zběsilý kolotoč představ, mnohdy morbidních, lascivních, naplněných zvrácenou erotikou, ale současně temnou poezií a jakýmsi závanem něčeho bytostně starého, věčného. Vynořovaly se nezapomenutelné úryvky a nápady z původní trilogie – především hra se špalkem opravdového masa a jeho nenapodobitelné pleskání či rudá hmota masek, kterou si performeři formovali na obličejích a postupně se touto krvavou plazmou doslova propojili a zdeformovali do jakéhosi dvojzvířete. V nové verzi bohužel chyběla malebná obruč barokní krinolíny, nicméně i tak byl kostým Miřenky Čechové pozoruhodný, dalíovsky tuhý a rozplývavý zároveň, a navíc jí přibyly dlouhé plavé vlasy, které dodávaly erotickým hrátkám na větší provokativnosti.

    Někteří – starší – diváci hodnotili koncept i celkový vizuál projektu jako retro, pro mladé naopak byla tato evokace švankmajerovsky surreálních vizí a pohybů něčím nevídaným. Já jsem v některých okamžicích vnímala tematický posun, především v intenzivnějším zdůrazňování erotických motivů a provokativnějším chování ze strany plavovlasé ženy, která rozhodně není jen loutkou v moci muže, ale aktivní silou fyzického vztahu. Rozkoš, ale i nenávist, vzájemná manipulace, souznění i odpor.

    Jsou to mrtví, kteří dychtivě předvádějí to, co náleží živým (totiž nejrůznější perverzní projevy vzájemné přitažlivosti)? Nebo jsme se ocitli v surrealisticky rozplývavém světě snů? Kdo ví. Jisté je, že představení stojí za zhlédnutí už jen kvůli velmi sofistikovanému využití celé škály prostředků fyzického/tanečního divadla. Je to mix nejrůznějších stylů, který lze brát i jako poctu jednotlivým historickým érám, v nichž se tento typ divadla/tance vyvíjel.

    Tantehorse, Praha – Miřenka Čechová, Radim Vizváry: Light in the Darkness. Autoři a performeři Miřenka Čechová, Radim Vizváry, režijně-dramaturgická spolupráce Petr Boháč, hudba Matouš Hekela, scéna a kostýmy Lucia Škandíková, Petra Vlachynská, light design Martin Špetlík, Jiří Šmirk. Premiéra 24. ledna 2024, Palác Akropolis, Praha.


    Komentáře k článku: Vizváry a Čechová znovu tančí danse macabre

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,