Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Burza

    Vítej mezi nás, proutkaři Vladimíre!

    Vladimír Mikulka umí překvapit, respektive bych se nenadál, že je toho schopen. V Respektu č. 14 interpretoval poslední inscenaci Ladislava Smočka v Činoherním klubu Před západem slunce německého klasika Gerharta Hauptmanna coby svérázný generační manifest.

    Před Západem slunce coby svérázný generační manifest? FOTO PAVEL NESVADBA

    Na jednu stranu – proč ne. Generační divadlo sedmdesátníků je vcelku svěží představa, které bych se nebránil, jakkoli jsem inscenaci vnímal jako modelový střet dobra se zlem, nikoli generační souboj oduševnělého stáří proti mocichtivé generaci dětí na pozadí nástupu fašismu počátkem třicátých let minulého století. Za zvýšenou pozornost ale stojí tento Mikulkův divácký zážitek: Vtip je však v tom, že když se v rolích (…) objeví trojice Petr Nárožný, Stanislav Zindulka a Michal Pavlata, je obtížné sledovat příběh „sám o sobě“ a herce brát jako pouhé divadelní postavy. Za každou replikou lze totiž tušit jejich vlastní, ryze osobní boj se stářím nebo nemocemi. (…) Hranice mezi divadlem a realitou se v každém případě stírá. To, že třeba Stanislav Zindulka nemluví právě srozumitelně, oné situaci paradoxně přidává na síle.

    Je to zvláštní čtenářský zážitek sledovat, co se odehrává v kritikově mysli, když zpracovává vlastní divácký zážitek. Na jedné straně inscenaci přizná jistou působivost: generační manifest však nepostrádá smysl ani nonšalantní razanci. Na druhou stranu bloudí v šumavské mlze na pomezí divadla a reality. Chtěl by mít k dispozici chorobopisy všech členů souboru, aby se dokázal soustředit jen na příběh a jeho postavy? Něčeho se ale zachytit musí, a tak napíše: Z ryze divadelního pohledu nenabízí nový Smočkův opus nic mimořádného; citelně zaostává i za předcházející inscenací, demonstrativně staromódní, v řadě hereckých výkonů však pozoruhodnou Tramvají do stanice Touha.

    Z ryze novinářského pohledu je Mikulkův výraz demonstrativně staromódní stejná kulturistika jako výkřik Romana Sikory o grandiózním neúspěchu Čekání na Godota na Nové scéně. Staromódní je povýtce subjektivně estetický termín, avšak demonstrativní? Co asi tak může režisér a dramatik Smoček demonstrovat? Že si vytvořil svůj vlastní dramatický styl a režijní rukopis a jediné, co jej zajímá, aby z něj ze svého pohledu neslevil? A že to někomu může připadat jako generační manifest, to je vedlejší.

    Mě by jenom zajímalo, co se to přihodilo Mikulkovu psaní. Se zájmem jsem si četl jeho recenze coby věcně odtažitý, často emočně dietní popis stavebního pozemku, kudy vedou inženýrské sítě. Pojednou se chytil proutkařských virgulí a empaticky vyhledává na divadelní parcele skryté prameny. Rád bych mu popřál hodně úspěchů, jenom by měl zahodit svůj zastaralý recenzní arzenál a demonstrovat tím konverzi k ryze intuitivnímu, lyrickému, metaforickému a jinak prudce subjektivnímu psaní o divadle.


    Komentáře k článku: Vítej mezi nás, proutkaři Vladimíre!

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Viděl jsem tu premiéru také. Mám k ČK intenzívní návštěvnický vztah – první titul, který jsem v něm neviděl, byl až ten desátý a i pak jich bylo dost málo.
      Hodnotit znamená srovnávat a IMHO – Před západem… patří k té zdařilejší polovině všech dosavadních inscenací – je nadprůměrná. Nepatří jistě do „top ten“ a asi ani do „top twenty“, ale od Ptákoviny jsem v ČK nic tak dobrého neviděl.
      Je to inscenace ve stylu starého „Činoheráku“, divadla, které od svéhozaložení nebylo – v kontrastu s jinými (především s DzB) – režisérské nýbrž programově „herecké“.
      Před západem slune je insenace, u které bylo souboru znalému kritikovi ihned jasné, pro které herce byl titul nasazen. Obsazení P. Nárožného muselo každému, kdo hru zná, vytanout na mysli zcela automaticky, sotva se o tomto titulu v ČK dozvěděl. Dramaturgie divadla má myslet nejenom na jeho diváky, ale i na své herce – divái na tom také vydělají!
      Kritiky už napsali jiní, nespokojení. Mně naopak přišlo sladění hereckých výkonů velice přesné – až snad na Z. Stavnou – ale ta má vlastně radikální odlišnost od ostatních v roli.
      Ve prospěch představení bych mohl též argumentovat intenzívním kontaktem s publikem a jeho reakcemi. Dopustím se jednoho srovnání: někdy na jaře 1975 bylo pro mne velkým zážitkem představení Před slune západem v Komorním, jakkoli zrežírované dost průměrně. Hráli tam ale skvělí herci. Premiéra v ČK byla o to lepší, že byla i skvěle zrežírovaná.
      A ten závěrečný „double-twist“ bez sebemenšího zásahu do textu? Nádherný fór, vůbec ne laciný. Celý předchozí děj spěje přece k tragedii tak jednoznačně, že to až, s Aristotelem řečeno, „nebudí soucit, ale odpor“. I tomu, kdo hru nezná, musí být už dávno předem jasné, že se blíží ten „nejhorší možný konec“ (Dürrenmatt), neodvratně.
      Celou tu dobu jsem, souběžně se sledováním představení, fantazíroval, jak by to mohlo vyznít jinak. Co kdyby třeba rada Clausen zdánlivě rezignovaně a smířeně přijal soudní rozhodnutí o zbavení svéprávnosti a pak, při nejbližším celorodinném setkání, celou místnost – až na toho nejmladšího – vystřílel? Když nesvéprávný, tak nesvéprávný!
      Smočkův „moment zklamaného očekávání“ (Šklovskij) je ovšem daleko vtipnější, daleko víc uspokojuje přirozenou lidskou touhu po „vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí“. Že to tak v reálném životě nebývá? „Realismus je vůl“ (J. Voskovec).

      04.04.2013 (8.34), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,