Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Sbohem, starý světe!

    Přiznám se, že éra Davida Czesanyho v Divadle Na zábradlí nebyla zrovna mým šálkem čaje. Jak přímočaře politickými tématy, tak i jejich zpracováním. A listuji-li v paměti, nejvíce mě v tomto období zaujaly právě režie Jana Friče – ať už Tartuffe Games, tak i Orestek.

    Ne, že by mi jejich aktualizovaný výklad vždycky sedl, ale oceňovala jsem v nich neobvyklé příležitosti pro herce, a hlavně velkou až nespoutanou divadelnost. V poslední inscenaci režiséra, tedy Višňovém sadu (s podtitulem Sbohem, starý životě), shodou okolností (téměř) posledním titulu za ředitelování Doubravky Svobodové, se sešlo dvojí „odcházení“ jedné historické éry.

    Višňový sad, Divadlo Na zábradlí

    Natálie Řehořová, Stanislav Majer, Kristina Beranová a Miloslav Mejzlík ve Fričově Višňovém sadu FOTO PATRIK BORECKÝ

    Inscenace Jana Friče tak logicky zrcadlí dvojí svět – realitu společenské proměny přelomu 19. a 20. století a zároveň svět divadla, kde čas ubíhá jinak a vzpomínky jsou spojeny s konkrétním prostorem jeviště, hlediště i zákulisí. Ocitáme se tak v divadle na divadle, kde se obě roviny neustále prolínají. Toto permanentní zdvojování je pozoruhodnou ukázkou relativity a zároveň jakési schizofrennosti, s kterou se v různé míře v životě potýkáme. Tomuto principu je přizpůsobováno v inscenaci vše. Scénograf Nikola Tempír a kostýmní výtvarnice Iva Němcová využili nábytku, rekvizit a kostýmů z depozitářů, které připomenou starší inscenace. Čechovovský příběh jako by se neustále odehrával v uvozovkách a odkazech k poznámkám pod čarou. Jedním příkladem za všechny je slavný monolog Gajeva ke starobylé skříni, která se nakonec ukáže být jen divadelní maketou. Historické konotace připomínají i záběry na LED obrazovce v pozadí scény, na níž jsou v první půli představení k vidění fotografie Sergeje Prokudina-Gorského ze začátku 20. století, v druhé půli dokumentární šoty z divadla z posledních dvaceti let. Tyto opakující se smyčky, jakož i celá výprava, evokují jakési panoptikum, v němž se kříží kabaretní křiklavost a sentiment s hořkostí. Nejvýraznějším propojením dvou světů je svědomitý, lehce ironický sluha Firs, kterého s brechtovskou věcností ztvárňuje (nikoli hraje!) dlouholetá inspicientka Stanislava Tomšovská. Když na konci zůstává sama na scéně, její hořký smích připomíná trochu pláč, a trochu úlevu.

    Ať už diváci zvolenou koncepci inscenace přijmou, nebo ne, většina jistě ocení detailní studie podivných postav, jež navzdory výrazné absurdní nadsázce mnohým připomenou lidi, kteří je obklopují v reálném životě. Ať už je to self-made-man Lopachin Stanislava Majera, který se poctivě, leč marně snaží pochopit, v čem bylo kouzlo starých časů. Jeho názory jsou přímočaré, logické, a nová doba mu dává za pravdu, ale pocitů malého zakomplexovaného kluka se tím nezbaví. Majitelka panství Raněvská Natálie Drabiščákové přesně vystihuje tragiku ženy, která uvízla kdesi v prostoru a čase. Její hysterické výlevy a okázalé rozhazování peněz připomínají rozmar rozmazleného dítěte. To se týká i žoviálního Gajeva Miloslava Mejzlíka, který snad kdysi byl okouzlujícím donchuanem, ale zbyla mu jen stařecká žvanivost a ošoupané sako. Aňa Natálie Řehořové, jedna z mála sympatických postav, si neví rady s tím, že tak rychle vyrostla, a její přirozenou životní energii brzdí nedefinovatelný smutek. Smutek sluší i Varje Marie Spurné, směšně dojemné staré panně, které nepomůže vědomí, že je dospělá a odpovědná. Jak může vést dům, když si neví rady sama se sebou? Guvernantka Charlotta Kristiny Beranové jako by svým jednáním a mnohdy nepovedenými kouzly ilustrovala trapnost veškerého dění. V jiném smyslu tuto marnost odráží věčný student Péťa Trofimov Ladislava Hampla, u Čechova zrcadlící revoluční naději. V dnešní interpretaci nemůže vyznít jinak nežli nepraktický žvanil, a zde navíc jako zcela asexuální bytost, zahleděná jen do sebe. Podobně bizarní jsou i sluhové. Jaša Ivana Luptáka je ztělesněním nadutosti a klišovité nápodoby filmových idolů. Jeho šarže může zapůsobit jedině tak na prostoduchou Duňašu Magdaleny Sidonové, naprosto nesnesitelnou, stejně jako její upatlaně snaživý nápadník Jepichodov Jiřího Panznera.

    Všichni dohromady tak zrcadlí pomíjivost jak divadelního, tak reálného světa. Peníze, které se tu skloňují ve všech pádech, a okázale se jimi plýtvá, pak tuto marnost materializují. Zběsilý mejdan skončil, scéna vyklizena a zbyly jen vzpomínky na to, jak to kdysi bylo krásné. Dosavadní svět se rozpadl, nastupuje nejistá budoucnost. Jak aktuální!

    Hodnocení: @@@ 1/2

    Divadlo Na zábradlí – A. P. Čechov: Višňový sad. Překlad Leoš Suchařípa a Jaroslav Achab Haidler. Režie Jan Frič, dramaturgie Lucie Ferenzová, scéna Nikola Tempír, kostýmy Iva Němcová. Premiéra 1. května 2013.


    Komentáře k článku: Sbohem, starý světe!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,