Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Více divadelních festivalů pro lid

    Festivalová sezona roku 2015 byla pro mě oficiálně zahájena. Začalo to v první půli května v Olomouci, kde se konala Divadelní Flora. A na tu navazuje červnový Dream Factory v Ostravě. V létě se pak dočkáme všemožných kratochvil ve stanech, stodolách, na hradech, v ulicích a parcích, na vodě i v lese. Nazývány jsou různě. S podzimem přichází obsazení Prahy 4 + 4 dny v pohybu, pak jedete do Plzně na Mezinárodní festival DIVADLO, vracíte se do Prahy, abyste nezmeškali Pražský divadelní festival německého jazyka, a nakonec zcela vyčerpáni končíte na OST-RA-VARU. Uff. Divadla máte až nad hlavu, a poslední, co si přejete, je dostat pod stromeček jakékoli divadelní předplatné.

    A to jsem nejmenovala všechny Mateřinky a Skupovky, Písky a Písečky, Festivaly smíchu. Dnes ovšem nechci psát o přehlídkách, tedy o výběru toho nejlepšího z činoherního, dětského, českého, slovenského, světového, pohybového, loutkového, pokleslého či jiného divadla. Větší pozornost si zaslouží regionální divadelní festivaly, které neexistují pro fajnšmekry, kritiky, divadelníky a přátele těch všech.

    Vrátila jsem se z devatenáctého ročníku Divadelní Flory a poosmé se chystám na sedmý ročník Dream Factory (ne, nespletla jsem se, byla jsem už na nultém ročníku). A nevybrala jsem si tyto dva festivaly proto, že bych právě nyní nutkavě potřebovala vidět profil Divadla Na zábradlí, který (mimo jiné) oba festivaly nabízí. Jezdím na ně pro neopakovatelnou atmosféru, tu festivalovou. Tu, ke které patří debaty, doprovodný program, společenský (či pospolný) život, rozverné a naivní zpravodaje. Nejsou to totiž jen divadelní představení, co tvoří divadelní festival. A navíc ředitelé Petr Nerušil a Tomáš Suchánek konají bohulibou činnost – objevují olomouckému a ostravskému publiku nové světy, třeba právě tvorbu současného Zábradlí… A já jezdím šmírovat, co si o tom všem myslí „normální lid“. Olomoucký byl nadšen! Ostravský bude jistě také, jen to na sobě nenechá tolik znát.

    Jistě to vypadá, že tyto dva festivaly protežuji, na první pohled téměř totéž nabízí i zlínské Setkání/Stretnutie a královéhradecké Divadlo evropských regionů. Tedy „dovoz umění“ na oblast a ještě nějakou tu přidanou hodnotu – třeba v podobě pozoruhodného off-programu, či dokonce hostování zahraničních divadel. Mám však pocit, že těmto festivalům chybí srdce, osobní ručení, pořádají je místní divadla a jako by v prvé řadě šlo o přehlídku jejich tvorby. A to mi nějak nezapadá do koncepce festivalu pro lid – tvorbu místních divadel asi přece jen neukazují místnímu publiku… Navíc se tyto festivaly tu a tam dopouštějí zcela zbytečné programové podbízivosti. Ale to jsme opět na začátku.

    Mám zkrátka dva milované regionální festivaly (a samozřejmě mnoho oblíbených přehlídek), přesto přeji i všem ostatním šťastnou sezonu.


    Komentáře k článku: Více divadelních festivalů pro lid

    1. Petr Michálek

      Profilový obrázek

      Vážená slečno Dombrovská,

      dovolte stručný a též osobní komentář k Vašemu komentáři v DN ze dne 26. 5. 2016.

      Městské divadlo Zlín pořádalo festival Setkání Stretnutie letos již podvacáté. Přestože v minulých letech došlo především z finančních důvodů k jeho uskromnění, nadále stojí na dvou pilířích: československé stopě a dramaturgické novince (aniž to bylo nějak explicitně deklarováno, všechna letošní představení byla prvním uvedením textu, v jednom případě překladu, doplněného o novou scénu – košické provedení Goldflamovy hry Doma u Hitlerů: Historky z kuchyně). První pilíř souvisí s geometrickou polohou Zlína a především se zřetelným působením slovenských režisérů (a nejenom režisérů) v tomto divadle: jen za poslední sezonu jmenujme Dodo Gombára, Jakuba Nvotu, Patrika Lančariče, Jozefa Krasulu, Juraje Augustína. Druhý pilíř souvisí s naší dlouhodobou dramaturgickou snahou uvádět původní dramatizace, případně přímo české, chcete-li světové premiéry. V loňské sezoně jsme uvedli tři původní dramatizace, dvě původní adaptace a dvě původní hry v české premiéře. V té letošní jednu dramatizaci rovnající se de facto novému textu a tři české premiéry: Devět měsíců (Zdeněk Zapletal), Baťa Tomáš, živý (Dodo Gombár) a Proč být hezká (Neil LaBute). Oba dva pilíře tedy přímo vycházejí z našeho zaměření, i proto je odjakživa součástí programu festivalu i výběr našich vlastních inscenací (letos tři !). Zařazujeme je i proto, aby je měli možnost vidět i ti, kteří k nám na Sibiř jindy nepřijedou, což bývá našimi hosty velmi kladně hodnoceno. A konec konců – jde i o srovnání, poměření, nejlépe snad kontext v rámci kterého může i “normální lid”, jak píšete, dané inscenace vidět.
      Tož taková je, s dovolením, naše koncepce.
      Co se týká poznámky o tom, jak našemu festivalu “chybí srdce”, těžko reagovat, je to vyjádření jednak emotivní a jednak jistě zabarvené individuálním vnímáním tohoto termínu. Přesto dvě doušky: 1. V roce 2010 byl festival takřka na zrušení. Přestáli jsme ty kritické roky a letos se (za přítomnosti ministrů kultury České a Slovenské republiky) znovu nadechli – festival mimochodem navštívilo sedm tisíc diváků. Jedno vím jistě: bez srdce bychom to nedokázali. Za to vám osobně ručím. 2. Nejlépe bude třeba někdy do Zlína přijet a přesvědčit se na vlastní kůži, jak to ve Zlíně tepe a pulzuje…

      Ale to jsme opět na začátku…

      Tímto Vás i Vaše kolegy s předstihem srdečně zvu na další ročník festivalu Setkání – Stretnutie.

      S úctou

      Petr Michálek

      29.05.2015 (15.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Petr KlariN Klár

      Petr KlariN Klár

      Slečno redaktorko Dombrovská,

      zatímco proti osobním preferencim nelze mít přílišných námitek, o účelových tvrzeních, neřkuli urážkách platí pravý opak. Divadelní Flora i Dream Factory jsou rovněž pořádány organizacemi, jež jsou (nejen) personálně propojeny s místními divadly, jejichž tvorba je na obou festivalech hojně prezentována (viz. jejich program). Skutečnost, že kupříkladu činohra Moravského divadla Olomouc se v současné době v podstatě nemá čím pozitivně prezentovat, v tuto chvíli laskavě pomiňme. Naopak tvorba domácího Divadla na cucky byla na Floře zastoupena v podobě autonomního programového bloku. Stejně tak v případě Dream factory činí poměr umělecké produkce ostravských divadel významnou část programové nabídky festivalu a to i přesto, že město disponuje vlastní bilanční přehlídkou, legendárním Ost-ra-varem. Sugestivní promluvy o absenci srdce a osobního ručení, jsou hrubou dehonestací všech osob. které se s velkým nasazením přípravě a realizaci Vámi opovrhovaných festivalů podílejí. Břitkou slinu navíc vypustila ústa, jejichž majitelka zlínské Setkání/Stretnutie, natož tvorbu MdZ nikdy systematicky nesledovala a svou averzi k hradeckému Divadlu evropských regionů hlásá sice opakovaně, leč rovněž bez argumentů a dostatečné znalosti místní atmosféry či programových specifik. Pokud navíc považujete divadelní festivaly za podniky určené především pro místní lid, významně si protiřečíte a zároveň ignorujete jeden ze základních znaků festivalů vůbec, to jest přítomnost diváků primárně festivalových, tedy „externích“. A právě pro ně mají kolekce inscenací souborů domácích svůj význam, zvláště pokud se mohou pochlubit adekvátní uměleckou kvalitou, jež v programové nadílce neztratí cti, což naštěstí o zmíněných produkcích Městského divadla Zlín, respektive Klicperova divadla Hradec Králové, či Draku, platí beze zbytku.Konfrontace vlastních sil s ostatními divadly je navíc základní rituál divadelní hygieny i předpoklad umělecké progrese. Profesionální náhled na divadlo, jímž se snažíte profilovat, lze zkrátka jen těžko svévolně zaměňovat s adekvátem dovolené na Mácháči, Ibize či zámcích na Loiře. Udělejte si někdy služební cestu mimo prověřené trasy, je dost velká šance, že sama sebe usvědčíte z kardinálního lapsu.

      S pozdravem

      Petr KlariN Klár, teatropunker

      P.S. Přečtěte si alespoň festivalové zpravodaje Stretnutie i (loňského) Divadla evropských regionů. Vážně stojí za to!

      08.06.2015 (13.55), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Lenka Dombrovská

        Lenka Dombrovská

        Petře Kláre, pleteš si komentář s kritickou analýzou. V komentáři je prostor pro osobní pohled. A já jsem psala především o tom, že je nyní festivalů a přehlídek mnoho a že já mám některé oblíbené. Dream Factory a Divadelní Floru oceňuji, protože je nepořádá instituce divadla, ale stojí za nimi jeden člověk, který tak musí investovat mnohem více energie a organizačního talentu. Suchánek a Nerušil jsou spjati s divadly (Divadlo Petra Bezruče a Divadlo na cucky), ale jejich festivaly tato divadla nezaštiťují… A to je pouze jedno plus (které ani diváky nezajímá), další je kvalitní dramaturgie, místa, kde se odehrávají a podobně.
        Hodně se pleteš, když tvrdíš, že se Bezruči na festivalu hojně prezentují – letos to byly dvě inscenace v rámci Ostravské sekce (ne v hlavním programu!). A Divadlo na cucky také uvedlo dvě vlastní inscenace. Viz program.
        Opakovaně hradecký festival neurážím, psala jsem pouze jeden článek o loňském ročníku, velmi se mi nelíbila dramaturgie Klicperova divadla. A naopak jsem ocenila dramaturgii Draku a atmosféru Open Airu. A ještě z druhé strany – taky jsem kriticky psala o jednom ročníku ostravského festivalu Dream Factory. Podle mého názoru se tehdy výběr inscenací příliš nepodařil a navíc upozadili hraní v dolech – což je největší devíza… Takže opakovaně nehaním a opakovaně nechválím. To, že někomu fandím, neznamená, že vždy budu psát nekriticky. A naopak – jedovaté sliny neplivu, protože jsem zaujatá předem. Ostatně na plivání jedovatých slin jsem nikdy nebyla specialista.
        Panu Michálkovi jsem již také psala, že příští rok do Zlína přijedu, i když mě jeho festivalový program zatím příliš nenadchnul. A že se práci zlínských nesnažím ignorovat – zařazujeme recenze i denní zpravodajství z festivalu jsme měli. V Hradci na festivalu jsme se již potkali, nevím tedy, jak je možné, že neznám místní atmosféru a specifika. Festivalové zpravodaje také čtu. Ono snad z článku vyplývá něco jiného? A poslední výtka – ano, opravdu si myslím, že převážnou část publika regionálních divadelních festivalů tvoří místní. Výjimkou je snad pouze festival DIVADLO v Plzni.
        Lenka Dombrovská

        08.06.2015 (15.39), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,