Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Vypni mě a miluj

    Doprovodné materiály hledají ve Veteránovi, nové hře Marka Epsteina, střídavě paralely ke Zločinu a trestu, Romeovi a Julii a Novému zákonu. Epsteina potom program řadí mezi skutečné umělce, kteří pociťují odpovědnost za stav světa a mají odvahu formulovat pravdy, které nechceme slyšet. Připadá-li vám to samo o sobě lehce varovné, pokládám za pravděpodobné, že na tom s Veteránem budete podobně jako já. Zároveň nepochybuji o tom, že si najde i vstřícnější publikum, které v něm uvidí onu strhující baladu o vině a lásce, kterou by chtěl být – a budiž mu to přáno.

    Veterán

    Máša Málková a Tomáš Novotný v „baladě o vině a lásce“ Veterán FOTO ALENA HRBKOVÁ

    Pro pořádek jen krátký nástin hlavní příběhové linie: do současného českého městečka se vrací málomluvný drsňák Martin, který z něj musel před několika lety utéct a dlouho bojoval ve francouzské cizinecké legii. Náhodou se seznamuje s rodinou místního vlivného politika a naváže zprvu nesmělý milostný vztah s jeho dcerou Sárou, krásnou, leč zamindrákovanou intelektuálkou, otec však jejich lásce brání. Následky jsou nevyhnutelně tragické…

    K pokusu o něco tak nesnadného, jako je hledání přijatelné tragické polohy v současném českém dramatu, mám velký obdiv – zároveň mám ale silný dojem, že Epstein selhává v mnohem více bodech, než uspívá. Jeho postavy jsou přes všechnu proklamovanou rozervanost jednorozměrné, situace se častěji posouvají z vůle autora než z logiky děje (což je, jak se možná staromilsky domnívám, v takto na emocích postaveném textu stále ještě na závadu) a notná část replik je nejenom neživotná, ale svou exaltovanou vážností vysloveně směšná.

    Lze to ilustrovat na jediném obrazu. Martin se náhle zjeví v Sářině pražském studentském pokoji: Martine, co tady děláš? – Já… Já jsem tě potřeboval vidět. – A jak ses sem dostal? Je to šedesát kilometrů. – Běžel jsem. – Běžel? – Po dálnici. Když vzápětí začne Sáru objímat, ona se mu vysmekne – a ukáže se, že tato dívka, které pomalu táhne na třicet, je stále ještě panna, protože má strach ze sexu. Každej se bojí, Sáro. – Ty ne! – Já. Nikdo nezažil strach jako já. Já znám strach. Načež Martin Sáře nabídne, že ji takzvaně vypne, tedy že jí na okamžik zaškrtí krční tepny, aby jí pro potřebu deflorace přivodil bezvědomí. Obraz, v němž se celý tento (po mém soudu dost obtížně přijatelný) sled situací odehraje, zabere pouhých šestadvacet (zpravidla velice krátkých, jedno– až dvouvětých a často i dvouslovných) replik, což poukazuje na silně filmový návyk psaní, a končí Sářinými slovy: Vypni mě.

    A kromě těchto sporných detailů vidím jistý, docela podstatný problém i ve struktuře celku: Epstein tak umanutě provazuje motivy, že – krátce řečeno – čechovovskou puškou je tu skoro všechno. Třeba totožnost oné osoby, za jejíž smrt je Martin odpovědný, tedy něco, co by mělo být jednou z finálních point, lze už dávno před polovinou odhalit vylučovací metodou: o nikom jiném, kdo by přicházel v úvahu, totiž nikdy řeč nebyla.

    Ze samotné inscenace je nicméně znát, že tým vedený režisérem Pavlem Khekem se opravdu snažil – a výsledek je v mnoha směrech beze vší ironie obdivuhodný. Scénografie Michala Syrového v sobě nese jisté metaforické gesto a svou dynamickou proměnlivostí pomáhá překonat úsečnost a bezmála klipovitost Epsteinova psaní; velice promyšleně se tu pracuje také s různými způsoby svícení. Inscenace je situačně suverénně vybudovaná, Tomáš Novotný a Máša Málková v ústředních rolích hrají velice dobře – přinejmenším na to, do jak jednorozměrných poloh a křečovitých situací je text staví – a zbytek obsazení velice obstojně přihrává.

    Jenomže i přes všechny klady je to prostě celé nesnesitelně legrační. Napsat, že se Veterán pohybuje na hraně sebeparodie, by bylo silné podcenění situace. A nejde jen o nějakou mou diváckou otrlost a cynismus, podobně to viděla, hádám, dobrá třetina publika. Když se v jedné z pozdějších scén Sára probudí a zjistí, že jí Martin ve spánku propíchl uši, aby si mohla vzít darované náušnice, vyprskla smíchy i korektní elegantní dáma sedící vedle mě. Je to svým způsobem zážitek.

    Městská divadla pražská – Marek Epstein: Veterán – Šlapej nebo chcípni. Režie Pavel Khek, dramaturgie Věra Mašková, scéna Michal Syrový, kostýmy Agnieszka Pátá-Oldak, hudba Vladimír Nejedlý. Premiéry 8. a 10. listopadu 2014, psáno z druhé premiéry.


    Komentáře k článku: Vypni mě a miluj

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,