Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Vesele, smutně, každý jinam

    Je středa 19. prosince 2012, 10 hodin dopoledne. Pět blouznivců se schází na stanici metra C Prosek, nastupují do auta a vyrážejí z Prahy směr Berlín. Cíl: Ballhaus Ost. Ve 20 hodin zde naposledy vystoupí Pražské komorní divadlo. Ve světové derniéře uvede Odpad, město, smrt.

    Poslední fotografie Pražského komorního divadla

    A teď vesele… Poslední fotografie Pražského komorního divadla a jeho přátel v šatně Ballhaus Ost FOTO ARCHIV DDP

    Inscenaci, jíž se na podzim loučilo s českými diváky na festivalu Divadlo Plzeň, v létě ji do filmové řeči chladně fassbinderovským rukopisem převedl Jan Hřebejk a v lednu – jak publikujeme v tomto čísle – zvítězí v anketě Divadelních novin Inscenace roku. Obraz a téma zmaru a smrti symbolizované na začátku a na konci představení na rudé šále hlavou dolů visící Gabrielou Míčovou v roli Romi zůstane už navždy symbolem konce tohoto divadelního souboru.

    Dušan D. Pařízek založil Pražské komorní divadlo (PKD) v posledním roce svého studia DAMU v roce 1998. Po čtyřech letech putování pražskými prostory zvítězil v roce 2002 s projektem s režisérem Davidem Jařabem v konkurzu na pražské Divadlo Komedie a deset let zde působili. Vytvořili – aniž by o to programově usilovali – epochu, na kterou se bude po generace vzpomínat, o níž budou kolovat legendy a psát disertační práce. Jako o Divadle Na zábradlí v dobách Havla, Grossmana, Schorma či Lébla. Jako o Divadle za branou, Činoherním klubu 60. a 70. let, Huse na provázku, HaDivadle či Potužilově Divadle na okraji. Prorazili razantní dramaturgií, skvělým hereckým týmem a atraktivními intelektuálními interpretacemi původně vesměs nedramatických textů. Našli vlastní osobitou poetiku, pojmenovali dobu, přitáhli silný okruh diváků. V Praze to byli většinou černě odění mladí intelektuálové, kteří se v hledišti a přilehlé divadelní kavárně mísili s literáty, výtvarníky, hipíky a androši. Jako kdyby se depešáci prolnuli s fandy Dylana, Rolling Stones a Plastiků. A dnes éra PKD končí. Definitivně.

    Kolem čtvrté vjíždíme do ulice Pappelallee v proslulé bohémské berlínské čtvrti Prenzlauer Berg. Žádné divadlo, jen řada měšťanských domů. V hledaném čísle 15 průchod. Nad ním nápis Ballhaus Ost. Jsme na místě. Z řecké hospůdky vedle průchodu vychází herec Jiří Černý. S kýmsi telefonuje. Ty jo, pražská kritika přijela… Proti nám se z průchodu vynořuje Pařízek. Vladimíre, umíš lhát? ptá se. Pro divadlo dokážu i milovat, rozpačitě se snažím o humor. Zařídil jsem vám spaní v Českém centru, ale řekl jsem jim, že jste chudí divadelníci a přijíždíte z Prahy jen kvůli nám. Tak to lhát nemusíme. V Českém centru se na nic neptají, pokoje jsou připravené. Pěšky do Ballhausu je to necelou hodinu. I večeři v řecké hospůdce a rituální jirousovskou pálenku stíháme.

    Divadlo je nevzhledná, trochu odpudivá tělocvična, vlastně míčovna-Ballhaus z doby snad ještě modernisticky předválečné, možná z rychlovýstavby 50. let. Před vchodem se tísní berlínští intelektuálové jak v Praze před Komedií. Lístky 5 a 10 euro, slušná cena. Normálně sem chodí kolem osmdesáti lidí, dnes jich tu je přes dvě stě, dí mírně nervózní Pařízek. Sedáme si k jednomu ze stolků, jako vždy při tomto představení rozestavených kolem čtvercového jeviště. Vlevo malá tribunka, za ní mixpulty. Vpravo tři vyvýšené řady, za nimi zrcadlo přes celou stěnu. Dívám se na strop, odkud má vylézt Romi – Gabriela Míčová. Je v něm obrovská díra, z ní visí červený šál. Tu díru vysekali kvůli nám v červnu, když jsme zde poprvé Odpad hráli. A prý ji tu nechají jako připomínku našeho hostování, řekne mi po představení Míčová. Dnes vás tím otvorem odnesl Mefisto do nebes, odpovím. Teď ale Romi pomalu slézá po rudé šále. Světla zhasínají, představení začíná.

    Hraje se česky, na třech stěnách se promítají titulky. Musíme vždycky zpomalit, aby si diváci přečetli, co říkáme, a pak teprv přichází jejich reakce, osvětlují mi herci občasná pomalejší tempa. Diváci jsou spontánní, mají chuť se zapojovat. Nevnucují se, ale reagují. Těžko odhadovat, kdo všechno jsou. Mladí, staří, jednotlivci, dvojice, skupinky. V Berlíně žijící Češi, Němci. Jak mi později Pařízek sdělí, jsou mezi nimi i význační němečtí divadelníci. Herečka Rezidenztheater Mnichov Bibiana Beglau, již jsme nedávno mohli vidět v titulní roli Kušejovy inscenace Hořké slzy Petry von Kant (a již máme na titulní fotografi DN 20/2012), Alexander Khuon z Deutsches Theater Berlin, který hrál s PKD v titulní roli ve Zmatcích chovance Törlesse, herečka berlínské Volksbühne Lilith Stangenberg, dříve curyšský, dnes düsseldorfský herec Frank Seppeler, režisérka Karin Henkel, scénografka Katja Haß, dramaturgyně a překladatelka Hedda Kage, dramaturg Düsseldorfer Schauspielhaus Stefan Schmidtke, bývalý šéfdramaturg Deutsches Theater Berlin, Schauspielhaus Düsseldorf a hamburského Deutsches Schauspielhaus Michael Eberth či Benjamin von Blomberg, dramaturg roku 2012 podle zářijové ankety Theater heute. Ti všichni se přišli rozloučit, ti všichni chtějí s Pařízkem v budoucnu spolupracovat.

    Jsou to ale i „normální“ diváci. Přede mnou sedí rusky hovořící dívky. Chvílemi si nahlas sdělují své dojmy. Baví se i na nejdrsnějších místech, až se divím. Vy byste ráda šukala, ale nemůžete, co? říká Romi jedné z nich přímo do očí. Rozpaky, zadržený smích. Neurazí se, ustojí to. Obě. Nemohl bych být herec, takovou situaci bych nezvládl. V inscenaci jich mají herci předepsáno řadu. Machistických, homosexuálních, násilnických, často agresivních i vůči divákům. Představení má sílu pololegálních koncertů a divadelních představení předlistopadových let. Vybavuje se mi koncert Pražského výběru v Kostelci nad Černými lesy začátkem 80. let nebo pardubické hostování Divadla na provázku s Commedia dell’arte ještě o něco let dřív. Podobný tělocvičný prostor, obdobně podvratná atmosféra. Vědomí jedinečnosti, zaujetí na obou stranách rampy. Jestli umění dokáže měnit svět, tak se to děje těmito událostmi. Téma po lásce toužící dívky (do)nucené k prostituci, ponižovaných a ponižujících partnerů a rodičů, cynismus lidí, světa, krutost pravdy a bolest z prázdnoty života. Jízlivost, sarkasmus a ironie. Přitom – na rozdíl od německých divadel, jak je známe z PDFNJ – jde o vysoce estetizovanou interpretaci plnou humanismu, citu a křehkosti. To není drsný Fassbinder, natož Ravenhill či von Mayenburg, to je pohled Čapka, Kische či Aškenazyho protažený tísňovou linkou Dušana Pařízka.

    Představení plyne bez zaškobrtnutí. Od premiéry vyzrálo. Je herecky suverénnější, v detailech propracovanější. Celkově jakoby mohutnější, kompaktnější, temné. Neztrácí osudovost, ironii ani vtip. Od prvního obrazu je Romi tragickou osobou, jíž nikdo nepomůže. Důsledně, bez opor hereckého odstupu, psychologického realismu či naturalismu se stále hloub a hloub propadá k beznaději a dnu. Jako kus masa, když pleská o zem… Navždy se bude v síťovaných rudých punčochách či prošoupaných džínách blížit smrti v chladném světě mužů. Z výšky opět padá rudý šál. Pomůžete mi? ptá se Romi jedné z postav, Bohatého žida. Martin Finger šál chytne: Nebude to bolet. Míčová si obtáčí látku kolem nohou a zavěšuje se hlavou dolů. Bodové světlo, tma. Všichni mlčí. Pařízek má v rukou mobil, na nějž zachycuje poslední chvíle představení, poslední vteřiny PKD. Ticho… Půl minuty, minutu. Ve druhé řadě vstává divačka a spouští potlesk. Na třetí čtvrtou děkovačku zdráhavě přichází i Pařízek. Bez velkých fanfár, hrdě a důstojně končí poslední představení PKD.

    Přijďte nahoru na bar, zve nás po představení Pařízek. Vystoupáme jedno patro a usedáme na zašlá křesla a podlahu umolousaného balkonu. Jsou zde spřátelení diváci a postupně přicházejí herci, technika, produkční. Gábino, to musí být hrozné viset hlavou a nemoct se dočkat potlesku, ptám se Míčové. Já si to užívám. Daleko těžší je to na začátku. Tam musím napnout všechny svaly a dost to bolí. Na konci si jen obtočím šál kolem nohou a volně se zavěsím. A relaxuju. Vydržela bych to mnohem dýl. Zpovídám ostatní. Co děláte? Jaké máte plány? Finger je v Činoherním klubu, Pechlát s Černým v Národním, Majer (se Zachem) na Zábradlí, Štrébl prý odešel z „nové Komedie“ a Míčová (i někteří další) spolupracuje se Studiem Hrdinů, jež je jakýmsi neoficiálním pokračováním estetiky, koncepcí a idejí PKD. Poláková se věnuje dětem a s Míčovou a Monikou Fingerovou (ženou Martina) mají projekt do škol o dětské šikaně. Všichni mají problém, že se v PKD navykli denně pracovat, přemýšlet, diskutovat a přít. O divadlo, divadlem. To jinde není. Zas jedna inscenace, kterou budu nenávidět, řekl prý jeden bard během zkoušení nového titulu. Proč tedy neodejde, proč hraje? diví se – dnes už bývalí – herci PKD. Přichází Pařízek a zve všechny dolů do šatny. Poslední společná fotografie. Vesele, smutně, každý jinam – tři tradiční Pařízkovy záběry.

    Čas se přechýlil přes půlnoc. Poslední metro ujelo. Pohlcuje nás noční Berlín, město plné vrásek.

    Od prvního obrazu je Romi tragickou osobou. Martin Pechlát (Müller) a Gabriela Míčová (Romi) FOTO KAMILA POLÍVKOVÁ


    Komentáře k článku: Vesele, smutně, každý jinam

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,