Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Vern Thiessen: I když jsem jiný, jsem stejný

    Kanadský dramatik Vern Thiessen přijel do Česka na libereckou premiéru své hry Leninovi balzamovači. Zajímavý titul, zajímavý člověk, nadšený pro vše, s čím se zde setkal. Strašně se mi tu líbí, nejraději bych se sem přestěhoval, řekl mi hned na uvítanou. Povídali jsme si v nové kavárně Uměleckoprůmyslového musea v Praze – ta je totiž na dosah židovskému hřbitovu, kam se Vern společně s ženou chystali.

    Vern Thiessen se svou ženou, spisovatelkou Susan Moloney, v kavárně Uměleckoprůmyslového musea v Praze FOTO JANA SOPROVÁ

    Hned na začátku vám povím, že hru Leninovi balzamovači jsem už na scéně neviděl sedm let. Liberecká inscenace se mi líbila, protože byla hodně divadelní. Byla zábavná, velmi groteskní, nádherně hraná. Režisér věděl, co dělá, takže byla radost představení sledovat, i když jsem nerozuměl ani slovu.

    Pamatujete si ještě, kde jste pro tuto hru čerpal inspiraci? Prý máte předky z Ukrajiny…

    Oba dva mí rodiče se narodili na území, které dnes patří Ukrajině. Tehdy to byl Sovětský svaz. Vyrůstali v kolchozu, který byl pod vládou komunistů. Oba mé dědečky odvezli kvůli jejich víře – byli praktikujícími mennonity – do ruského koncentračního tábora. Takže moji rodiče věděli, jaké to je, žít pod komunistickou nadvládou, a vyprávěli mi o tom příběhy po celou dobu mého dětství. A tak je celkem logické, že jsem se o tuto historii začal zajímat. Cítím s tou zemí určité spojení, i když jsem tam nikdy nebyl. Proto jsem začal psát tu hru.

    Dalším motivem byl vědecký zájem o balzamování. Když jsem to psal, tahal jsem rozumy z jednoho newyorského balzamovače, který pracoval v tamější márnici. Ten mi prozradil, jak funguje balzamování, které jsem pak ve hře využil. Premiéru měla hra v New Yorku v roce 2010.

    Je to černá komedie, ale základ tak úplně humorný není. Prý vám byla inspirací i kniha skutečného Leninova balzamovače.

    Ano. Jedním z balzamovačů byl jistý Boris Zbarskij, jehož syn se pak stal ředitelem Leninova mauzolea v Moskvě. Zbarskij byl členem Ruské akademie věd a společně se Samuelem Hutchinsonem sepsal knihu Leninovi balzamovači, kde popisuje zážitky z té doby. Tu knihu je dnes obtížné sehnat, ale je to velmi zajímavé čtení. Je to non-fiction, ale jsou v ní obsažené i humorné prvky. Z té knihy jsem přejal nějaké informace a ty jsem smíchal s dalšími, které jsem získal jinde. Zvolil jsem pro to téma groteskní formu, protože i oba mí rodiče, kteří přežili druhou světovou válku a komunismus, měli – a pořád mají – krásný smysl pro humor. I když se týká vážných věcí.

    U vás je to podobné. Lidi v Česku, jak jsem vypozoroval, se rádi smějí. Dokonce i ve chvílích, které až tak směšné nejsou.

    Tannis Kowalchuk v nedávné newyorské premiéře Thiessenova monodramatu Shakespeare’s Will, které v sérii od 14. března do 1. dubna uvádělo newyorské NACL Theatre (režie Mimi McGurl) FOTO BEN SEVERINE

    Je to vaše první hra, která u nás byla uvedena. Ale vy jich máte na kontě mnohem víc…

    Nemám je spočítané, ale je jich kolem dvaceti. Velmi různorodých. Píšu pro dospělé i pro děti a napsal jsem i několik rozhlasových her.

    Jak jste se k psaní dramatických textů dostal?

    Myslím, že jsem v celé své rozsáhlé rodině první. Moje sestry, které jsou o dost starší než já, mě jako dítě hodně brávaly do divadla. A to asi bylo mou největší inspirací. Protože jinak měla moje rodina k umění dost daleko. Můj otec byl svářeč, pracoval s ocelí a maminka pracovala v továrně na výrobu cukrovinek. Takže jsme vlastně byli winnipegská dělnická třída. Já ani nevím, jak se stalo, že jsem se začal věnovat umění…

    Některé z vašich her jsou úspěšnější. Třeba ta poslední, adaptace Maughamova románu O údělu člověka (On Human Bondage). Za tu jste dokonce získal cenu.

    Máte pravdu. Ta je hodně úspěšná jak v Kanadě, tak v New Yorku. Příští rok bude v New Yorku znovu uvedena. A pokud se ptáte na mé nejvíce uváděné hry, pak je to Apple, vztahová hra o americkém páru, a Shakespeare’s Will, monodrama o Shakespearově manželce Anne Hathaway. V Kanadě ji hrála slavná herečka Seana McKenna, která samozřejmě taky přispěla k úspěchu inscenace. Tyhle dvě hry se hrály po celém světě už v mnoha různých produkcích, jsou velmi populární. Shakespeare’s Will právě uvádějí NACL Theatre v New Yorku. Anne Hathaway hraje ředitelka této scény, herečka a jinak též režisérka Tannis Kowalchuk.

    Vraťme se ještě do minulosti. Máte několik univerzitních titulů a prošel jste několika různými zaměstnáními.

    Nejprve jsem studoval herectví na univerzitě ve Winnipegu, kde dodnes občas hraju, a poté tvůrčí psaní a teorii dramatu na univerzitě v Albertě, kde nyní působím jako pedagog. Moje první hra se jmenovala Kurýr. Byla o mém otci, který strávil poslední měsíce války jako kurýr německé armády v jednom malém městě v Čechách. Napsal jsem ji v roce 1987. Byla úspěšná, tak následovaly další. Hodně píšu na zakázku. Momentálně pracuju na adaptaci románu Jacka Londona Volání divočiny pro festival v kanadském Stratfordu.

    Jak je těžké dostat v Kanadě volně napsanou hru k uvedení na scéně?

    Teď je to pro mě jednodušší, protože jsem starší a zkušenější, ale na počátku to bylo obtížné. Nyní jsem ale – jak bych to řekl – „na druhé straně stolu“, nové hry vybírám a hodnotím. A vidím, jak je těžké ukázat na „toho pravého“. Uvědomuju si, jaké jsem měl kdysi velké štěstí, že jsem měl kolem sebe mnoho lidí, kteří mi fandili a podporovali mě v mé kariéře.

    Ze světové premiéry Leninových balzamovačů v newyorském Ensemble Studio Theatre (režie William Carden, premiéra 3. března 2010) FOTO archiv

    Prozraďme, že jste byl prezidentem Playwrights Guild of Canada (Asociace kanadských dramatiků) a Writer’s Guild of Alberta (Asociace spisovatelů v Albertě). Žil jste nějakou dobu v New Yorku, ale nedávno jste se vrátil do Edmontonu, kde máte svou divadelní společnost.

    Je to malá společnost, spíše něco jako dílna, laboratoř, kde hrajeme nové texty. Společnost se jmenuje Workshop West a existuje už čtyřicet let. Já tam pracuji poslední tři roky. Uvádíme výhradně kanadské autory. Jsou to tak dvě až tři hry ročně. Jsou založeny na textech, takže důležitější než režisér je autor. To není vždy pravidlem, spíše je to dnes neobvyklé. V průběhu let se nám takto podařilo objevit řadu nových dramatiků.

    Vaše hry se hrají pravidelně v Kanadě i v USA. Jaké jsou mezi těmito zeměmi v divadlech rozdíly?

    Jsou dva aspekty, dva rozdílné způsoby, jak mluvit o kanadském divadle. Jeden se týká financování. Když to srovnávám, v USA je velmi dobré zabezpečení ze strany státu a soukromých investorů, v Evropě je to naopak dost špatné a Kanada stojí někde mezi. Máme štěstí, že naše společnost získává finance od státu pravidelně, což jí umožnilo tak dlouhou – čtyřicetiletou – existenci.

    Druhý aspekt je geografický. Kanada je obrovská země, velikostí druhá na světě, a na to má poměrně malý počet obyvatel – 36 milionů. Takže je dost obtížné dostat se z jednoho místa na druhé, což samozřejmě ovlivňuje i divadlo.

    Pokud jde o témata, v USA se většina dramatických textů orientuje na rodinné a osobní problémy, v Kanadě jsme více teatrální, zajímá nás symbolika, politika, věci veřejné. A téměř u nás nenajdete komerční divadla.

    Jak z tohoto srovnání vychází Česká republika?

    V České republice se mi líbí repertoárová divadla, protože těch je v Kanadě i v Americe minimum. A tak se často stává, že se hra uvádí jen v jedné sérii představení a pak už nikdy. Zatímco u vás je to tak, že člověk může jednu inscenaci vidět v průběhu třeba dvou či i více let, což pokládám za skvělé.

    Svůj čas rozdělujete mezi psaní, režii a administrativu. Jak a kdy píšete?

    Obvykle píšu, protože jsem o to požádán, když dostanu zakázku. Psaní si pak rozplánuju podle toho, dokdy text mám napsat. Teď se vracím do Kanady a pět dní budu věnovat psaní, dostal jsem zakázku. Musím si udělat rozvrh, jak a kolik budu psát, abych to stihl do uzávěrky. Ten pak dodržuju.

    Zmiňoval jste na počátku, že vaši předkové byli pronásledováni pro svou víru. Byli to mennonité. O této křesťanské sektě se u nás mnoho neví. Mohl byste ji přiblížit?

    Je to křesťanská protestanská sekta, jejíž historie začala v roce 1545. Jejím zakladatelem byl nizozemský teolog Menno Simons (1496–1561). Z Holandska se mennonité přesunuli do Ruska a na Ukrajinu. Právě tam žili mí rodiče v kolonii německy mluvících mennonitů. Po druhé světové válce byli ale nuceni emigrovat. Vybrali si Kanadu.

    Proč?

    V historii proběhly tři výrazné vlny emigrace mennonitů z Ruska. Jedna v devadesátých letech 19. století, kdy utíkali před carem, další po první světové válce a bolševické revoluci a třetí po druhé světové válce. Nastala diaspora, mennonité se rozprchli do celého světa. Moji rodiče měli příbuzné v Kanadě, kteří je finančně podpořili, aby tam mohli přijet. Proto přijeli do Kanady a žili v místě, kde žije více mennonitů. Napsal jsem o tom hru.

    Má tato sekta nějaká zvláštní pravidla?

    Tři důležité věci, které mennonity spojují, jsou pacifismus, anabaptismus (křest až v dospělosti) a žádný soukromý majetek, pouze kolektivní. Samozřejmě, tyhle podmínky fungují v každé skupině jinak. Něco se dodržuje, něco míň. Existuje množství skupin, asi padesát sedm různých podsekt, ale moji rodiče byli vždy liberální, takže to nebylo tak dramatické. Já ovšem nejsem věřící, jsem agnostik. Chápu své rodiče, kteří zažili jinou situaci za války, a přesto byli vůči všem vždycky liberální. A měli rádi život. I když jsem jiný, jsem stejný.

    Do Prahy jste přijel se svou manželkou Susan Moloney…

    Je taky spisovatelka, zabývá se nadpřirozenými věcmi. Tak jsme se kvůli jejímu zájmu zúčastnili Ghost Tour po Starém městě. Myslím, že tu získala inspiraci a něco z prostředí Prahy napíše.


    Komentáře k článku: Vern Thiessen: I když jsem jiný, jsem stejný

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,