Otázkách Václava Moravce vykročila správným směrem – tím, že přestala provozovat letitou politickou korupci v přímém přenosu, tj. zdarma poskytovat drahé vysílací časy k partajní agitaci převážně jen politikům (někteří z asi tuctu Moravcových oblíbenců by si už dávno mohli na Kavčích horách zřídit své detašované, ne-li hlavní pracoviště).">
Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Úvahy posttelevizní Da capo al fine…

    Platí-li staré dobré „nechval dne před večerem“, pak to dvojnásob platí o České televizi: ráno píšete sloupek a večer, vlastně už odpoledne, je vše jinak. Minule jsem tu ČT předčasně pochválil za to, že v Otázkách Václava Moravce vykročila správným směrem – tím, že přestala provozovat letitou politickou korupci v přímém přenosu, tj. zdarma poskytovat drahé vysílací časy k partajní agitaci převážně jen politikům (někteří z asi tuctu Moravcových oblíbenců by si už dávno mohli na Kavčích horách zřídit své detašované, ne-li hlavní pracoviště). Po debatách profesorů Stiglitze, Švejnara, Bělohradského či Jacquese Rupnika se na chvíli zdálo, že ČT snad už konečně začne dávat přednost, jak je to jinde samozřejmostí, komentátorům a dalším profesionálům reflexe, a přestane nám servírovat týden co týden v oboru politické a kritické reflexe politiky pouhé šmíráky. Tedy ty, kteří – půjčím-li si metaforu Ivo Možného – rozumí politice jako špaček ornitologii. Chyba lávky! Ve výroční listopadový týden si moderátor pozval v celé první hodině k reflexi současných kauz – ta nejkřiklavější je neomluvitelná liknavost ve vymáhání dvanácti miliard u švýcarských soudů – nikoli třeba nezávislého právníka doktora Hulínského, který tento politický zločin v Právu zatím pojmenoval nejpřesněji -, ale opět současné představitele, jak jinak, dvou nejsilnějších stran (Vondru a Dienstbiera). Co může pak čekat jiného, než že spustí oba obvyklý stranický ping-pong – ten malér byl založen už za vaší vlády, pane kolego; mýlíte se, to vše začalo už v době vaší vlády – da capo al fine. A jako stafáž k nim posadí sice současné představitele jiné profese (právničku a podnikatele), ale opět bývalé politiky (Marvanová, Jansta). Že by už ani jinde než v politických vodách hosty lovit neuměl? Nebo je to trvalý příkaz shůry? Nezbude než počkat si, zda se příště zase nezablýská na lepší časy, nebo zda tento pro demokracii zhoubný trend, v němž se moderátor zjevně vyžívá, bude pokračovat do nekonečna.

    Režisérka Kristýna Vlachová

    Režisérka Kristýna Vlachová s pamětníky stále aktuální kauzy Uherské Hradiště FOTO ARCHIV

    Samotný sedmnáctý listopad oslavila ČT na prvním programu vcelku případně Špačkovým oceňovaným thrillerem Pouta (znovu se mi potvrdil dojem z kina, že režisérovu skvělému, nervnímu obrazovému rukopisu a vpravdě famóznímu hereckému výkonu jednoho z našich nejinteligentnějších herců Ondřeje Malého se téměř podařilo zakrýt slabiny literátsky knižního, uměle natahovaného scénáře). A na druhém programu sérií dokumentů i hraných filmů (Proces s VONSem; Proces s Plastic People; Listopadové komety; Muž s dýmkou – Památka Josefa Korbela; Schmidtovy Vracenky aj.). Vrchol pro mne přišel však už odpoledne: stále aktuální Kauza Uherské Hradiště Kristýny Vlachové (ČT 2, 17. 11. ve 14.25). Režisérka s urputnou vytrvalostí proniká s kamerou pod povrch letitých lží a výmluv, alibisticky a pro většinovou populaci přijatelně překrývajících naši nedávnou minulost. Její snímky patří mezi to málo z eticky i esteticky nezpochybnitelných hodnot, kvůli nimž se pořád ještě vyplatí posílat na Kavčí hory koncesionářské poplatky. Jakékoli případné obstrukce ze strany České televize vůči jejím filmům (s jejichž vysíláním se už dvacet let na obrazovce šetří víc než se šafránem) považuji za hanebnost. Nikoli náhodou Vlachová dostala – kromě prestižní americké ceny v Chicagu za svou Zprávu o králi Šumavy (2000) – před lety i svým způsobem nejprestižnější domácí cenu za nonkonformitu – Cenu Andreje Stankoviče. I její smutná uhersko-hradišťská „kapitola z novodobé české justice“ patří k těm snímkům, které byly a jsou alespoň částečnou satisfakcí pro naše spoluobčany, jimž polistopadová doba dluží morálně i hmotně nejvíc: pro politické vězně. Film je nejen holdem vězňům (namátkou: Pavel Hubačka, Ignác Bilík, Jaroslav Pospíšil, Anna Honová, Věra Haluzová a Jan Haluza, trenér Zátopka a devítinásobný mistr republiky v přespolním běhu), ale rozlišuje i mezi estébáky. Vyšetřovatel Augustin Blecha například odzbrojuje nejen bezdomoveckou vizáží, ale i otevřeností, s níž popisuje metody sadistických vyšetřovatelů, jakými byli Vladimír Zavadilík, Ludvík Hlavačka (který svou posedlost mučení elektrickým proudem později přenesl z Uherského Hradiště jako velitel na naši zadrátovanou západní hranici) nebo Alois Grebeníček (jehož desetileté pohrdání soudem, jež mu procházelo u podjaté soudkyně Radmíry Veselé, je jednou z největších ostud polistopadové justice). Zaráží však i alibistická vyjádření některých politicky korektních právníků (překvapivě o „důkazní nouzi“ mluví i doktor Motejl). Snad nejkřiklavější je výrok brněnského státního zástupce dr. Crhy, že ani uhersko-hradišťské mučení elektrickým proudem nenaplňuje všechny znaky zločinů proti lidskosti. K tomu po mnohonásobně potvrzeném svědectví tohoto filmu není co dodat.


    Komentáře k článku: Úvahy posttelevizní Da capo al fine…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,