Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Úvahy posttelevizní

    Veřejnoprávní obrazovka umí opravdu překvapit, a to v dobrém i ve zlém. Začněme tím „dobrem“. Před koncem roku (19. 12. v 18.00) mě ČT 2 mile překvapila, když bez předběžného varování uvedla novodobý trezorový film Silva Gabreta (2011). Půlhodinový snímek režiséra Ivana Sříteského fascinoval osobním nasazením a – při veškeré erudovanosti mluvčího – názornou jednoduchostí výkladu. Jak by taky ne, vždyť protagonistou byl špičkový odborník na biodiverzitu, docent RNDr. Ladislav Miko (mj. i ředitel ochrany přírody u Evropské komise a exministr životního prostředí v časech, kdy ještě do ministerských křesel usedali odborníci, a ne v daném oboru negramotní partajní Mickeymousové). Nejprve na jednotlivých půdních vrstvách názorně ukázal, jakou důležitost pro koloběh živin v přírodě má mrtvá organická hmota, a celý obrazově vynalézavý výklad (doprovázený hudbou Dana Bárty) zakončil otázkou: Proč nenechat pouhé tři desetiny procenta území republiky, což je 1/3 národního parku, pouze přírodě, bez toho, abychom od ní vyžadovali cokoli kromě možnosti pozorovat úchvatné divadlo přírodních procesů, divadlo zániku a zrodu nového lesa? A teď to nejdůležitější: film si objednala a z peněz daňových poplatníků zaplatila Správa NP Šumava. Poté, co ředitel zjistil, že snímek překáží tunelářským plánům developerských projektů, jichž je mluvčím (připomeňme, že pozemky, nad nimiž povede skrz 1. zónu NP nová lanovka, patří dvěma největším pozemkovým magnátům Šumavy Taliánovi a Šimkovi), dílo, objednané jeho pracovištěm, prostě zakázal. Film, jenž měl sloužit osvětě milovníkům Šumavy, dal za katr a podřízeným jeho distribuci a prodej zatrhl. Jan Stráský se opět zachoval jako starý bolševik, který se pravdy bojí jak čert kříže. Naštěstí je tu veřejnoprávní televize, která si odborně podloženou pravdu dovolila odvysílat. Jenže: zatímco v prime timu o daném tématu nadále šíří v nejlepším případě polopravdy, odborníci Mikova formátu se tu dostanou ke slovu jen výjimečně a vždy, jako v tomto případě, mimo hlavní vysílací časy. A nejen to – Stříteského film zmizel ze stránek ČT, z programu inkriminovaného dne i ze seznamu odvysílaných pořadů (lze si jej naštěstí objednat mimo ČT na adrese www.skyfilm.cz).

    Příkladem budiž drama Sama v čase normálnosti uvozené sloganem: Dnes už neuvěřitelný příběh o životě a lásce z roku 1977 (na snímku Nela Boudová) FOTO ARCHIV ČT

    Zatímco dokumenty patří k nemnoha pádným důvodům, proč si luxus veřejnoprávní ČT vůbec vydržovat, jinak je tomu s původní hranou tvorbou. Tady leckdy působí „komerční“ konkurence veřejnoprávněji než ČT. Platí to jak o seriálech (srovnejte si například nejnovější Život je ples – zatím, zdá se mi aspoň po prvních třech dílech, prvoplánovou, místy přisprostlou, a navzdory excelentní Daniele Kolářové veskrze předvídatelnou řachandu Ireny Obermannové – s někdejším Okresním přeborem na Nově a nebo třeba s Terapii na HBO), tak o jednorázových opusech. Příkladem budiž drama Sama v čase normálnosti, uvozené sloganem: Dnes už neuvěřitelný příběh o životě a lásce z roku 1977, ČT 1, 8. 1.). Lucie Konášová je zručná autorka, která tím, jak dovede šikovně namíchat historii se sexem, „seriozní“ pohled na minulost s pohledem z postele (Operace Silver A aj.), umí se bezpečně trefit do očekávání širokých diváckých vrstev. Přidají-li se k tomu profesionálně zvládnuté herecké výkony (Nela Boudová, David Prachař, Zdena Herfortová), navíc pod vedením zkušeného režiséra (Viktor Polesný), snadno zapomeneme na krkolomnosti scénáře. Především jsou to za vlasy přitažené zápletky (zde pod poštovní schránkou upadlá obálka s Chartou 77, kterou hodná komunistka Marta, jíž vůbec nepřijde divný násilný policejní zátah na chartisty u schránky, chce poctivě, jako by opravdu žila v čase normálnosti, odeslat adresátům, a zanese si ji tedy do práce a tím i do příběhu), hlavně však z palce vycucané schematické postavy. Nejen uzurpátorská matka, jež sem snad zabloudila rovnou z pohádky o zlé maceše, ale i sama ústřední hrdinka, sympatická nemocniční vrchní sestra a čerstvá vdova, je kupodivu i zapálenou komunistkou, která jako by tu v posledním desetiletí vůbec nežila (viz její vážně míněné zdůvodňování srpnové sovětské okupace tupými biľakovskými frázemi o bratrské pomoci). Tahle zralá hrdinka spadla do sedmdesátých let ne-li rovnou z višně, tedy z let padesátých. Tehdy snad můžeme podobné hrdinky, dočasně zlblé ideologií, považovat za věrohodné, ne tak ovšem – zvláště vybaví-li je autorka slušnou inteligencí a charakterem – v cynických letech sedmdesátých. A tak musí nastoupit – jak jinak u Konášové – lekce přes postel: teprve mladý údržbář Oskar s kádrovou skvrnou otevře coby milenec hlavní hrdince oči, a ona se posléze zastane i šikanovaného kolegy, podezřelého z šíření Charty i z homosexuality. Ten se – a to už působí jako facka – nakonec stane namísto kolegy kovaného komunisty primářem oddělení…


    Komentáře k článku: Úvahy posttelevizní

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,