Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2018

ročník 25
11. 12.–24. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Útržky z paměti (III) Ještě Paříž, škola, film (Elmar Klos)

    Osou našeho fakultního pařížského turné byly exkurze v denících Le Monde a L’Humanité. V Mondu nás přijali stroze přátelsky, provedli nás redakcí a stručně vysvětlili, jak dělají své noviny.

    S Janem Schmidem píšeme na jeho chalupě ve Fojtce v Jizerských horách scénář k filmu Všední věci FOTO ARCHIV JANA KOLÁŘE

    V listu francouzské komunistické strany bylo přijetí mnohem honosnější. Začínalo prostřenými stoly a projevem vdovy po Maurici Thorezovi, soudružky Veermeersch Thorezové. Hned v úvodu nás vyzvala k poděkování za bratrskou pomoc, kterou před necelým měsícem Československu poskytl Sovětský svaz. Její slova přehlušil náš pískot a dupot. Redakci L’Humanité jsme okamžitě opustili, lahůdek na stolech jsme se nedotkli.

    Stravovali jsme se ve studentské menze, s výběrem ze čtyř velice chutných jídel, z nichž jedno bylo vegetariánské, plus sýrový talíř a k tomu v ceně buď půllitr vína, nebo pivo, anebo minerálka. Ve srovnání s masem-podrážkou a UHO omáčkou se šesti, již jsme pojídali v naší menze v Opletalově ulici, to bylo opravdu šokující.

    Na konci pařížského pobytu pro nás tiskový atašé československého velvyslanectví Ivo Fleichsman uspořádal opulentní recepci, skoro jako bychom byli státní návštěva. Nevím, jestli ze sentimentu vůči svému básnickému druhovi z byvších dynamoarchistů, našemu pedagogu Jaromíru Hořcovi, který vedl náš zájezd. Anebo to byla poctivost diplomata postarat se o své spoluobčany, ať jsou jakkoli bezvýznamní?

    * * *

    Koncem šedesátých let byla Fakulta sociálních věd a publicistiky velice příjemným místem k pobývání. Jeden večírek střídal druhý, obvykle hrála fakultní amatérská kapela K. H. Makabi Antibeat se svými hity Hymna polských kosmonautů a Žoltyj parochod, pokroucenou travestií beatlesovské Žluté ponorky zpívanou v jakési česko-ruštině. Obdobně jako my ve Francii byla jiná studentská skupina na zájezdu v Sovětském svazu, z něhož Zdeněk Rosembaum a Jaroslav Veis vytěžili trefnou reportáž s fučíkovským názvem V zemi, kde zítra znamená naše včera. Otiskla ji Univerzita Karlova.

    Děkanem byl Gustav Bareš, bývalý zaťatý stalinista, který po XX. sjezdu KSSS prozřel a v době mých studií jednal velmi liberálně. Odmítl sovětskou okupaci a následující normalizaci a byl z fakulty vyhozen. Chodil pak „sokratovsky“ po Praze s lucernou a cedulí na prsou, na níž byl nápis: Hledám pravdu.

    Fakulta sociálních věd a publicistiky byla zvláštní škola, ne nepodobná fiktivní univerzitě z Amisova románu Šťastný Jim. Učili na ní podvodníci, ale i učitelé, jimž nebylo lhostejné, co z jejich studentů bude. Často překračovali rámec povinných osnov.

    A tak jsme například s Květou Neradovou rok analyzovali Mýtus o Sisyfovi Alberta Camuse v kontextu francouzského existencialismu a jeho českých ohlasů. Paní Neradová pro důvěryhodné studenty pořádala i soukromé semináře u sebe doma. Patřil jsem mezi ně a strhující přednášky Jiřího Němce o Teilhardově eseji Místo člověka v přírodě mě posléze přivedly k víře.

    Praví se, že víra je dar, Boží navštívení. Mně se ho nedostalo, můj příklon k Bohu byl výsledkem racionální úvahy ve smyslu bonmotu astrofyzika Grygara: Představa, že svět, vesmír, vznikl náhodou, je identická s představou, že pražská univerzitní knihovna vznikla výbuchem. Anebo ještě jinak: Jak to, že židovský kmen, nárůdek, jichž tehdy žily na Blízkém východě desítky, jako jediný založil civilizaci, která trvá dva tisíce let? A jak to, že po narození pana Ježíše se všecko změnilo?

    * * *

    Mezi Květou Neradovou a mnou se běžný vztah studenta s pedagožkou – jak se mi zdálo – proměnil v opravdové přátelství. Několikrát mě hostila na své chalupě ve Chřibské a domluvila mi třeba i interview s Bohuslavem Reynkem v Petrkově. Vyšlo v Obrodě, časopisu, který chvilku směla vydávat lidová strana. V roce 1982 jsem usoudil, že je nejvyšší čas dát pokřtít své dcery, čtyřletou Kačenku a šestiletou Lucku. Obrátil jsem se na svou místní farnost v Bubenči – a byl jsem odmrštěn. Cože, vy jste sice pokřtěný, ale jste člen KSČ a vaše žena je pohan, ateistka? To nelze. Požádal jsem o pomoc Vláďu Justla, volal do Olomouce, kde měl známého kněze, ale odpověď byla tatáž. Věděl jsem, že Květa Neradová má mnoho známostí v katolickém kléru, a tak jsem ji poprosil, zda by mi pomohla. Pozval jsem ji k nám domů na večeři, seznámil jsem ji se ženou a dětmi – byl to příjemný večer a věc se podařila. Smluvila mi křest na faře v Klecanech u otce Pavla Kuneše. Bylo to milé květnové odpoledne, kmotrem byl Vladimír, doprovázen svou druhou ženou Evou. Bylo nás dohromady šest, a o to víc mě překvapilo, když jsem byl asi za měsíc předvolán na stranický výbor svého tehdejšího zaměstnavatele, Čs. rozhlasu, kde mně ten akt byl tvrdě vyčten. Dopadlo to dobře, vyvázl jsem s nejnižším stranickým trestem – důtkou. Otec Kuneš měl zřejmě na faře instalováno odposlouchávací zařízení.

    V normalizaci neexistovaly tiskopisy křestních listů, a tak kmotr mých dcer Vladimír Justl požádal Jaroslava Šerých o akvarely s příslušnou datací. Reprodukovaný akvarel je věnován Lucii REPRO ARCHIV JANA KOLÁŘE

    V roce 1997 jsme s Janem Czechem v našem nakladatelstvíčku Blízká setkání připravovali k vydání rozsáhlé knižní interview Jiřího Zajíce s kardinálem Vlkem. Rozhovor o naší plánované produkci publikovaly Lidové noviny. Květu Neradovou popudil natolik, že mi napsala dopis:

    Milý Honzo, v sobotních LN jsem si přečetla rozhovor s Vámi a dozvěděla se o existenci i záměrech Vašeho nakladatelství. Musím říci, že mě to překvapuje. Vím, že jste schopný, obratný a že jste se vždycky chtěl prosadit. Také jste to vždycky uměl. Měla bych radost z Vašeho nového úspěchu, kdyby… Čtu tady: Chtěl jsem je založit sám pro sebe, pro věci, které napíšu, a pro kulturní publicistiku, zejména s orientací na divadlo a duchovní literaturu. Na příští rok například chystám obsáhlé interview s velmi známým pražským knězem… Nemám právo ani úmysl někoho soudit. Pravda je ale taková, že jste jako člen KSČ i za totality zastával vedoucí místa, která jiným byla uzavřena. A těm, o kterých zřejmě nyní hodláte psát, bylo odpíráno mnohem víc. Chcete oceňovat jejich statečnost? Vím, že jste kvůli mně měl jisté obtíže – nevím to bohužel od Vás. Vyřešil jste to tak, že jste se mi pečlivě vyhýbal, abyste si nezničil kariéru. Nemám Vám to za zlé a chápu to. O jedno Vás ale naléhavě žádám: Vynechte, prosím, ze svých podnikatelských záměrů toho kněze. Je dost populárních herců, o kterých jste ještě nepsal. Každý kněz se musí čehosi pro svět důležitého vzdát, každý kněz podstupuje velké osudové riziko a každý ho nese poněkud jinak. Tohle ale Vy pochopit nemůžete. Nebylo by to dobré interview.

    Buďte zdráv – zdravím i Vaši ženu a děti.

    Konečně jsem se dozvěděl, co si o mně Květa Neradová vždy myslela a myslí.

    Interview s kardinálem Vlkem byl totální ekonomický propadák – dluhy jsme vyrovnali s pomocí populární reportáže Martina Dejdara z Ameriky. Ale pořád jsem si jist, že je to důležitá knížka, a jsem rád, že jsme ji vydali.

    * * *

    Důležitým fakultním pedagogem byl pro mě i Jiří Roth, který nás ve stylistice vedl až k Joyceově experimentální próze Progess in Work. Nechápu, jak se tento jemný a vzdělaný pán mohl stát tvrdým normalizátorem v husákovské televizi. Za mnoho vděčím také docentu Máchovi, který vyučoval dějiny filosofie, dobráckému asistentovi Bublemu, který nás provázel taji logiky, Věře Karfíkové s jejími lekcemi z teorie literatury a Vladimíru Kováříkovi, jenž nás zasvěcoval do rozhlasové tvorby. Byl to trochu školomet a mentalitou středoškolský profesor, ale jestli snad umím vytvořit rozhlasový dokument, je to díky jemu.

    A nesmím opomenout ani Václava Müllera, který nás uváděl do dějin ekonomických teorií. Okouzlující muž, bonviván, jenž se netajil svým antikomunismem a nebál se před neznámými studenty označit marxismus-leninismus za zrůdnou utopii.

    Váhám nad charakteristikou Karla Štorkána a Vladimíra Kaliny. Oba mě měli rádi a já měl rád je. Štorkán vyučoval novinářské žánry, jeho přednášky byly opřeny o praktické příklady velikánů novinařiny. Byl to přinejmenším zajímavý přehled od Nerudy přes Čapka k současnému Klímovi, Mňačkovi a Vaculíkovi. Ve škole byl terčem posměchu, jako autora povídek a filmových scénářů jsme ho častovali sloganem: Do literatury jsem vstoupil jako orkán – Karel Štorkán.

    Vladimír Kalina, scenárista slavné Žižkovské romance, mě pozval do výběrového semináře Filmový scénář. Seminář se odehrával v hostinci U Supů a Vladimír Kalina vždy zaplatil útratu. Byli jsme tři: Petra Pleskotová, Jan Vít a já, a pod Kalinovým vedením jsme psali scénář Svatý z Krejcárku, který byl posléze natočen. Že ten film neudělal díru do světa, nebyla zcela naše vina.

    * * *

    Koncem sedmdesátých jsme s Janem Schmidem na vyzvání Karla Steigerwalda, jenž byl tehdy dramaturgem jedné barrandovské skupiny, psali scénář filmu s názvem Všední věci. Byl to příběh rozvedené ženy se třemi dětmi, každé měla s jiným, která unikla z hlučné Prahy, žije na venkově, ale ani tam nenašla očekávaný ráj, stále je vystavována atakům sousedů, protože je cizím, extravagantním tělískem. Byla to metafora marasmu normalizace.

    Scénář tajně dramaturgoval Elmar Klos, který nám dodal řadu nápadů, osobně nás však občas šokoval. Třeba když odmítl schůzku v pátek, protože v ten den, když obyvatelé města odjíždějí na chalupy, on jako příslušník pomocné stráže VB kontroluje, jestli nepili alkohol. Vy jako pomocná stráž VB sbíráte materiál pro svůj budoucí film? ptali jsme se ho. Ne, mě to baví, odpověděl.

    Scénář byl hotov a ve skupině schválen. V tu chvíli se ozval ústřední barrandovský dramaturg Luděk Toman. Poslal pro nás svou Volhu a při setkání nám mazal med kolem úst, jak výborný je to scénář, ovšem není dokonalý, potřebuje dopracovat a on by věděl, jak to udělat. Nepochopili jsme, že Tomanovi vůbec nejde o úpravu scénáře, ale chtěl, abychom mu dali polovinu z našeho honoráře. Řekli jsme, že scénář je úplný a žádné úpravy nevyžaduje. Na to Toman schůzku ukončil. Náš scénář pak odebral původní skupině a poslal jej do skupiny Vladimíra Kaliny, který s ním na poradě bouchl o stůl a řekl: Psal to Schmid z Ypsilonky a můj bývalý student, který snad byl talentovaný – dobrý scénář to není, kdo si to vezme k posudku? Dramaturgové ho nezklamali, scénář byl zamítnut. Vím to od dramaturgyně skupiny Kataríny Slobodové, která mi průběh „schvalování“ podrobně vyprávěla.

    Ještě předtím jsme s Janem Schmidem pod Klosovým dramaturgickým dohledem připravovali středometrážní filmovou anekdotu s názvem Mezi samoobsluhou a hospodou. Pět postav se v ní vydává na výlet horskou krajinou devastovanou socialistickou civilizací. Zakoupí v samoobsluze pár teplých limonád, jdou na vyhlídku s hospodou, v níž nemají nic jiného než teplé pivo, po cestě vidí mrtvého ježka – šel k potoku a nedošel –, skelet karoserie auta, rozbité sklo, na němž havaruje cyklista, atd. Jejich cesta končí totální havárií vzájemných lidských vztahů. Elmar Klos náš scénář obohatil o postavu malíře, který zíraje do dálky maluje místo horských vrcholů paneláky. Výletníci se diví: přece tam v dáli jsou hory, ne panelové domy. A malíř odpoví: Neumíte snít, soudruzi? Ani tento scénář natočen nebyl.

    Čas běžel a Pavel Taussig připravoval samizdatový sborník ke Klosovu životnímu jubileu. Přispěli jsme do něj s Janem Schmidem krátkým textem:

    Vídáme se málo, ale byla doba, kdy jsme se viděli víc, a právě z té doby víme, že národní umělec Elmar Klos umí stále, znova a znova, naslouchat mladším generacím. A nejen to, ale taky stále nově a nově sebe sama adaptovat do jiného generačního vidění. Podobné to bylo s jeho poznámkami, postřehy a reflexemi nad zhlédnutými inscenacemi Ypsilonky… Zvláštní nestárnoucí stařík, nervní mladík plný životních podnětů… Ta jeho energie je rys skoro zacílený. Spolupracovali jsme na společném neuskutečněném snu: filosofující grotesce, situačním filmu bez příběhu, který se měl odehrát mezi samoobsluhou a hospodou… Ale stejně mu to nepomohlo, přestože jsme společně, dohromady, i každý zvlášť běhali po všech čertech. Nakonec sen zůstal jenom snem a mohlo by se zdát, že z něj nezůstalo nic. Člověk se musí naučit trpělivosti, pokoře a ve víře věcem, jež se zdají marností, nalézat kousek věčnosti. Takže i v tomto případě zůstalo hodně – a dík!

    (Pokračování.)


    Komentáře k článku: Útržky z paměti (III) Ještě Paříž, škola, film (Elmar Klos)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,