Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Urvi, co můžeš

    Ve snaze vrhnout veškerý potenciál na bojiště zakázali nacisté na svých územích od 1. září 1944 všechny formy zábavy. Včetně divadla. Bylo jasné, že osmiměsíční uzavření divadel je symbolickou tlustou čárou, za níž bude všechno jinak. Však se už od poloviny 30. let v komunistické části divadelního spektra zvažovala nová organizace divadla, zejména v kruhu kolem E. F. Buriana a jeho scénografa a správního ředitele Déčka Miroslava Kouřila, který se stal nejvlivnější postavou prvních pěti poválečných let. Zhruba řečeno, divadlo se mělo po sovětském vzoru stát státem kontrolovaným ideologickým nástrojem.

    V debatách se za nucené přestávky rodila nová uskupení, která se chystala, jak jen to praskne, usadit ve vyhlédnutých opuštěných divadlech. V Praze k nejlákavějším bezprizorným budovám patřilo Neues Deutsches Theatre a karlínské Varieté (HDK Karlín Praha). Čeští divadelníci ostatně získali průpravu v záborech německých divadelních budov už po říjnu 1918, činohra Národního divadla ještě dva roky poté dokonce násilně převzala Stavovské divadlo, což lze chápat jako krádež za bílého dne, neboť budovu krátce předtím orgány nové republiky pronajaly na deset let německému podnikateli Kramerovi. Ale přece se nebudou Němci roztahovat ve dvou pražských domech, když Národní se tísní v jedné budově!

    Divadlo 5. května

    V květnu 1945 se Národní divadlo pokoušelo získat budovu Nového německého divadla, dnešní Státní operu, mělo podporu například Jaroslava Kvapila, ale úspěšnější byly dvě skupiny, které spojovala snad jen komunistická ideologie: činoherní soubor vedl režisér Antonín Kurš, zarytý komunista a propagátor politického divadla, operní pak skladatel, dirigent a režisér Václav Kašlík, jenž prošel mimo jiné vlivem E. F. Buriana. Už měsíce Kašlík se skladatelem Aloisem Hábou plánovali zřídit v největší pražské operní budově nezávislý operní soubor, jenže Kašlíka zastihl konec války v Příbrami a on se zčásti pěšky a zčásti vlakem obtížně vracel do Prahy, aby se dozvěděl, že o divadlo usiluje Kurš. Mezi polorozbořenými barikádami a střepy z vystřílených oken Kašlík došel pěšky z Dejvic do Nuslí pro Hábu a oba se hned vydali na Pohořelec, kde schůzovali Kuršovi činoherci. Přesvědčili je, že operní budovu získají jen ve spojení s operním souborem a dohodli se: Alois Hába bude ředitelem a Kurš s Kašlíkem a s choreografkou Ninou Jirsíkovou budou šéfy souborů. Hába byl mezinárodně uznávanou autoritou, Kurš se těšil protekci u revolučních komunistických úřadů, Kašlík s Jirsíkovou měli punc burianovských umělců, proto jejich žádost o přidělení budovy, kterou podali už 12. května, podporovala Ústřední rada odborů, která poté divadlo provozovala, i členové nedávno sestavené košické vlády, ministr školství a osvěty Zdeněk Nejedlý a obávaný ministr vnitra Václav Nosek. Vysoká politika rozhodovala o divadlech hned v prvních dnech a týdnech osvobozené republiky! Hába a spol. však museli počkat, až vláda dorazí do Prahy, teprve pak mohly být sepsány a hlavně podepsány a oštemplovány příslušné dekrety – Kašlík vzpomíná, že se tak stalo v průběhu jediné hodiny v hotelu Alcron. Od 20. června jim tedy budova patřila, sami ji však museli reálně obsadit, což nebylo úplně jednoduché – po Praze se stále potulovaly ozbrojené skupinky takyrevolucionářů a jedna obsadila i Nové německé divadlo. Převzít budovu šli Kašlík s Hábou, prokázali se dekrety a požádali nezvané nájemníky, aby odložili zbraně. Možná pomohli rudoarmějci, alespoň prý o pár dnů později statovali na zahajovacím představení nového divadla, revolučně nazvaného Divadlo 5. května: zahajovalo hrou Alexandra Serafimoviče Železný potok, pojednávající o boji rudoarmějců proti bělogvardějcům po sovětské revoluci v roce 1917. Předtím už takyrevolucionáři bohaté zařízení budovy vykradli, zmizely koberce, obrazy, vázy, nábytek i měděný kotel, kterým se divadlo vytápělo.

    Opereta do Karlína

    V obřím prostoru karlínského Varieté se nepravidelně uváděly operety od 20. let. Za okupace tu hrála činohra Národního divadla, když okupační orgány Čechům zase sebraly budovu Stavovského divadla. Opuštěné karlínské divadlo obsadila pestrá skupina operetních zpěváků. Ti řešili doslova existenční problémy, neboť nové poměry nejen že operetu označili za úpadkové a pro ideologické záměry nevhodné umění (až za pět deset let se to přehodnotí!), ale především dekret ministra Zdeňka Nejedlého z 6.6.1945 na skoro půlstoletí znemožnil soukromé, tedy komerční provozování divadla: byly zrušeny koncese a divadlo mohly nadále provozovat jen státní, městské a odborové orgány – a také družstva zaměstnanců. To byla cesta k dočasné záchraně, ale, jak uvidíme, i k dalším krádežím zejména v operetních a revuálních podnicích. Stačilo, aby odboráři ustavili tzv. revoluční závodní radu a v jejím jménu zbavili dosavadního majitele nebo ředitele vedení divadla – pak mohli s jeho majetkem a v jeho divadle sami podnikat. Nic nového, jen varianta už po roce 1918 i za okupace osvědčené nucené správy majetku! Dala by se uvést řada postižených, ale dnes už ta jména asi nikomu moc neřeknou. Se Svazem divadelních ředitelů sice v polovině května ministr Nejedlý dohodl, že dosavadní ředitelé, s výjimkou zrádců a kolaborantů, zůstanou ve funkcích, jenže ve zmíněném dekretu o dva týdny později stanovil, že vedení divadel přebírají právě závodní rady. Vůbec nejdéle se zřejmě novým vyhláškám bránila pražská Velká opereta (dnešní Divadlo v Dlouhé), hrála v původní podobě až do srpna.

    V nejistých dobách karlínští opereťáci proto požádali o ochranu překvapivě E. F. Buriana, kterého A. J. Liehm přivezl 8. června z německého koncentráku do Prahy. Burian vyhověl, vypracoval teze na umělecké ozdravění operety a otevřel karlínské divadlo vlastní adaptací a režií Krále tuláků Rudolfa Frimla. Poté však ponechal operetu s opereťáky jejich osudu. Neměl na ně ani čas, o protekci se u něho ucházeli mnozí další divadelníci. Někteří neuspěli, překvapivě i jeho dřívější žáci z divadla Větrník, zato se dovolali brněnští divadelníci. Zřejmě i proto, že Burianovi umožnili velikášské plány zřídit divadelní velkopodnik, když si stěžoval, že vlivný Miroslav Kouřil pro něho nezabral žádné pořádné divadlo a on musí zase hrát v té „smradlavé díře“ na Poříčí (dnes Divadlo Archa) – však ho dočasně nazval Divadlo, které zbylo. Zvláště by se mu líbilo v Novém německém divadle. Přibyli žadatelé z Olomouce, Zlína a Ostravy, a Burian 4. července představil projekt Bloku spojených divadel, kterých mělo být pro začátek devět (!!), generálním ředitelem měl být Burian a tajemníkem Kouřil. Až patafyzická organizační struktura obsahovala vedle obří dopravy také divadelní výzkumné laboratoře a školy. Jedno z olomouckých divadel mělo hrát výhradně hanácky! Realizovalo se však jen spojení Déčka, Karlína a brněnských divadel, po roce krachlo i to. Opozice mezitím křičela, že si komunisté rozebírají všechna divadla pro sebe, definitivně se tak stalo Únorem 1948.

    Revoluční moc ve službách ambiciózních

    Stálo by za to jednou shromáždit všechny konkrétní projevy mocenské zvůle při rozdělování divadel. Zmiňme na závěr alespoň dva, oba známé z dochované korespondence ministra Zdeňka Nejedlého.

    Majitel sálu Mozartea, známé vydavatelství hudebnin Urbánek, pronajalo prostor, který vstoupil do historie divadla především jako první působiště Déčka E. F. Buriana, posléze Divadla A. Sedláčkové, k provozování pásma Jana Snížka Rozmarné divadlo. Pravda, byl to komerční kasaštyk. Velitelství revolučních gard však dopisem z 30. května firmě Urbánek nařídilo smlouvu zrušit, neboť je v rozporu se záměrem, aby v bývalém Divadle A. Sedláčkové bylo uskutečněno Divadlo revolučních gard, vedené soudruhem Antonínem Dvořákem. Ten patřil ke skupině politicky protežovaných mladých divadelníků, za okupace provozoval poloamatérské Divadlo ve Smetanově muzeu. Jak vidět, rozhodoval nejen princip kdo dřív přijde, ten dřív mele, ale jako obvykle v takových dobách také právo silnějšího.

    Vyvlastnit majetek sice firmě Urbánek ještě možné nebylo, její majitelé nepatřili mezi kolaboranty a zrádce, zatím jen na rozkaz museli dát divadlo k dispozici. Pokud ale byl někdo označen za kolaboranta, přišel o všechno. Také Divadlo Vlasty Buriana (dnešní Divadlo Komedie v Lazarské ulici) obsadila revoluční závodní rada, Burianovi zakázala vstup do divadla a podala na něj trestní oznámení, na jehož základě byl Burian 24. května zatčen a tři a půl měsíce vězněn – prakticky až do poloviny 50. let ztratil možnost veřejně působit. Revoluční odboroví správci pod vedením někdejšího herce E. F. Buriana Zdenka Podlipného podnik přezvali na Divadlo kolektivní tvorby, aby dali najevo, že se distancují od systému hvězd, jakou byl Burian, a zahájili Podlipného (pod pseudonymem Z. Brodský) hrou Asyl. Do konce sezony 1945/1946 divadlo živořilo jako bulvární scéna a poté se rozpadlo.

    Horké divadelní jaro a léto roku 1945 bylo případnou předehrou dalších událostí, předzvěstí únorového převratu a symbolem morální malosti českého divadla.


    Komentáře k článku: Urvi, co můžeš

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,