Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Unavený konec civilizace

    Dramatik, punkový zpěvák a příležitostný herec Ondřej Novotný napsal poněkud schizofrenní, vykloubenou, apokalyptickou hru o kolapsu hodnot, kolapsu času, kolapsu jazyka, o kolapsu civilizace, společnosti a vztahů. Nezbývalo mu, než ji nazvat Kolaps. A protože je Ondřej Novotný zároveň dramaturgem Divadla X10, předal text kmenové režisérce divadla Ewě Zembok a výsledkem je dvouhodinová inscenace bez přestávky, která nepoučeného diváka zmate, šokuje, posléze unaví a nakonec znovu zmate. Kdyby si však koupil rozsáhlý program k inscenaci v dostatečném předstihu a stačil ho přečíst, leccos mu dojde. Třeba, že čas vlastně vůbec není a naše vědomí ovládají vesmírní nebo jací dramaturgové.

    FOTO ARCHIV DIVADLA

    Kolaps diváky provokuje i mate… V popředí výtečný Jakub Gottwald jako Jack FOTO ARCHIV DIVADLA

    Hrdinové prvního jednání Bohy (Pavel Neškudla), Mili (Anna Císařovská) a Fany (Václav Marhold) jsou zaměstnanci pohřební služby. Resp. Fany je její šéf, Mili je jeho partnerka, souloží však rovněž s Bohym, poněkud neurotickým reklamním géniem. Aspoň podle Fanyho, uřvaného, citlivého hrubiána, jehož firma se blíží bankrotu, a tak společně hledají možnosti, jak ji zachránit. Pak ale přijde Smrtka, tedy podle Novotného Nová (Lída Němečková), jako zákaznice pohřebních služeb pro mrtvého, který teprve bude. Mili už to celé ale nesnese a odejde na střechu domu kouřit. Bohy ji tam jde hledat, což vyústí v monolog o výbuchu a o tom, že řešením by mohly být mobilní bunkry.

    V inscenaci je vůbec dán velký prostor monologům. Necitlivým střihem totiž opouštíme pohřebáky a najednou jsme ve 23. století v ruinách ropného vrtu. Přichází Jack (Jakub Gottwald) a začne pronášet téměř nekonečný proslov jazykem s výraznými knižními, až komicky archaickými výrazy. A proslov se nese a nese a Jack různě po scéně chodí a skáče a svítí si na ni čelovkou. Vzhledem ke zcela jinému jazyku a i když se Gottwald snaží, seč může, i poněkud ubíjejícímu textu, je velmi těžké udržet pozornost a pochopit, o co vlastně jde. Herecky je to sice heroický výkon Jakuba Gottwalda, který skutečně mnoho a mnoho textu neodříkává, ale prožívá, inscenačně je však tvar velmi obtížný. Naštěstí k Jackovi postupně přicházejí další postavy s pozoruhodnými maskami a klobouky a přebírají v monologu otěže. V jedné chvíli, resp. v dosti dlouhé scéně pak Jack souloží jednu z postav, z níž se ve třetí části vyklube těhotná Mili. Hle, další společný průsečík. Konec Jackova monologu však diváka z letargie vytrhne, neboť prozradí, že má kvéry a má budíky a nebojí se je použít. Je jasné, že to on je zdrojem výbuchu, který o tři století dříve zabil Bohyho, vážně zranil Mili a způsobil šílenou kocovinu Fanymu.

    Ano, v třetí části se vracíme zpět. Bohy stojí spolu s Novou na vyvýšeném jevišti jako na nebesích, oba mají za zády bílé ubrusy jako andělská křídla a vedou rozhovory o smrti. Mili pod nimi s nefunkční čelistí huhlá a chystá se porodit satana. A do toho blábolí na mol opilý Fany. Byť opilecké scény povětšinou tíhnou spíše ke kýči, Marhold dodal celému aktu chlastání a postupného zpíjení se takový náboj, až člověka napadalo, jestli v té lahvi byla vážně jen voda… V každém případě tahle poloha Marholdovi sedla spíše než méně uvěřitelný burácející šéf společnosti, který se spíše jevil jako na post omylem dosazený hejsek z hipsterské kavárny. Zato Neškudlův Bohy je krásně neurotický i coby mrtvola/anděl. V první části ještě vypadá, jako by jel na nějakém tripu, ve druhé už svou neurózu směřuje spíše k agresi, již si odbývá na Smrtce. S tou se tedy ovšem Němečková příliš nesetkala. Její „létapáněovské“ zmatení (jako smrtka si spletla, koho má do zásvětí odvést, a je z toho celá pryč) i vulgární proslov s roztaženýma nohama spíše otravovaly a příliš tak nepřispívaly k tomu, překonat délku představení bez jediného pohledu na hodinky.

    To je taky asi největší minus Kolapsu. Novotného text je sice téměř dokonalým dílem, ale podepsal se na něm také autorův literární typ, který sám popisuje v rozhovoru o inscenaci: Neuvažuju nad tím, jak by ta nebo která scéna mohla vypadat, já přemýšlím ve slovech, v jejich barvě, rytmu vět atd. To je sice hezké, ale jako poezie nebo próza, nikoli jako realizovaná inscenace, která pracuje s žijícím divákem v reálném čase a měla by ho především bavit, a především by měla udržet jeho pozornost. Režisérka Ewa Zembok se sice snažila pracovat překvapivě s prostorem, což se jí povedlo, ale textu už povýtce žádnou péči nevěnovala. A oba dramaturgové Lenka Havlíková s (autorem!) Ondřejem Novotným rovněž tak. Přitom v něm nepochybně prostor pro krácení je, především v prostřední části Jackova monologu, kde se jen vrší informačně chudá slova, která mají pouze znít, udávat rytmus. Je škoda, že tak provokativní inscenace má rychlost galapážské želvy.

    Divadlo X10 – Ondřej Novotný: Kolaps. Režie Ewa Zembok, dramaturgie Lenka Havlíková, Ondřej Novotný, výprava Ivana Kanhäuserová, hudba Tomáš Vtípil. Premiéra 6. května 2016 ve Strašnickém divadle.


    Komentáře k článku: Unavený konec civilizace

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,