Divadelní noviny Aktuální vydání 14/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

14/2019

ročník 28
3. 9.–16. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Marie pokřtěná Antigonou

    Na uvedení hry Mariina volba si Milan Uhde počkal několik let. Váhal patrně z obavy, že v necitlivých rukou by se inscenační výklad jeho subtilního díla zpracovávajícího biblický motiv mohl vydat nežádoucím směrem. Tudíž se text, který vyšel už před časem ve Světě a divadle, doposud dočkal jen veřejného autorského čtení. Nyní ho v brněnské Huse na provázku zrežíroval Juraj Nvota, jenž už před dvanácti lety v Divadle Na zábradlí zinscenoval světovou premiéru Zázraku v černém domě.

    Pieta s mrtvým a zkrvaveným synem vyznívá s křížem v pozadí jako neokázalý monument FOTO DAVID KONEČNÝ

    Píseň písní jako Pilát do kréda?

    Soudě podle Nvotova úvodního textu v programu se dá říci, že dramatikovi se i tentokrát podařilo natrefit na toho pravého. A přinejmenším stejně šťastnou volbou bylo požádat o zkomponování hudby Miloše Štědroně – samostatný zážitek představují už jen zhudebněné úryvky z biblické knihy Píseň písní.

    Marie, jak ji známe z Nového zákona, vyrůstala v zemi okupované Římany a v atmosféře plné netrpělivého očekávání příchodu Mesiáše. To mělo v tehdejším Izraeli rozličné podoby – od vojensko-politické po mystickou. Prostředí, v němž žila, zjevně dávalo přednost té druhé. Volba Písně písní tedy není nahodilou záležitostí, zpívání jejích úryvků tvoří v Uhdeho hře o Marii kontrapunkt k ponurému běhu tohoto světa v dobách minulých a hlavně v té dnešní… V evangeliích je celá řada přímých i nepřímých narážek na tuto prazvláštní knihu. Jako malý důkaz, že se do hebrejské knihovny svatých písem nedostala jako Pilát do kréda, si dovolím uvést autorovu čerstvou příhodu, kdy mu po premiéře mladá feministka přišla vytknout, že jedna z žen na scéně zpívá černá jsem, ale krásná – jaképak prý ale, to je přece skoro rasismus. Jenomže onou černou je v symbolickém jazyce Velepísně svaté město Jeruzalém, vypleněné, vypálené a zbořené v šestém století před Kristem babylonským králem Nabuchodonosorem. (Kde jste tehdy byli, evropští národové, kteří dnes s takovou lehkostí od sebe odkopáváte žebřík, po kterém jste vylezli tak vysoko? Ani jsem moc neodbočil: Když tři králové po zbabělém, leč pro ně výhodném ujednání s šejkem Herodesem vydávají společné komuniké, zaznívá Na provázku hymna Evropské unie.) Jaké to muselo být úchvatné divadlo, když se v období po návratu z babylonského zajetí pravděpodobně hrála Píseň písní na oslavu obnovených jeruzalémských hradeb jako alegorická opera – o mystickém spojení Boha s jeho vyvolenou nevěstou, lidem Izraele.

    Žena biblická a žena moderní

    Autor převzal z lidových barokních her o Marii nejen některé postavy – jako Opovědník vpravuje diváky do děje Milan Holenda –, ale především po jejich vzoru použil pro divadlo velmi náročný vázaný jazyk. Příběh svou logikou vzdáleně připomíná film Martina Scorseseho Poslední pokušení Krista (1988). Jen nejde o představu radikálně odlišného způsobu prožití vlastního života, jež se má podle Scorseseho odehrát v mysli ukřižovaného Ježíše těsně před smrtí, ale o Mariin život prožitý po andělském zvěstování nejprve nanečisto v napůl snové realitě. Až po jejím vědomém svobodném rozhodnutí v úplném závěru se vše může začít počítat „od roku nula“.

    Milanu Uhdemu se jako spíše racionálně založenému muži patrně zdálo Mariino přitakání tomu, co jí oznamuje archanděl Gabriel, až moc poslušným gestem a priori. Při zvěstování, že počne a porodí syna, se biblická Marie v Lukášově evangeliu ve vší nevinnosti táže, jak se něco takového může stát, když (v biblickém smyslu slova) nepoznala muže. A po několika měsících zvažování v skrytosti srdce toho, co se stalo, pronese, oslovena Alžbětou, matkou Jana Křtitele, slavné Magnificat. Takže ani biblická Marie není tak docela pasivní Boží loutkou. Autor hry ale dává přednost Marii nevěřící v průchodnost předložené akce (trochu analogie s nevěřícím Tomášem). Podle jeho vyjádření krátce před premiérou je Marie moderní žena, která věří v Boha, ale její rozhodování je rozhodováním svobodného moderního člověka. Umí se ozvat, aktivně reaguje na bezpráví, jako by v sobě měla něco z antické Antigony. Rezolutně, ale lidsky věcně také namítá, že by početím a porodem statutárně nemanželského dítěte tvrdě narazila na „řád obce“.

    Marii hraje současná hvězda provázkovského souboru Simona Zmrzlá. S velkou procítěností, čistotou a zřetelným důrazem zpívá zhudebněné texty (vesměs vybrané úryvky z Písně písní), slabší stránkou jejího projevu je řeč těla a především řeč tváře ve vypjatých situacích, ale pieta s mrtvým a zkrvaveným synem vyznívá s křížem v pozadí jako neokázalý monument.

    Marii hraje současná hvězda provázkovského souboru Simona Zmrzlá FOTO DAVID KONEČNÝ

    V očích matky vždy dítětem

    Hypotetickým uzávorkováním Mariina rozhodnutí a jeho odložením do úplného závěru si Uhde ve svém „apokryfu“ otevřel mimo jiné cestu k většinou zdařilým, někdy však moc názorným licencím a aktualizacím. Velice dobře vyznívají průvodní extempore reptajících občanů a zaměstnanců v podání Vladimíra Hausera a Pavla Zatloukala komentujících z žabí perspektivy konkrétní dění kolem sebe i obecně ve světě. Drobná přikrčení, švejkování či jiné fígle jim umožňují přežívat v brázdě. (Hauser ovšem jako Metař s klidem vhazuje oběti Herodova masakru do popelnice, jako kdyby šlo o brambory.) Oba občané jsou volnými pokračovateli Pana Křenaře ze Zázraku v černém domě. Jejich dobře vypointované hlášky – taktéž ve vázané řeči – nacházejí u publika patřičně vděčný ohlas.

    Většina herců se s výjimkou Mariiny představitelky objevuje často hned v několika rolích – Jan Mansfeld na sebe nejvýrazněji upozornil stepováním a pantomimou v roli Osla doprovázejícího Svatou rodinu na útěku do Egypta. S chlapecky udivenou tváří hraje i Anděla a především Mariina syna, nekonformního rebela Ježíše, který musí zákonitě narazit u autorit i u orgánů a který hlásá lásku a velkodušnost proti jhu lpění na liteře zákona. Chlapcem a vlastně dítětem zůstává i jako křižovaný Ježíš v bílém oděvu ztřísněném krví nesoucí na zádech ne kříž, ale jeden dílec zátarasu. To je obzvlášť působivé, neboť jsme vlastně uvnitř Mariiny vize a vidíme jej jakoby jejíma očima trpící matky – právě jako dítě.

    Judský král Herodes (hraje ho Miroslav Sýkora, jenž v této roli z profilu trochu připomíná Alexandra Lukašenka) je v Uhdeho hře petrolejovým magnátem, který dokáže odkázat do patřičných míst i samotného Pánaboha: Bůh je v nebi, tam ať mešká. Bodejť, tam nic nezkazí a hlavně nezkříží naše plány.

    Tři králové si k němu přicházejí ověřit, je-li pravda, co jim naznačily hvězdy, že se totiž má narodit významný muž, který by mohl v příhodný čas stávajícího panovníka připravit o život. Především ovšem sledují obchodní zájmy svých zemí. První dva hrají ženy (Nicole Maláčová a Růžena Dvořáková), třetí král v podání Ondřeje Kokorského sehraje téměř estrádní etudu mobilní komunikace s domovem, přesněji s matkou – v italštině.

    Nejdůležitějším hráčem na scéně je králův Ďábelský sluha, našeptávač ztělesněný Dominikem Telekym, který umí nasadit oprskle suverénní výraz, včas se rozběsnit nebo si „odpovědně“ zařečnit. Teleky si také dost zdařile „zaimituje“ současnou hlavu státu vyjadřující se k uprchlické krizi ve chvíli, kdy jsou Josef a Marie na útěku obklopeni zátarasy a vyzýváni davem, ať táhnou, odkud přišli. Myslím si, že zemanovské aktualizace jsou už trochu passé – ne proto, že jde o hlavu státu, ale že bohužel onen člověk nestojí v tak vážném kuse za ránu. Poněkud nepatřičně působí i to, když Josef Tomáše Žilinského při útěku do Egypta podřízne ozbrojence z Herodesovy jednotky rychlého nasazení, který je rodině v patách, a Osel si do ležící mrtvoly ještě kopne se slovy: Pravda je krutá a nahá, není hřích odpravit vraha. Josef pocházející ze stejného milieu jako Marie určitě nebyl zélóta ani sikaria, tedy stoupenec ozbrojeného odporu vůči Římu a fyzické likvidace kolaborantů.

    Ježíš (Jan Mansfeld) na zádech nenese kříž, ale jeden dílec zátarasu… FOTO DAVID KONEČNÝ

    Amor fati, nebo amor Dei?

    Evangelium, radostná zvěst, se v průběhu dvou tisíc let spojovalo s různými civilizacemi, na jeho základě vzešly různé kulturní epochy. Křesťanství při své inkulturaci a vstupu do politického světa uzavíralo spojenectví a kompromisy s mocí, které často přezrávaly v osudovou kompromitaci a činily křesťanské svědectví nevěrohodným, což vyvolávalo pochopitelné odstředivé reakce. Ten patrně vůbec nejzákladnější kompromis zmiňuje v závěru představení Opovědník, když říká, že nepotrvá dlouho a vydá vládce římské říše / zákon: Vyznávat Ježíše, / jenž byl vpravdě Božím synem, / je každý člověk povinen. Ručí úřady a škola. Kompromitující konce zažíváme dodnes. A jak často dopadla samotná Svatá písma? Myslím, že to byl Charles Maurras, francouzský nacionalistický spisovatel a politik, který před více než sto lety upřímně blahopřál katolické církvi, že se jí podařilo převodem do latiny a různými kudrlinkami zneutralizovat „jed z Judeje“ obsažený v Mariině Magnificat. I proto mě trochu mrzí, že autor tento chvalozpěv a zároveň proroctví pustil ze zřetele. Nemluví z něj přece skeptický moralista, ale křesťan, podle Chestertonova paradoxu pesimista vůči světu a optimista vůči vesmíru. Dalo by se polemizovat s dalšími zjednodušeními, z nich největším je patrně vyhrocené hlásání lásky proti zákonu při scéně v synagoze, kde při zmíněné kumulaci rolí představitel ďábla hraje také úzkoprsého rabína.

    Mám trochu potíž s nejasným závěrem. Komu nebo čemu nakonec přitakává Uhdeho Marie? Je to amor fati, nebo amor Dei? Láska k osudu, nebo láska k Bohu? A přišel (má přijít) její syn na svět jen proto, aby hlásal nějaké milujte se vespolek s dodatkem – v jazyce tohoto světa – a dělejte si, co chcete, a poté žbluňkl zpátky do nicoty? V čem, ale především v kom je koneckonců ukotven třeba takový svatý Augustin, jeden z otců našeho křesťanského Západu, když říká miluj, a můžeš všechno? S jistotou víme, že toto všechno neznamená cokoli.

    Divadlo Husa na provázku, Brno – Milan Uhde: Mariina volba. Režie Juraj Nvota, dramaturgie Eva Petláková, hudba Miloš Štědroň, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková Rusínová, videoprojekce Lukáš Kodoň. Premiéra 8. března 2019 (psáno z premiéry a z reprízy 21. března).


    Komentáře k článku: Marie pokřtěná Antigonou

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,