Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    To je fakt Švorcová

    Před šesti lety vycházel v Divadelních novinách na pokračování můj rozhovor se Zdenkem Potužilem … a balím kufry. Musím zpětně prozradit jednu signifikantní okolnost. V době vydání posledního dílu jsem se motal kdesi po tibetských pláních a teprve po návratu jsem zjistil, že si Zdenek závěr vzpomínkového rozhovoru silně upravil. A to směrem k ještě větší otevřenosti a brutální upřímnosti, s jakou se ohlížel za svou přerušenou érou v Divadle Rokoko. Kvůli pokračujícím zdravotním problémům se pak Zdenek na několik let odmlčel. Minulý týden si mě pozval k sobě domů, aby mi představil své nové plány, zejména pak obnovení činnosti Divadla na okraji. Je předčasné cokoli hodnotit, divadelní dějiny pamatují řadu úspěšných i smutných návratů. Vybral jsem alespoň dva materiály, které mi Zdenek (nyní však Zdeněk) nabídl. Jeho originální životopis a podobně brutálně upřímnou vzpomínku na zesnulou Jiřinu Švorcovou. Podotýkám, že po Zdenku Potužilovi jsem připravoval paměti Josefa Balvína, který na Švorcovou vzpomínal ze zásadně jiného úhlu pohledu.

    Richard Erml

    ///

    Vážený redaktore Ermle, ctihodný pane,
    dovoluji si vám oznámit, že jsem s vámi strávil dnešní noc. Pochopitelně
    ve vší počestnosti (…), takže ta noc byla s Divadelními novinami, které se
    mi moc líbí: design, rubriky a tak vůbec. Moc mě zajímá Europeana, kterou
    jste recenzoval, chtěl jsem to dělat v roce 2oo1 (režie R. Bellan), hraní jsme
    nabízeli Jardovi Duškovi, ale ten do toho jít nechtěl. Teď jsem si tu
    knížku náhodou před měsícem otevřel a pořád drží. Jsem rád, že jsem v DN viděl fotku z Brna. Nebude se to hrát v Praze?
    Zdravím a zasílám jednu vzpomínku.
    z.

    ///

    Jedna vzpomínka

    Režisér Zdeněk Potužil byl režisérem a vůdčí osobností Divadla na okraji, předního studiového divadla za totality, které dneska sám zařazuje do šedé zóny. Současně byl dramaturgem a vedoucím Uměleckého studia mladých Rubín, kterému dokonce nepřímo šéfoval pablb Mirek Štěpán. Vzpomíná tak na herečku a političku Jiřinu Švorcovou, kterou poměrně dobře osobně znal od roku 1980. Poznámky jsou podrobné, protože i když byl vždy na okraji, s touto prominentní ženou se setkal mnohokrát. Jeho mozek je něco na způsob mozku slona.

    V dobách Svazu... Snímek archiv

    Někdy okolo roku 2003 mně zavolal někdo z Febia s dotazem, mám-li telefon na Jiřinu Švorcovou. Řekl jsem nepravdivě, že ano a nač jej chtějí. Onen hlas řekl, že by o ní chtěli něco natočit. Řekl jsem, když mě to necháte točit, tak vám to číslo dám. Hlas: s tím samozřejmě souhlasíme. Od své spolužačky ze základní školy Heleny Herbstové, která od devítky Švorcovou miluje, jsem získal číslo na paní Švorcovou. Ohlásil jsem se k ní, a ona tenkrát ještě nebyla ochotna nechat o ní točit kohokoliv. Po krátkém přemlouvání řekla, že mně věří a že tedy točit bude. Zpověď herečky J.Š. byl, myslím, první pořad o ní po roce ´89, zásluhou úžasného Fera (velkého kamaráda) Feniče.

    Musím průběžně glosovat různé nepravdy a nejasnosti, které o ní psali v novinách. Např. že bydlí v luxusní vile: bydlela v obyčejné vile (na Ořechovce a Hanspaulce jsou luxusnější) se svým bratrem Václavem i jeho rodinou. Vila tedy byla maximálně použita pro bydlení celé rodiny. Taková pikantnost. Herečka neměla na toaletě rezervoár. Vše bylo nutno spláchnout kýblem s vodou od nádobí. Říkal jsem si: To je fakt Švorcová.

    Při přípravě Zpovědi mi dovolila, abych jí tykal. Snažil jsem se ji trochu opít, ale to nepřipustila, opil jsem se vždycky sám. Zpověď nebyla teď u příležitosti jejího úmrtí vysílána; byl to koneckonců konzervativní pořad ode mě i od Jiřiny.

    Z dokumentu Zpověď Jiřiny Švorcové (2003). Snímek archiv ČT

    Ještě první vzpomínky na předsedkyni Svazu českých dramatických umělců. Měla zřejmě obsedantní potřebu pomáhat všude, kde se dalo. Já jsem v roce ´80 (tehdy ona organizovala festival Neumanovy Poděbrady, a tím pádem se dobře znala s předsedou MNV v Poděbradech soudruhem Vokatým) měl v Poděbradech zděděnou vilku po pratetě Karle, akorát jsem neměl právo, jak to tenkrát bylo bolševickým zvykem, mít obě místnosti v prvním patře. Měl jsem jen jednu, kde se muselo souložit na zemi, aby nebylo slyšet mírně vrzající postel. V druhé místnosti bydlela nesnesitelná baba, která skončila rakovinou střev, což mělo za následek posraný společný záchod. Měl jsem tenkrát na SČDU zrzavého kamaráda, úředníka Boba, který dělal styčného důstojníka mezi mnou a předsedkyní. Dostal jsem jakýsi dopis, šel za předsedou Vokatým a druhou místnost jsem dostal přidělenu. Víceméně totéž jsem zažil v dejvické činžovní vile, tehdy ještě maminky, kdy jsem postupně získával jednotlivé místnosti do možnosti je užívat. Byla tam klubovna Obvodního kulturního domu a byla šance, že se jí zřekne. SČDU mně tuto místnost doporučil jako uměleckou pracovnu.

    Lenka Machoninová chtěla s naším synem Ivanem jet do Jugoslávie, protože měl těžkou alergii, komunisti jí však nedali pas. Lenka se znala s Jiřinou z televizního natáčení krásného Turgeněva. I zazvonila u jejího domu (tenkrát ještě bydlela v činžáku na nábřeží) a hulákala z chodníku. Jiřino, potřebuju pas pro Ivana. Jiřina z balkónu odpověděla. Ne abys tam zůstala. To bych měla průšvih. Ráno pas bude. A pas opravdu byl.

    Co si pamatuji dále? Chtěl jsem do Komunistické strany Československa, kdyby se náhodou Divadlo na okraji muselo osamostatnit, tak aby mělo patřičného nomenklaturního kádra. Já ale byl pro svazáky, přestože vedoucí USM Rubín, podivný dlouhovlasý člověk, o němž nevěděli, jestli to dělá s klukama nebo s holkama. Navíc jsem byl organizován v StB a tenkrát to bylo rozdělené – buď jsi byl v KSČ nebo v StB. Konzultoval jsem to tenkrát i se svým řídícím důstojníkem StB Pepou a ten mi to potvrdil. Jiřina se snažila, byl jsem dokonce u jakéhosi bafuňáře KSČ na nábřeží, dostal jsem dokonce stranický úkol, naučit se anglicky. Ale tentokráte intervence Švorcové byly marné.

    Pak již pár let před listopadem Švorcová fungovala jako nárazník proti blbým inspektorům kultury, kteří zakazovali všemožné. V našem případě A-studio uvádělo trilogii Maxima Gorkého a pablb Voloďa Langr se bál všeho ruského, protože v tom viděl od účinkujících vždy podraz. Švorcová přišla a řekla: Soudruzi, proč bychom nemohli hrát Maxima Gorkého? Voloďa se pochopitelně posral a Gorkij se hrál. Tenkrát Jiřina dost pila a já se pamatuji, že jsme ji jako prkno vynášeli po strmém schodišti z Rubínu.

    Jiřina Švorcová to neměla lehké ani v televizi. Režiséři ji nechtěli obsazovat, aby si nezadali. Mně s ní točit choromyslně zajímalo, a tak jsme s ní a s Radkou Fidlerovou udělali Nedělní chvilku poezie z Josefa Kainara Člověka hořce mám rád. Už si to přesně nepamatuju, ale ženský měly na sobě, myslím, černé šaty a hrálo se to mezi bílými tonetkami v černém pozadí. Oldřich Janota, úžasný chlap (tehdy vedoucí dramatické redakce), se ale této černobílé verze bál, a tak jsem to musel se Švorcovou přetočit v barevné verzi. Zakazovali ji tedy, i když k tomu neměli důvod.

    Jsou ještě nějaké vzpomínky? Je mi líto, že jsem Jiřinu již po tiskovce Febia k její Zpovědi neviděl a ani nenavštívil, přestože bydlela pět minut od nás. Její smrt mě velmi dojala a jsem šťastný, že Kamila Moučková, Gábi Vránová, Tomáš Halík, Zdeněk Troška, Jana Andresíková, Fero Fenič, Miki Jelínek a dokonce i Hana Maciuchová o ní mluví dobře. Dokonce i Mirek Štěpán (když jsme střihli do její Zpovědi slavný dokumentární záběr s ČKD „Nejsme děti“, při servisce jedinkrát protestovala a zasyčela: Nemůžete dát toho debila pryč?) se mohl v chvále přetrhnout.

    Zdeněk Potužil

    ///

    Zdeněk POTUŽIL

    * 25. VIII. 1947

    NYNÍ volná tvorba, plný invalidní důchod (bipolární porucha), umělecký šéf Divadla na okraji.

    NAPOSLEDY deset let umělecký šéf Divadla Rokoko, scény Městských divadel pražských (1994 – 2oo4).

    VZTAH žije v registrovaném partnerském vztahu.

    DĚTI Ivan Potužil *1980 (matka syna: Lenka Machoninová *1950, herečka).

    RODIČE JUDr. PhDr. František Potužil, CSc. 1909 – 1996  a Danica Potužilová /rozená Bednářová/ 1912 – 1997, kloboučnice, v domácnosti, dělnice, sekretářka.

    STUDIUM DAMU, organizace a správa divadel, Praha 1974.

    ZÁJMY platonický sex.

    KRÉDO TEĎ Život je krátký, jak prásknutí bičem (I. Diviš).

    PRÁCE 1962 – 1965 radiomechanik, SPŠE 1965 – 1969, 1970 – 1987 vedoucí a režisér Divadla na okraji, 1974 – 1991 dramaturg a vedoucí malostranského USM Rubín (dnes A-studio).

    ŽIVOT minulé století úžasné, toto (první desetiletí) – karambol.

    ČLENSTVÍ V ORGANIZACÍCH do listopadu šedá zóna, poté nic.

    VYZNAMENÁNÍ 1980 cena ÚV SSM Za uměleckou tvorbu.

    DÍLO

    DIVADLO:  scénáře a režie cca 70 divadelních inscenací:

    DIVADLO NA OKRAJI – A. Blok: Dvanáct, B. Reynek: Stopy jdou ke mně, K. H. Mácha: Máj, V. Majakovskij: O tom, V. Páral: Knedlíkové radosti, N. Leskov: Labuť, která škrtí, B. Hrabal: Postřižiny, J. Šotola: Kuře na rožni, J. Hašek: Švejci, J. London: Návod, jak hledat zlato, Cesty (společný projekt s Divadlem na provázku, Hanáckým divadlem a Studiem Y), J. W. Goethe: Faust, M. Jelínek, Z. Potužil: Důvěřivé smlouvání s osudem.

    DIVADLO ROKOKO – N. Mailer: Katova píseň, J. Genet: Querelle z Brestu, S. Townsendová: Tajný deník A. Krtka, W. Shakespeare: Romeo a Julie, O. Houbička: Veřejný deník Olina Houbičky, P. Marber: Na dotek, P. O. Enquist: V hodině rysa.

    DÁLE Divadlo Norrköping, ©volné spojení režisérů, ČS Ústí nad Labem.

    TELEVIZE: od roku 1980 dosud téměř 500 režií a scénářů, od Nedělních chvilek poezie po televizní inscenace, filmy, dokumenty a publicistické pořady:  W. Osiatynski: Labyrint světa, J. W. Goethe: Faust, Z. Salivarová: Nebe, peklo, ráj, I. Diviš: Thanathea, I. Klíma: Franz a Felice, GEN I. Diviš, H. Illnerová,  ZBLÍZKA I. Diviš, J. Zábrana, JAK SE ŽIJE…, LAPIDÁRIA, ZPOVĚĎ J. Švorcové, J. Kašová: Modrý Mauritius (pohádka), CYKLY: Velký vůz, Rozhovory, Knižní svět.


    Komentáře k článku: To je fakt Švorcová

    1. Marta Buňová

      Avatar

      Národnú umelkyňu Jiřinu Švorcovu
      si veľmi vážim ako človeka, herečku. Mala pevný a krásny charakter dobro činiac všade, kde len mohla, aby pomohla. I ku svojim nepriateľom pristupovala rozvážne, skromne, s vysokou sociálnou inteligenciou.
      I ako žena bola veľmi pekná a príťažlivá svojim šarmom, zvlášť v období keď natáčala seriál „Žena za pultom“. Tento seriál i teraz sledujem a „robí ma mladou“. Na chvíľu sa ponorím do mojich 18 rokov. Škoda, že som sa s ňou nikdy nestretla.

      08.09.2017 (16.27), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,