Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Time Out Petra Pavlovského (No. 8/2013)

    Nejsme žádnou výjimkou, nebylo to nic nepřirozeného, naopak. Boje to byly standardní, pro demokracie s poměrným volebním systémem příznačné. Pouze většinový systém vygeneruje oba hegemony nalevo i napravo od středu sám od sebe, automaticky, jak to známe z Velké Británie nebo z USA.

    Václav Klaus s Milošem Zemanem – 2013. FOTO archiv

    Ten zápas tady, na obou stranách politického spektra, běží už nejpozději od rozpadu OF („rozlučkový“ sněm 23. II. 1991), toho OF, které „nebylo pro straníky, ale pro všechny“. Byl to velký Miloš, kdo v době nejhoršího propadu levice, charakterisovaného volebními neúspěchy OH a ČSSD ve volbách 1992, geniálně zapracoval a nakonec přivedl v červnu 1996 ČSSD na pozici nejsilnější levicové politické strany ve státě (26,44% hlasů), na které je, počtem svých poslaneckých a senátorských mandátů, dodnes. A byl to ještě geniálnější V. Klaus, který vytvořil z ODS hegemona nejenom pravice, ale až do prvního štěpení, tzv. Sarajeva, celé naší stranické politiky!

    Zápas o titul hegemona pravice tu naprosto zákonitě vypukl minutu poté, co se politická scéna vůbec polarizovala na levici a pravici. Rivaly ODS byli samozřejmě její koaliční partneři ve všech „předsarajevských“ vládách – ODA (ustavena 17. XII. 1989), KDU (ČSL + KDS), později KDU bez KDS předsedy Ivana Pilipa, která se integrovala do ODS (31. III. 1996), podobně, jako se LDS dramatičky Viktorie Hradské čtyři roky předtím integrovala do ODA (29. III. 1992).

    Pak ale přišly předčasné volby v červnu 1998, kde vyvstal další rival v podobě US-DEU (zal. 16. I. 1998 odštěpením od ODS, tedy navlas stejným způsobem jako vznikla dnes strana LIDEM). ODS skončila se ziskem 27,74% hlasů na druhém místě za ČSSD (32,31%) a V. Klausovi už s tím věčným demokratickým „zápasem o titul hegemona pravice“ došla trpělivost. A tak vymyslel oposmlouvu (podepsána 9. VII. 1998) a spolu s M. Zemanem se pokusili mimoústavně „přeprasit“ poměrný systém voleb do sněmovny na de facto většinový. Ústavní soud to sice na podnět V. Havla zatrhnul (24. I. 2001), ale US a DEU šly i tak brzy cestou ODA k marginalisaci. Oposmlouvu ukončil až V. Špidla dopisem V. Klausovi v dubnu 2002.

    Voliči – sirotkové

    po všech těch zaniklých, vůči ODS rivalitních pravicových stranách (odhaduji na 15%) – nakonec, kvůli neexistenci jiné alternativy, dostrkali ve volbách v červnu 2006 do sněmovny Bursíkovu středovou Stranu zelených (6, 29% hlasů), kterým nebývalý volební úspěch zajisté nepřinesli mladí, levicoví a pacifističtí ekologisté, kteří většinou ani k volbám nechodí. Je pak příznačné, že ministrem za SZ se v Topolánkově vládě stal „zelený konzervativec“ Karel Schwarzenberg, který ale spolu s M. Bursíkem (i O. Liškou) a k nelibosti většiny členstva SZ zvedl ruku pro umístění obranného radaru USA na našem území.

    Od té doby ovšem SZ zakormidlovala prudce doleva. Současný předseda O. Liška považuje hlasování pro radar za fatální (i svou) politickou chybu a o nějaké „středové rozkročenosti“ nechce ani slyšet. Nic proti tomu, má v tom demokratickou podporu většiny členstva, jenom se obávám, že na levé straně spektra už vedle Bobo, KSČM, SPOZ a ČSSD není pro nikoho další místo, takže zázrak ze sněmovních voleb 2006 se opakovat nebude. SZ zůstane mimoparlamentní stranou, zajímavou pro voliče v komunálních volbách (viz úspěšné boje v místních referendech uskutečněných současně s nedávnými presidentskými volbami).

    Karel Schwarzenberg – kandidát pravice, nebo levice? FOTO archiv

    Eo ipso:

    I kdyby Kalousek s knížetem nezaložili TOPku (ustavující sněm v listopadu 2009), dříve nebo později by další pravicovou stranu založil někdo jiný, protože tu byla „volná nika“ – poptávka po ještě nějaké jiné pravicové straně, než je ODS. Ne všichni pravicově orientovaní voličové byli a jsou zároveň Klausovci.

    Vzhledem k tomu, že si předseda ODS vede tak, jak si vede, vyhazuje bez zdůvodnění z ministerského křesla svého nejpopulárnějšího politika Pospíšila a nahrazuje jej kontroverzním Blažkem (s úkolem zpochybnit jmenování Lenky Bradáčové), pouze kvůli boji uvnitř středočeské organizace ODS vyhazuje ministra zemědělství Fuksu (aby mu to nakonec vynahradila trafikou), protože se premiér Nečas chová jako bezprincipiální, ale dočasně úspěšný taktik machinující s postem ministra obrany, rafinovaně rozdávající „výnosná místa“ (srov. stejnojmenná satirická komedie A. N. Ostrovského), kvůli tomu všemu a ještě mnohému dalšímu (ODS otevřela svou náruč marnotratnému synu mazánkovi Bémovi, kdysi predestinovanému nástupci V. K.), je dobojováno!

    Po nejbližších volbách

    (a M. Z. zařídí, aby byly co nejdřív, natruc těm voličům ODS, kteří jej volili) bude hegemonem české pravice TOP 09 (jakkoli trpí personálními úlety typu korupčníka Jiřího Bessera, korupci kryjícího Drábka či absolutně nekompetentní A. Hanákové, kterou teď sebevražedně podpořil K. Schw.) a ODS bude ráda, když se vůbec dostane do sněmovny – už prohrála příliš mnoho voleb v řadě a hubeným výsledkem Přemysla Sobotky v těch zatím posledních to pravděpodobně neskončilo.

    Signálem celostátních politických tendencí v ČR

    je obvykle Praha. Tam vše začíná, odtamtud se to šíří, zažili jsme to už v Listopadu. V Praze začala pravicová hegemonie ODS, o Praze se říkalo, že by v ní vyhrála volby i Klausova tenisová raketa. A ejhle, v posledních komunálních volbách vyhrála v Praze přesvědčivě TOP 09. Nic nebylo platné, že po volbách další „kolibřík“ Boris Šťastný upatlal s ČSSD velkou koalici (poznamenanou smetením J. Dienstbiera z postu volebního lídra) a zatlačili TOPku do opozice. Po půl roce sebral primátor Svoboda v ODS své věrné (bylo jich, tuším, jenom 8), spojil se s TOP 09 a během 24 hodin ovládli celou radnici. Hegemonem pražské pravice se stala TOP 09. Přitom i v Praze tvoří většinu voličstva tzv. obyčejní lidé, a ne osazenstvo kaváren!

    Právě skončené presidentské volby naznačily totéž:

    Kandidátem pravice se stal K. Schwarzenberg, nikoli kandidát ODS. Není žádný důvod – mimo úletů jako ten shora zmíněný s Hanákovou – proč by jím vedená strana neměla být i v nejbližších sněmovních volbách hegemonem pravice. Myslím, že ani únavně jednotvárné všeobecné proklínání Kalouska tomu nezabrání, obzvlášť když zorientovaný Kalousek knížeti jeho střečkování rychle rozmluví.

    Předseda ČSSD Sobotka a kandidát na prezidenta Jiří Dienstbier v jeho volebním štábu. FOTO archiv

    Nejasno je naopak na levici

    Jejím presidentským kandidátem se stal nakonec M. Zeman, a nikoli volební lídr ČSSD Jiří Dienstbier. Schizofrenie strany došla dokonce tak daleko, že její vedení doporučilo svým příznivcům „zvážit“ ve druhém kole hlasování pro M. Zemana, ačkoli sám J. Dienstbier řekl, že Zemana nikdy! Zopakuje se tu příběh z pražských voleb, vypudí ČSSD opět svého lídra J. Dienstbiera? Nebo její prozemanovské křídlo (Škromach, Benešová) odejde do SPOZ a zbude oslabená ČSSD s Dienstbierem, Sobotkou, Zaorálkem, Špidlou et consortes?

    Ať tak či tak, hegemonem levice budou v nejbližších letech strany podporující Miloše Zemana!


    Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 8/2013)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,