Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Tělo jako politikum i nástroj

    Kdeže ty loňské sněhy jsou?, posteskla jsem si, když jsem si uvědomila, že začal další, už třiadvacátý ročník mezinárodního tanečního festivalu Tanec Praha. S nostalgií vzpomínám na „ekolo“, které mě tak věrně provázelo na mých tanečních cestách celý minulý ročník. Praha letos ožívá v měsíci červnu nejen Tancem Praha 2011, ale i Pražským Quadriennale, a skloubit coby divák obě velkolepé akce není snadné. Proto nebudu o festivalu referovat tolik jako v roce minulém. Navíc naskakuji do rozjetého vlaku.

    Objevování neviditelného

    Ve středu 15. června hostoval na Nové scéně sicilský taneční soubor Compagnia Zappalà Danza italského choreografa Roberta Zappaly s inscenací Instrument 1 – Scoprire L’Invisible (Nástroj 1 – Objevovat neviditelné). Jedná se o první díl jejich tanečního projektu, v němž jsou nahlíženy možnosti lidského těla v reakci na hudbu i disharmonický hluk.

    Energický a zároveň velmi soustředěný tanec celého souboru roztáčí jediný zvuk, který vyluzuje hráč na tradiční sicilský nástroj marranzano. I přesto, že program k inscenaci hovoří o sicilských tradicích obsažených v pohybech všech sedmi tanečníků, nic z těchto „učených rad“ jsem v jejich tanci nečetla. Nicméně dávka sicilské horkokrevnosti, vášnivosti a jižanského temperamentu byla patrná.

    Inscenace je přitažlivá především svou výrazovou i tematickou mnohovrstevnatostí a šíří (tělo, zvuk, rytmus, pohlaví, tanec a jeho kulturní a společenské kontexty…), přičemž jednotlivé kontexty, odkazy a vrstvy se odkrývají postupně, pomalu, jako by s emocionální rozvahou sedmi performerů, kteří v prostoru figurují sami za sebe i v precizně synchronizovaných společných tanečních variacích.

    Zahalené a odhalené lidské tělo

    Představení ještě nezačalo a atmosféra i vzduch v rozlehlém sále Nové scény houstly. Tomu výrazně dopomohl stroj na dým, kterým Italové zakouřili jevištní prostor tak, že na potemnělé scéně nebylo téměř nic vidět. Po chvíli se ze tmy a dýmu začaly vynořovat postavy oděné do černých šatů, s tvářemi zahalenými závojem. V mlze a temnotě vyhlížely jako duchové, děsivé přeludy, jejichž hrůznost byla umocněna vzdechy a výkřiky. Hlasy i šelest přecházely do brblání, jež se zesilovalo a znělo jako zaříkávací formule při kmenovém rituálu.

    Hlasy, dupáním i zběsilými, koordinovaně chaotickými gesty atakovaly tyto tajemné postavy na dálku publikum. Ztuhlé a křečovité pohyby, které provázely počáteční hororovou scénu, však tanečníci postupně rozmělňovali, zjemňovali, karikovali, a představení tak začalo nabývat mírně komické povahy. Více humorným, zároveň estetickým a v neposlední řadě i mírně provokativním vyvrcholením první části byla scéna, v níž se aktéři svlékli do naha a v kulturistických pózách se před diváky exhibovali. Zřejmě tak chtěli evokovat sochy antických božstev nebo stroze oděné atlety starověkých olympijských her. Všechny tyto konotace odkazují k jednomu ze stěžejních témat inscenace – lidskému tělu, v tomto případě fyzicky dokonale zocelenému, a tudíž krásnému. Tato rázná a rychlá proměna mužů, převlečených za ženy, v maskulinní objekty krásy byla překvapivá, leč vtipná. Jako by se stylově vyhraňovala vůči tomu, co následovalo poté.

    Tělo jako nástroj

    Druhá část představení byla totiž mnohem křehčí, co do pohybu i uchopení tématu. Muži, tentokrát oděni do splývavých tunik neutrálních béžových barev, soustředili pozornost svou i diváků na detaily tanečních pohybů – výrazné protažení rukou i nohou, pomalé i rychlé rozpínání paží do uvolnění i do křeče, hluboká plié, plynulé i trhané prolamování trupu, napětí ve tváři. Skoro až ženská křehkost, obsažená v těchto gestech a pohybech, byla konfrontována silovou „mužnou“ capoeirou. V krátkých tanečních sólech i skupinových choreografiích, fascinujících svou až geometrickou přesností, umocňovali divácký zážitek z precizně provedené taneční techniky plné vnitřního napětí a dramatického výrazu. Myslím, že jsem první stanici své letošní cesty Tancem Praha zvolila dobře.

    Copagnia Zappalà Danza: Instrument 1 – Scoprire L´Invisible. Choreografie, režie, výprava a světelný design Roberto Zappalà, hudba Puccio Castrogiovanni, text Nello Calabrò,  tančí Adriano Coletta, Alain El Sakhawi, Roberto Provenzano, Fernando Roldan Ferrer, Salvatore Romania, Antoine Roux-Briffaud, Alessandro Vacca. Nová scéna Národního divadla Praha 15. června 2011 v rámci festivalu Tanec Praha 2011.


    Komentáře k článku: Tělo jako politikum i nástroj

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,