Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Teatrum pictum

    Nedá mi to: jen co se (bůhví pokolikáté) nachystalo k dalšímu ministru kultury, v jedněch novinách se objevily všechny tváře těch bývalých. Kromě jednoho – Milana Lukeše, a dá se to těžko vysvětlit tím, že byl jen českým ministrem kultury v Československu. Takže těch ministryň a ministrů bylo celkem třináct, ne dvanáct. Nebo že měla být odstraněna spekulace, že odcházející ministryně Hanáková tím pádem byla třináctá a díky tomu pořadovému číslu to měla spočítáno už napřed? Dvě věci vím bezpečně: že všichni tři kandidáti jsou mnohem schopnější a kulturně zkušenější, ale asi jim to už moc nepomůže, protože budou mít málo času pomoci kultuře nějak zásadně.

    Jiří Stránský

    Jeden z třinácti předchůdců kdysi řekl, že zásadovost je skvělá věc, která – když na ni jsou peníze – je ještě skvělejší. Akorát že ty peníze zrovna nejsou. A to jen tušil, že ono „zrovna“ se potáhne až do dnešních dnů. Pavel Tigrid. Pavel Dostál z téhož křesla zase řekl, že méně než procento ze státního rozpočtu na kulturu je zločin, jehož se účastní jenom proto, aby onoho méně bylo co nejmíň. Byl nejdéle sloužícím ministrem kultury a mohl se strhat. A – jak to tak u nás chodí – čím víc se trhal, tím víc bylo těch z kultury, co mu nadávali, že je nekoncepční, nesystémový, populistický, nevzdělaný, nadržující jen někomu, zatímco druhému a tak dále a tak dále. Pavlu Tigridovi zase vyčítali, že mluví do věcí, kterým nerozumí, a že pořád jmenuje nové a nové odborné komise kvůli Filharmonii, Národnímu divadlu a ostatním institucím, a když říkal, že o tom mají rozhodovat ti, co tomu rozumí, a že by tyhle svatostánky měly být rozpočtově samostatné, aby zbylo víc peněz na živou kulturu, všichni, včetně lidí z kultury (jimž říkám kulturisti), si ťukali na čela a div neuplivovali, na půl koutku trousíce poznámky o tom, že takhle to dopadá, když nám chtějí kecat do kultury emigranti. Možná to všechno bylo proto, že při nástupu do funkce řekl, že ministerstvo kultury by mělo být ministerstvem služby, tedy i ministerstvem vymáhání peněz na něco, co by mělo dostávat peníze bez vymáhání. Jenže – coby bonus, jak se teď říká – měl za šéfa premiéra Klause, pro nějž všechny výdobytky kultury byly zbožím a Pavel Tigrid snílkovským šaškem.

    Za Pavla Dostála se dával dohromady kinematografický zákon, jakož i zákon o knihovnách. Byl jsem u toho a moc dobře si pamatuju, jak se proti Pavlovi stavěla vlastní partaj, jak mu podráželi nohy. Jak jim cokoliv o kultuře bylo jedno, jak mi poradil požádat o peníze na Fond kinematografie kulturní výbor a jak právě poslanci jeho strany měli oči nejskelnatější. O to mi bylo smutněji, když po Pavlově smrti šel dělat ministra kultury Vítězslav Jandák a nejdřív se vyhlásil za jednoho z nejlepších Pavlových přátel (ačkoliv se vlastně skoro neznali), a pak ho už jen pomlouval. Možná i proto, že ho k tomu pošťouchli někteří jeho divadelní kamarádi, kteří dobře věděli, že Pavel byl proti pevným a stálým a dobře placeným angažmá v kamenných divadlech, protože věděl, kolik to užírá peněz ostatní kultuře.

    Všechno, co jsem dosud napsal, vypadá jako nekrolog kultury, kterou – jen co jí někdo pomůže – ostatní zase zašlápnou do prachu. Či do bláta. A přitom se děje opak. Kultura je plná všech možných kazisvětů a kazišuků, a přitom máme na tisíc obyvatel nejvíc divadel, či spíš divadélek, odevšad slyším plno muziky, která přehlušuje i povodeň, a tak vím, že se do všeho možného dere spousta mladých, přestože vědí, že s uživením v kultuře to nevypadá dobře a že kultura dostává už jen půl procenta z rozpočtu, ne-li míň. A oni hrají a tančí a všelijak jinak performují a přesvědčují mě, že všemu politickému marasmu navzdory tahle generace si svou kulturu jednoho krásného času, až bude z parlamentu vyhánět všechny, co mají skleněné oči, uhájí k obrazu svému.

    A snad i několika fosilů, kteří jim drží palce.


    Komentáře k článku: Teatrum pictum

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,