Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Tanečník Jiřík se toho nebojí

    Večerní Žižkov. Stoupáme liduprázdnou Řehořovou ulicí až k číslu 39, kde naše počáteční rozpaky z velkých černých vrat rozptýlí nápis Neboj. Nebojíme se a vstupujeme. Prostor39 je však deset minut před představením téměř prázdný. Dáme si skleničku a za pár chvil nás již vítá Jiří Šimek a zve nás po schodech nahoru. V chladném sále se na židle kolem obdélníkového koberce sesedne zhruba patnáctičlenné publikum, vesměs tvořené mladými divadelníky a hercovými přáteli. Přichází chvíle, kdy Šimek uvede představení Neboj_aneb show Tanečníka Jiříka a zmizí ve vedlejší místnosti, aby jej vystřídal Tanečník Jiřík.

    Představení začíná kolektivní meditací. Řídím se Jiříkovými pokyny, zavírám oči a představuji si svou bezcílnou cestu městem, přičemž se mé myšlenky rozutíkají do všech směrů. A hlavně nezapomínám dýchat. Po pěti minutách, které utečou jako voda, nás zpět přivolá signál z počítače, jehož prostřednictvím si Jiřík sám ovládá světla, zvuk a případnou hudbu, která v představení může, ale nemusí zaznít. Otevřu oči a Jiřík se na koberci, jenž je mu jevištěm, rozcvičuje v roztodivných polohách, které spojuje jediné pravidlo: země se mohou dotýkat vždy jen dvě až tři končetiny. Vše se odehrává v těsné blízkosti diváků, takže občas musím uhnout svýma dlouhýma nohama. Co kdybych neuhnula? Představení by se možná odvíjelo úplně jiným směrem…

    Rozcvička totiž zabezpečuje zhruba deset procent, jež jsou v jinak improvizovaném představení fixní; co bude následovat, závisí už jen na Jiříkově momentální náladě a na složení a případných podnětech publika. To do hry není vyloženě zváno, improvizace však dovoluje cokoli. V diskusi po představení zmínil Šimek příhodu, kdy se s Jiříkem jedna opilá divačka roztančila i svlékla, až vlastně převzala roli hlavní aktérky, a diváci, kteří si zaplatili nemalé vstupné na Show Tanečníka Jiříka, tak namísto ní zhlédli Show Tanečnice Magdy. Naštěstí si prý nikdo nestěžoval…

    V prvním představení se Šimek nesvlékl, jeho taneční pohyby byly poměrně repetitivní, a přestože bylo publikum složené převážně z hercových přátel, působil herec paradoxně uzavřeněji. Foto Michaela Škvrňáková

    Představení se v rámci jednoho večera hraje vždy dvakrát a diváci, kteří přijdou na první běh, mohou zůstat i na druhý a na vlastní kůži se přesvědčit, že z většiny jde skutečně o čistou improvizaci. Po každém z nich navíc následuje diskuse, jež byla v prvním případě dokonce divadelnější než samotné představení. Tanečník Jiřík vždy po jeho skončení odejde do zákulisí a zpět mezi diváky se vrátí Jiří Šimek. S Jiříkem prý spolupracoval v průběhu zkoušení a zajistil technické vybavení a koberec, představení už ale tráví pravidelně v zákulisí. Stejně tak Tanečník Jiřík se zúčastnil diskuse jen na generálce s pěti diváky, pak ale zjistil, že je na konfrontaci s nimi příliš stydlivý, a diskusi od té doby nechává na svém ostřílenějším kolegovi. Tato Šimkova mystifikace a důsledné dodržování dvojrole je zdrojem řady zábavných diváckých přeřeků a situací, kdy musí Šimek odejít do zákulisí, aby se na odpověď zeptal Jiříka.

    Pocitově trvala první diskuse se řadou zvídavých dotazů a bezprostředních Šimkových odpovědí dokonce déle než samotné představení. Nemohu se navíc zbavit dojmu, že první představení bylo tak nějak ošizené. Kromě toho, že bylo kratší než ve druhém běhu, v něm Jiřík nevyužil na počítači připravené písně ani předem namluvený monolog a ke zklamání některých divaček se ani nesvlékl, což jinak při představení často činí. Jiřík svůj první výstup zpětně zhodnotil pozitivně s tím, že jej vnímal mnohem více s nadhledem, výsledkem tohoto nadhledu je ovšem fakt, že si z něj nejsem schopna vybavit téměř žádný konkrétní motiv a že se v něm zkrátka nestalo nic, co by se mě nějak hlouběji dotklo. S Jiříkovým tématem neustálého hledání (jež je dle mého předpokladu ústředním tématem všech představení bez ohledu na danou míru improvizace) sice souzním, ale výsledným poselstvím je pro mě nikterak objevné sdělení, že tak nějak ztracení jsme dneska všichni – což je bohužel pouhé konstatování, bez snahy situaci analyzovat či uchopit nějak komplexněji. Jiříkova pozornost jako by byla v prvním běhu příliš roztroušená (možná i proto, jak moc se chtěl předvést před přáteli), takže představení neprotkal žádnou jasnější linkou a i ve vztahu k divákům byl paradoxně uzavřenější do sebe.

    Jevištěm je herci obdélníkový koberec, kolem něhož sedí v těsné blízkosti zhruba patnáctičlenné publikum. Foto Michaela Škvrňáková

    Nevím, zda je to pravidlem, ale druhé představení bylo v tomto směru mnohem uvolněnější. Jako by se Jiřík osmělil a možná si vzal k srdci jisté výhrady prvního publika – ať už lítost nad tím, že se nesvlékl nebo že nezazněl monolog ani píseň, anebo kritiku jisté repetitivnosti tanečních pohybů. Nejenže ve druhém představení vše bohatě vynahradil, především jej vystavěl kolem jednoho konkrétního motivu a s ním spojeného pocitu. V jedné z prvních tanečních kreací se totiž dostal do šablonovité pózy Michaela Jacksona, držícího se za rozkrok, a ta mu vnukla pocit lítosti nad tím, že nemá klobouk. Tuto lítost pak nadále varioval přes pózu trucujícího dítěte až po existenciální situaci člověka, který věčně prahne po něčem, co nemá. Pocit byl natolik silný, že se jej (a motivu klobouku) Jiřík nemohl zbavit, a i když se o to pokusil (například otevřením okna a hledáním inspirace ve zvucích startujícího automobilu), i poté se mu vrátil, neboť zjistil, že ten pán venku klobouk má…

    Šimek si sice trochu protiřečí, když mluví jedním dechem o upřímnosti, již pro něj nahota znamená (Co kdyby prezident musel vést novoroční projev nahý? To by přeci bylo úplně o něčem jiném!), a proto je v jeho představení tak důležitá, a zároveň záměrně pracuje s mystifikací a přesně danou rolí, skrze niž před diváky předstupuje. Tím vším ovšem otevírá podstatnou otázku týkající se hraní rolí vůbec, tedy nakolik jsme skutečně sami sebou i v našem každodenním životě a nakolik pouze činíme to, co se od nás očekává – rozhodnutí nesvléknout se proto někdy může být stejně namístě, jako to učinit. Myslím, že uvědomění si této situace neustálého hraní a nadhled nad sebou samým je pro Šimkovu individuální improvizační show naprosto nezbytný – nejenže by bez něj představení nebylo možné, nemělo by dokonce ani smysl. Je však třeba dávat si pozor, aby tento nadhled zůstal pouze součástí duality herec Šimek – Tanečník Jiřík a nevkrádal se do improvizace samotné: v ní je naopak třeba maximální koncentrace a stoprocentní přítomnosti herce na scéně. Sehrát celé představení pouze o klobouku proto rozhodně nevnímám jako nežádoucí zásek; právě naopak – pokud jde o aktuální, bytostný pocit, ač třeba banální, teprve tehdy je skutečně tvůrčí.

    Jiří Šimek se toho nebojí: před zraky na dotek sedících diváků vystavuje své zpocené chlupaté tělo, jež kroutí do nelichotivých póz, a upřímnou improvizací ve slově riskuje, že bude třeba působit hloupě anebo na sebe prozradí více, než by chtěl. Foto Michaela Škvrňáková

    Improvizace je vždycky risk, některé představení se zkrátka vydaří více, jiné méně. Na celém projektu je ovšem třeba ocenit především obrovskou odvahu předstoupit před diváky ve vší nahotě těla i duše – neboť ona dualita herec-role je čistě formální a se svými pocity před nás skrze Jiříkovu improvizační show předstupuje samozřejmě sám Šimek. A opravdu se toho nebojí: před zraky na dotek sedících diváků vystavuje své potem se lesknoucí a páchnoucí chlupaté tělo, jež kroutí do nelichotivých póz, a upřímnou improvizací ve slově riskuje, že bude třeba působit hloupě anebo na sebe prozradí více, než by chtěl. Klobouk dolů!

    Ufftenživot – Jiří Šimek: Neboj_aneb show Tanečníka Jiříka. Premiéra 28. 10. 2018 v Cross Attic. Psáno ze dvou repríz 19. 2. 2019 v prostoru39.


    Komentáře k článku: Tanečník Jiřík se toho nebojí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,