Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    S+Š na piedestalu

    O juke-box muzikál z písniček Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra požádali Milana Šotka v Divadle A. Dvořáka v Příbrami v roce 2011. Nevím, nakolik si přáli zamíchat klasiky do bláznivé crazy revue, kterou sám autor označil za svou vůbec nejprdlejší právem. Staré dobré semaforské hity se dostaly úplně mimo svůj původní kontext, zapadly do podivné parafráze naivních detektivních příběhů po vzoru clifftonek a morzakorů, dvojice vyšetřovatelů zase kopíruje inspektora Trachtu a jeho asistenta Hlaváčka z Cimrmanovy Vraždy v salónním coupé, nejistotu, co je jako, a co „opravdu“, ještě zvyšují prvky sci-fi a akčních videoher, nechybí exotika akčních stříleček, westerny, vzpomínka na maminčinu kuchyni ani Kačer Donald.

    Tajemství Žlutého hřbetu

    Marek Ouda, Barbora Chrenková, Natálie Tichánková, Kateřina Falcová, Nikol Kotrnetzová, Pavel Režný FOTO PAVEL NESVADBA

    Hra bez pravidel to však rozhodně není, jen bez ladu a skladu evokované asociace generace dnešních třicátníků, co zažili, přečetli, viděli, co se jim vtloukalo do hlavy a co se dozvěděli bokem. Podíváme-li se na nejobecnější principy revuí Osvobozeného divadla či her Semaforu a těch druhých, vznikly stejnou metodou, která patří nakonec k nejautentičtějšímu vyjádření generačních pocitů. K Šotkovým životním zážitkům zjevně patří klasikové malých jevištních forem, a je z díla znát sympatická úcta, kterou k Mistrům chová. Ještě sympatičtější však je, že úctu vyjadřuje neuctivě, že tradici nekopíruje, ale logicky a zcela po svém na ni navazuje – nic jiného totiž tradici při životě nezachová!

    Studenti JAMU v inscenaci Tajemství Žlutého hřbetu deklarují především obdivuhodné muzikálové dovednosti, schopnost stylově muzikálně zazpívat šlágr i šanson, bleskem měnit styl projevu, tančit, mluvit repliky, hrát v přesně stanovené míře nadsázky a nebát se vyhrotit ji v případě potřeby ad absurdum. Krásně se na ně dívalo, zvláště na dívky, jak by ne, kluci prominou – vzpomněl jsem si, že S+Š k moudru komiků přidávali spíš pasivní krásné ženské exponáty, jenže tady exponáty samy hrají, tančí, zpívají, ba i komicky hrotí nejpeprnější situace.

    Šotkova hra není literární, ale jevištní, má přímého spoluautora v režisérovi a choreografovi Martinu Packovi. Protože všechny narážky, asociace, vlastně leitmotivy života kolem nás, se nečtou, ani jen neříkají, ale zhmotňují všemi jevištními prostředky, především herecky. Pacek hnal studenty bez přestávky půldruhé hodiny ve vysokém tempu, už jen fyzicky to zvládnout je obdivuhodné. Moc pěkná podívaná a poslyšená, včetně šikovného jazzového sextetu, který naživo inscenaci doprovází.

    Divadlo Na Orlí Brno, JAMU – Milan Šotek, Jiří Suchý, Jiří Šlitr: Tajemství Žlutého hřbetu (kabaretní detektivka na motivy M. O. Tivy). Režie a choreografie Martin Pacek, hudební nastudování Karel Albrecht, scéna a projekce Jana Boháčková, kostýmy Markéta Šlejmarová. Premiéra 16. února 2014.


    Komentáře k článku: S+Š na piedestalu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,