Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Klauniáda bez gagu

    Původní choreografie na Stravinského hudební skladbu, dílo geniálního choreografa a tanečníka Vaclava Nižinského, vyvolala epidemický zrod nových a nových inscenačních reakcí na svůj magický podnět. Za sto let, která od premiéry Svěcení jara uplynula, vznikla celá řada originálních choreografií, z nichž některé už samy vstoupily do dějin. Svěcení jara Handa Gote research & development není ten případ.

    Svěcení jara

    Veronika Švábová zabubákovaná do hadru FOTO DITA HAVRÁNKOVÁ

    Pro svůj projekt si vytvořili bezútěšný tmavý prostor. Vlevo s mixážní kuchyní, kde jeden z performerů působí Stravinského hudbě opakovaný coitus interruptus scratchováním, ale ona si o to nijak neříká, sama je drsná dost. Napravo je věšák s rozličným šatstvem, performeři se budou zn. „převlékat přímo na jevišti“; už je těch věčných věšáků a upřímných převleků dost. Rituál (jehož reinterpretací původní Nižinského choreografie i Stravinského hudba byly) je i v hledáčku Handa Gote. Zadost mu učinili jednak vystavením dřevěného kultovního falu uprostřed scény, jednak další stěžejní rekvizitou, kterou je pomlázka, s níž nakládají s infantilní vynalézavostí. V programu žehrají na nefunkčnost a degeneraci rituálu v současné době, a tak mu dva performeři, klauni sui generis – Veronika Švábová a Pasi Mäkelä – dali ránu z milosti.

    Tito klauni jsou anonymní, bezpohlavní stvoření, zabubákováni do hadrů a bílých rouškovitých masek vypadají jako panenky vyrobené neumělou dětskou rukou ve školní družině. Občas svou garderobu promění u věšáku, k ničemu dramatickému nebo vůbec překvapivému tím však nedojde. Šaškují předtím stejně jako potom. V jednom z těch ošklivých převleků zatančil Pasi Mäkelä i „svou verzi tance butó“; butó? – no, to určitě!

    Dva světlé momenty tu jsou: Pasi Mäkelä se od mixážního pultu sedě na malinké stoličce v nečekaném okamžiku a bez souvislostí pozadu překotí a zapíchne s nohama za hlavou a strne tak. Tento absurdní moment se párkrát opakuje v průběhu představení. V závěru si oba performeři naloží zmíněný dřevěný falos na ramena, a provedou tak jakousi parodii na antickou falofórii. Jejím vrcholem je vychrlení prskajících jisker. (Na tohle prskavkové sperma mají však už copyright bratři Cabanové a Baletní jednotka Křeč – v mnohem lepším provedení.) Na inscenaci, která šlape na pedály humoru, jsou dva vtipy málo. Chaplin vyžadoval každou minutu jeden gag.

    Zato si dopřávají z plna hrdla umělecké svobody až k takovým hutným pravdám o člověku, jako znázorňuje ometání páchnoucích míst na těle – štětka do podpaždí, štětka pod sukni. Je to opravdu nutné? V jaké Zlaté ratolesti tuhle inspiraci načerpali? Co je vyzkoumáno a vyvinuto v oblasti rituálu, trčí-li Veronice Švábové z rozparku pánských podvlíkaček maketka pindíku, podobající se uzenině? Mají to být: zbytky pohanství zasuté pod nánosy křesťanské tradice i sekulární společnosti, jak Handa Gote uvádí v programu? To by byla dost velká dezinformace a je třeba se „pohanství“ rázně zastat.

    Ano, pochopila jsem, že Handa Gote jde o absurdní humor. Ale právě naprostá absence smyslu pro humor jejich projekt charakterizuje; Svěcení jara je klauniáda bez gagu. Možná je to statement. Rozumím, a nemohu nerespektovat, že Handa Gote je tvůrčí uskupení antiestétské. V jejich případě jde však o špatně pochopený antiestetismus; jako když malý Véna tátovo použití kladívka pochopí jako mlácení nazdařbůh kolem a nevšimne si, že tátovi jde o to, aby něco drželo pohromadě, dalo tvar. Nová inscenace není antiestétská, je prostě jen elementárně ošklivá.

    Skupina Handa Gote se sebedefinuje jako divadlo postdramatické (o nic tam nejde) a postspektakulární (nedá se na to koukat). Já bych ho definovala jako divadlo nesené parodickou potřebou, potřebou strhávat modly, být neuctivý k hodnotám, dát políček veřejnému vkusu, není však příliš jasné, které modly a které hodnoty chtějí svou parodií obnažit. Stravinského? Butó? Erotické pokrytectví? Smysl? Humor? Krásu? – Jsou to snad věci, kterými jsme silně ohroženi? Na svobodě, na lidských právech, na životním prostředí?

    Alfred ve dvoře – Handa Gote Research & Development: Svěcení jara. Připravili Veronika Švábová, Pasi Mäkelä, Tomáš Procházka, Robert Smolík, Jan Dörner, Jakub Hybler. Premiéra 27. května 2014.


    Komentáře k článku: Klauniáda bez gagu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,