Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Stručná zpráva o stavu současného tance u nás

    Tato sezóna nepřinesla v zásadě žádná velká překvapení, jakkoli si udržela dobrou loňskou úroveň; současný tanec je v tuto chvíli v Čechách ve slušné kondici. Autoři, od kterých jsme to čekali, potvrdili svou pozici.

    Repro archiv

    Repro archiv

    Na prvním místě jmenujme premiéry Farmy v jeskyni – Odtržení, TranZmutaci tandemu Jan Komárek/Andrea Miltnerová, Sniper´s Lake Spitfire Comp., Gossip Lenky Vágnerové Comp., novocirkusové představení Walls and Handbags SKUTR-u a choreografky Jany Burkiewiczové a nové, humorné, moudré a smyslné představení Fénix Adély Stodolové (label SKUTR). Anarchické křídlo tanečního a nonverbálního divadla se ozvalo provokativní manifestací Jindřišky Křivánkové Prague is burning, bezprecedentní nonkonformismus projevil Radim Vizváry v tragické klauniádě Týýjóó, Jan Komárek předvedl svůj špitálově zafačovaný dekadentní výtah z Hamleta.

    V uplynulé  sezoně přerostla ve výrazný jev velká frekvence zajímavých a osobitých tanečníků, a zejména tanečnic (reflektovala jsem tento jev v Taneční zóně jaro 2016). Dvě z těchto tanečnic/performerek byly protagonistkami dalších nových hitů sezóny; na Martině Hajdyle Lacové stojí premiéra L / One of the Seven slovenského režiséra Andreje Petroviče. A ve Vypravěči režiséra Petra Boháče ze Spitfire Comp. se skví Cécil da Costa. Strhující výkon podala tanečnice Jana Vrána v rozsáhlém tanečním výstupu Akuliny z opery Z mrtvého domu (v režii Daniela Špinara a choreografii Radima Vizváryho).

    L / One of the Seven slovenského režiséra Andreje Petroviče. FOTO archiv Divadla Ponec

    L / One of the Seven slovenského režiséra Andreje Petroviče. FOTO archiv Divadla Ponec

    Mezi tanečnicemi se letos také  zvýšil zájem o improvizaci jako tvůrčí metodě. Vznikly zajímavé projekty jako Ceviche (vedení David Zambrano, starring Lucia Kašiarová, Martina Hajdyla Lacová, Bára Látalová a Tereza Ondrová) a Let Me Die in My Footsteps. Tento druhý inscenační projekt reprezentoval také naše taneční prostředí mezi Twenty Priorities v mezinárodní konkurenci letošní platformy Aerowaves. Pod choreografií (jak tomu rozumět?) je podepsán Renan Martins de Oliveira, tvoří ji a tančí v ní: Martina HajdylaLacová, Soňa Ferienčíková, Karolína Hejnová a Benjamin Pohlig. Tanečníkem roku se nicméně nestala tentokrát žena, nýbrž muž: Jaro Ondruš. Cenu obdržel za účast v Chybění v choreografii Jara Viňarského, další netuctové inscenaci naší taneční sezóny. Jaro Ondruš figuroval také v – u nás ojedinělé – multimediální a magické  inscenaci Věry Ondrašíkové Guide, a naposled ve zmíněné inscenaci Fénix. Po generaci tanečnic se už i pánská taneční scéna zřetelněji zviditelňuje a individualizuje.

    Repro archiv

    Repro archiv

    Na stole je také tanec jako médium hlasu gay komunity. V tomto ohledu nejzajímavější inscenací byl Dogtown Nadara Rosana, kterému se podařilo zprávu o citové vztahovosti mužů čitelně, vtipně a přesvědčivě převést do fyzické řeči. (Na nadosobní, celospolečenské angažmá tanečních umělců jsme si však museli počkat na Europium Jozefa Fručka a Lindy Kapetaney; na tom má ovšem naše prostředí jen nepatrnou zásluhu.)

    Na úrovni práce institucí byla nejvýraznějším počinem organizace mezinárodní, nabité a hektické platformy Springforward v Plzni, organizované excelentně týmem Tance Praha a společensky elegantně reprezentované Yvonou Kreuzmannovou.

    Dance - Tanec Praha 2016 -banner_46

    Mezinárodní festival Tanec Praha si zachoval skromné rozměry z minulých let, což možná vlastně nevadí, protože zdejší diváci mají do kapsy hluboko a Ministerstvo kultury to nikterak neznepokojuje. Organizátoři Tance Praha to kompenzují rozsáhlou sítí prezentací kategorie B na venkově. To je ovšem chabá náhrada za velký mezinárodní metropolitní festival. (Ministerstvo si ovšem neotřesitelně hýčká své vyčichlé Quadriennale – asi na věčné časy, jak je u nás zvykem.)

    Samozřejmě, festivalový program přinesl několik jedinečných zážitků. Před našima očima se řecko-slovenská skupina RootLessRoot, která je s našim prostředím hodně spjata, vyšvihla svým Europiem mezi světovou elitu, a dále byl prolomen předsudek vůči umění flamenka mezi contemporary komunitou účastí superhvězdy Israela Galvána s inscenací La Curva (Křivka) ve stylu flamenco nuevo (alternativní flamenco).

    FOTO archiv Tance Praha

    FOTO archiv Tance Praha

    Viděli jsme také dvě silná představení z Belgie, která je stále tanečním tygrem Evropy v oblasti contemporary. Poprvé se s vlastním souborem představila v Praze Ann Van den Broek s výlučným, do tmy ponořeným, hororově konceptuálním představením The Black Piece. Zároveň se do těchto belgických produkcí promítl fenomén „Slováci“, který se z velké části právě na belgické půdě konstituoval. (Slovenští taneční umělci mají setrvale i na naší scéně význam pro své charakteristické zabarvení.) Za Belgii „kopal“ ve festivalovém programu i Slovák Anton Lachký. Jeho strhující, tanečně virtuózní i herecky úžasné Side Effects plné absurdního tanečního humoru s motivem šíleného mateřství nás zaskakovalo i nám užíralo srdce. Belgie utvářela do velké míry i Jozefa Fručka. (Jmenovaní umělci jednoznačně ručili za své umění a nepotřebovali se proto schovávat za alibistické heslo festivalu.) -Dá se říci, že jakkoli v malém formátu představil program Tance Praha současnou taneční Evropu v hlavních rysech a tendencích výstižně.

    Jiří Bartovanec: ENTROPY #119. FOTO archiv Jiřího Bartovance

    Jiří Bartovanec: ENTROPY #119. FOTO archiv Jiřího Bartovance

    Taneční katedra HAMU ukončila sezonu neslanou nemastnou konferencí o výrazovém tanci v Čechách, dosud skvělá konzervatoř Duncan Centre je ohrožena krajně nekvalifikovanými a demoralizujícími rozhodnutími nového vedení. Nicméně se „Duncan“ předvedl ve velkém stylu, když se studenti třetího ročníku (!) skvěle zhostili úkolu zatančit Svěcení jara v invenční, k naturelu studentů přihlížející choreografii Jiřího Bartovance, který se právě etabluje na naší scéně po dlouhé zkušenosti v cizině. Své pocity outsidera ventiluje ve svém hluboce upřímném a excelentně zatančeném představení Entropy  #119.

    Taneční publicistika přežívá jak se dá v Taneční zóně a Tanečních aktualitách. Je celkem tolerována v kulturních časopisech, chřadne v denících. Asi si za to můžem sami…

    /Psáno pro i-Tz, kde je tento text publikován současně: zde/


    Komentáře k článku: Stručná zpráva o stavu současného tance u nás

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,