Střídání stráží v Uherském Hradišti
Dlouholetý ředitel Slováckého divadla Igor Stránský nastudoval jako poslední titul ještě ve funkci (se souborem bude spolupracovat i nadále) Shakespearova Macbetha. V paměti mi stále zůstává jeho zdařilý, jen lehce zmodernizovaný Richard III. s Tomášem Šulajem, který ztvárňuje ukázkového padoucha i v nové shakespearovské féerii. Tentokrát jde režie v nastavení dobových reálií dál než zmiňovaný Richard: čarodějnice operují s tablety a působí genderově výstředně neurčitě (ztvárňují je muži), běžným dorozumívacím prostředkem jsou ve hře i mobilní telefony, na obrazovky se promítají portréty střídajících se králů, jejich smrt, respektive pád jsou pak výtvarně doplňovány proužky červené barvy-krve či rozložením tváře. Tomáš Šulaj vykresluje Macbethův vývoj od zaskočenosti věštbou, přes výčitky svědomí z odstranění byvšího druha Banqua až po bezskrupulózní diktátorství s patřičnou dynamikou, a Joskův překlad zní v jeho ústech jako moderní, přesto klasicky krásný jazyk: tím se nemohou pochlubit úplně všichni protagonisté, blankvers se dobře poslouchá kupříkladu v kreacích Martina Vrtáčka (Ross), Jiřího Hejcmana (Malcolm) či Zdeňka Trčálka (herecky vděčný monolog přiopilého vrátného). Trochu jednostrunněji působí ve Stránského inscenaci lady Macbeth v podání Pavlíny Hejcmanové, které navíc v její finálně scéně neposloužila přílišným „ověšením“ secondhandovým materiálem kostymérka Marie Jirásková. Šílenství diktátorovy manželky evokuje dokonce psychický pád Ofélie. Macbeth je ovšem úctyhodná inscenace, na některé výjevy nezapomenu, kupříkladu na ten, kdy se zdrcený Macduff (Kamil Pulec) dozvídá v přítomnosti Rosse a Malcolma o vyvraždění své rodiny. Jako memento do dnešních dnů zní ve finále pronesená otázka – repetice z úvodu hry – jedné z blazeovaných čarodějnic: Kdy sejdeme se zas my tři?
Pavlína Hejcmanová a Tomáš Šulaj jako manželé Macbethovi FOTO MAREK MALŮŠEK
Alžběta Michalová, dokončující studium dramaturgie na brněnské JAMU, má za sebou už řadu literárních úspěchů a ve Slováckém divadle se představila hrou Autista – Moje zatracené nervy!. Režiséru Zetelovi, nově nastupujícímu řediteli slovácké scény, byla v tomto konkrétním případě i dramaturgyní. Vychází z rodinné anamnézy, autismem trpí její bratr. Inscenace prezentovaná na zdejší Malé scéně počítá především s mladým publikem (na to je orientováno i speciální předplatné), a má proto výrazně edukativní charakter. Setkáváme se s neúplnou rodinou ve složení matka (Alžběta Kynclová), dcera Líza (Tereza Hrabalová) a autismem trpící syn Kašpar (Josef Kubáník). Role souseda (Pavel Majkus) reprezentuje v interpretačním čtyřhlasu civilní, „realistickou“ polohu. Jevištnímu dílu, které díky zcizujícím, vysvětlujícím vstupům připomíná chvílemi přednášku s ukázkami, dominuje sugestivní, niterně přesvědčivý Kubáníkův výkon v partu autistického Kašpara. Jiné polohy herectví nabízejí jeho kolegové, Majkus přidává variaci vkusně drobnokresebnou, Kynclová interpretuje matku v poněkud patetické, trpitelské poloze (ale i toto ztvárnění obětující se „světice“ považuji za legitimní), méně se daří Hrabalové, která jako by chtěla na jevišti zůstat především stále půvabná. Autorka nechá ve hře matku zemřít, dcera se pak – i když předtím tuto možnost příliš nepřipouštěla – rozhodne péči o nesamostatného bratra přijmout jako svůj úkol a úděl. I takto – z hlediska klasického provozu – nestandardní divadelní tvar má v repertoáru oblastní scény své místo a myslím, že bude také díky své emocionální naléhavosti úspěšný.
S velkým očekáváním byla spjata v Uherském Hradišti premiéra režiséra Jana Antonína Pitínského Alenka v kraji divů a za zrcadlem podle věhlasné literární předlohy Lewise Carrolla. Pitínský představuje pro Slovácké divadlo sice hostujícího, leč přece jen zdomácnělého tvůrce, který se zdejším souborem vytvořil několik jevištních děl, významných i v celorepublikovém kontextu. Připomeňme jeho Lišku Bystroušku podle Těsnohlídka, zpracování tří povídek Boženy Němcové v jedné inscenaci Divá Bára či Raisův Kalibův zločin. Ani tentokrát J. A. P. nesáhl po hotovém dramatickém tvaru, ale sám pro jeviště upravil vysoce sofistikovaný text, v jehož nuancích mohou nalézat potěšení jak zvídavá dítka, tak pro logiku i inspirující nonsens horující univerzitní učenci. Pro dětskou roli Alenky, která ve světě bezbřehé fantazie funguje tak trochu jako průvodce, vybral režisér ze tří stovek do konkurzu přihlášených dívenek nakonec dvě. Při premiéře jsem měl štěstí na tu, která se jmenuje Aimee Zia Hasan (jde o Češku, v dnešním zglobalizovaném světě se už kořeny mohou objevovat i jinde než na „rodné hroudě“).
Slovácká Alenka v říši divů FOTO MAREK MALŮŠEK
Na inscenaci lze hledět s výraznou estetickou potěchou především prvních patnáct minut, vizuálně jde o dokonale naaranžované výjevy v důmyslně a ladně připravené scéně (Eva Jiřikovská), úvod se odehraje v papírnictví, kam se před větrem a deštěm běží schovat lidé se svými deštníky, a brzy se v tomto prostoru začnou dít „zázraky“. Sugestivně podivuhodného, pro divadelní vnímání však přece jen náročného textu je však příliš mnoho a brzy se divák začne v poněkud artistním balábile ztrácet. Na permanentně zalidněném jevišti je stále náročnější rozlišit „kultovní“ postavy Bílého Králíka, Šklíby a dalších, není to však vinou herců. V druhé části inscenace, „za zrcadlem“, kdy se lze orientovat alespoň podle vzhledu šachových figurek, se tento gnozeologický problém stává méně drtivým. Herci plní své úkoly na úrovni, vykazují se mluvní i pohybovou profesionalitou, úlevně ovšem zapůsobí, když Tomáš Šulaj jako Paželv vyzve publikum, aby si (podle vlastního výběru) s postavami na jevišti zazpívalo – při premiéře došlo na Ej od Buchlova (nemám ataky tohoto typu rád, ale tentokrát došlo k pozoruhodnému prolnutí dvou rozdílných evropských kultur, britské a slovácké). Někteří herci předvedou pěkná, dikčně až artistická sóla (Pavel Hromádka jako Valihrach), mrzí mě však, že erbovní básničku Carrollovy kompozice, Žvahlava (v jiném překladu Tlachapouda), nechá režisér recitovat dost nezúčastněně hlavní dětskou představitelku. Dospělý herec by dokázal z absurdně nonsensového textu plného zvukomalebných novotvarů (tím pádem překladatelské lahůdky) vytáhnout mnohem víc. Téměř tříhodinovou, opulentní, efektní i trochu unavující podívanou ve finále zvukově korunuje Lennonovo Just Like Starting Over. Pod kvantem půvabných bizarností se ztratilo téma inscenace, jímž si ovšem vůbec nejsem jist.
Po premiéře pak v divadelním klubu předvedli tři z protagonistů (David Vacke, Jiří Hejcman a Zdeněk Trčálek) kabaretní vystoupení, vycházející údajně z deníků obou dívek, které obstály v konkurzu. Takové taškařice, kterým Hradišťští říkají „divadlo parodie“, se tu občas po premiérách předvádějí, jejich hlavním tvůrcem a duší je David Vacke. Jednalo se o hutnou, inteligentní a vtipnou zábavu, která jako dovětek k sofistikované inscenaci znamenala tu pravou katarzi.
Jan Kerbr
Slovácké divadlo Uherské Hradiště – William Shakespeare: Macbeth. Překlad Jiří Josek, režie Igor Stránský, scéna Miroslav a Lukáš Malinovi, kostýmy Marie Jirásková, hudba Martin Štědroň, dramaturgie Markéta Špetíková. Premiéra 18. dubna 2015 (psáno z reprízy 13. června).
Slovácké divadlo Uherské Hradiště – Alžběta Michalová: Autista – Moje zatracené nervy! Režie Zetel, výprava Jitka Fleislebr, hudba Ondřej Kyas, dramaturgie Alžběta Michalová. Světová premiéra 14. června 2015.
Slovácké divadlo Uherské Hradiště – Lewis Carroll: Alenka v kraji divů a za zrcadlem. S využitím překladu Hany a Aloyse Skoumalových, scénář a režie Jan Antonín Pitínský, výprava Eva Jiřikovská, videoprojekce Jakub Jelen, hudba Richard Dvořák, pohybová spolupráce Sergej Sanža, dramaturgie Iva Šulajová. Premiéra 20. června 2015.
Komentáře k článku: Střídání stráží v Uherském Hradišti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
