Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Štefan Margita: Nejkrásnější melodie je…

    V aktuálním čísle Divadelních novin 12/2014 přinášíme velký rozhovor s operním pěvcem Štefanem Margitou. Některé pasáže se do tištěných DN nevešly. Nabízíme je proto čtenářům i-DN. Aby byl tento text konsistentní, některé části jsme přebrali z vydaného rozhovoru. (red.)

    FOTO archiv Státní opery

    FOTO archiv Státní opery

    Nejkrásnější melodie je aplaus

    Operní tenorista Štefan Margita je celebritou, dokonce o něm sem tam píše i bulvár. Přispělo k tomu jistě manželství se známou zpěvačkou Hanou Zagorovou, překračování úzkých operních hranic k popu a lidové hudbě, nimbus mezinárodně uznávaného pěvce. Jenže co ve světě opravdu dělá už tu málokoho zajímá, a roli v Česku nedostal třináct let! Osud světoběžníka sdílí s Dagmar Peckovou, možná proto vymysleli společné koncertní turné, které Pecková provokativně nazvala Začínáme končit.

    Opravdu chcete končit?

    Začínáme končit, ale nekončíme. Končit můžeme ještě deset let. Naopak jsme v Košicích koncertní turné začátkem května zahájili a bylo to moc krásné.

    Přijedete také do Čech?

    Turné se teprve rozjíždí a plánujeme ho na delší dobu. V Čechách jsme zatím vystoupili jen v Chrudimi, přijde Brno, Olomouc, do Prahy se chystáme napřesrok. Zpíváme jen operu, žádný muzikál, žádnou populární hudbu. Vrcholem podle mého je duet Lacy s Kostelničkou a Dáša pak pokračuje výstupem Co chvíla. Poprvé ho zpívala nádherně!

    Proč tak málo zpíváte doma?

    Už tu budu zpívat! Nové vedení Národního divadla mě pozvalo na Janáčka, za rok bude premiéra opery Z mrtvého domu v Národním divadle. Moc mě to potěšilo.

    Její pastorkyňa (Štefan Margita, Dana Burešová). FOTO archiv

    Její pastorkyňa (Štefan Margita, Dana Burešová). FOTO archiv

    Naposledy jste tu nastudoval Janáčkův Osud před třinácti lety!

    A před dvěma lety jsem hostoval Lacu v Její pastorkyni, nového jsem nedostal nic.

    Původně jste měl zpívat Lacu v Bělohlávkově a Průdkově inscenaci v Národním divadle.

    Ještě s Evou Randovou jako Kostelničkou a Gabi Beňačkovou v roli Jenůfy. Bělohlávek trval na otevření obvykle škrtané první árie Kostelničky i přes protesty Randové, ta zavřela klavírní výtah a odešla. Pak skončila pro nějaké problémy i Beňačková, já mezitím odjel zpívat Lacu do Antverp, a když jsem se vrátil, zjistil jsem, že i mě přeobsadili, vlastně vyhodili. Moc mi to na Bělohlávka mrzelo.

    Nezbylo než zpívat Lacu ve světě.
    Ale občas s českými dirigenty. S Jiřím Koutem jsem Lacu zpíval v Berlíně, byla s ním úžasná spolupráce. Zažil jsem s ním nejkrásnějšího Eugena Oněgina, při árii Lenského se opřel o pult a jen hlavou mi dával nástupy, mělo to úžasnou atmosféru. V Tel Avivu jsme měli premiéru Káti Kabanové 11. září 2001, v den útoku na newyorská dvojčata, lidé se báli, co se bude dít, přišlo jich strašně málo. Ale Kout byl silný, odehráli jsme nádhernou a zvláštní premiéru. Vedl zpěváka často jen očima. Vůbec jsem měl štěstí na dirigenty, třeba Pierre Boulezse ke mně choval jako vlastní táta.

    L. Janáček: Z mrtvého domu (New York MET – režie P. Chéreau). FOTO archiv

    L. Janáček: Z mrtvého domu (New York MET – režie P. Chéreau). FOTO archiv

    S kultovní inscenací Janáčkovy opery Z mrtvého domu Pierra Bouleze a režiséra Patrice Chéreaua jste v roli Luky Kuzmiče / FilkyMorozova objel celý operní svět.

    Před Vánocemi se inscenace vrací po velkém úspěchu do Státní opery v Berlíně, dirigovat bude Simon Rattle. A konečně se chytla za nos i pařížská opera, jediný významný dům, kde inscenace ještě nešla, plánují ji na rok 2017. Holt doma není nikdo prorokem.

    Dokonce i v inscenačně tradičnější MET už tuto moderní inscenaci uvedli.

    A s velkým úspěchem! Přestože je pro ni jeviště MET moc velké, zato v berlínském Friedrich Schiller Theater je to přesně ono.

    Jak se došlo k tak výjimečnému výsledku?

    Sešli jsme se na zkušebně asi dvacet minut od Vídně, Chéreau se s každým seznámil a korepetitorovi, který samozřejmě také přišel, dal čtrnáct dnů volna. Celé dva týdny jsme bez muziky dělali jen pohybové etudy, třeba chtěl zahrát, že jsme všichni ve vězení a jeden z nás zemřel. Neměli jsme ve velké místnosti vůbec nic, žádné rekvizity, nebo kulisy. Jeden den pracoval jen se mnou: Zpívej mi tu roli! Měl doslovný překlad a každé slovo se mnou do detailů připravoval jako do kamery. Dirigent Boulez seděl na každé zkoušce, i když byla bez hudby, pravidelně osm až deset hodin.Profesionalismus, který mi připomněl Zdeňka Košlera, když se mnou poté, co jsem nastoupil do Národního divadla, půl roku zkoušel Tamina do Mozartovy Kouzelné flétny. Nechal mě zazpívat árii, on říkal „písničku“, a: Štefanku, to bylo moc hezký, ale my to uděláme jinak. Neurazil a prosadil si svoje.

    Je rozdíl mezi publikem v Evropě a Americe?

    V Houstonu jsem po Zlatu Rýna potkal u hereckého vchodu dvojici, a prý jestli jsem také vystupoval. Paní odhadla: Vy jste dirigoval! – Ne, já jsem zpíval Logeho. Nechápali, tak jsem zopakoval s anglickou výslovností „Ložeho“ – oni to tak říkají. Stále nevěděli, i zeptal jsem se, jestli vůbec byli v divadle? Prý ano. A co hráli? ptám se. Paní se otočila na pána a marně se dohadovali, co viděli. Abych se připomněl, říkám: Já měl rudou paruku a celý večer jezdil na Segwayi! myslel jsem, že to se nedá přehlédnout ani zapomenout. Vůbec nevěděli, o čem mluvím. I poradil jsem jim, že mnohem lepší a levnější je vyspat se v hotelu než na opeře. Jdete na jeviště vystresovaný, abyste podal nejlepší výkon, a někteří diváci vás vůbec nevnímají!

    V Houstonu. FOTO archiv Štefana Margity

    V Houstonu. FOTO archiv Štefana Margity

    To ale asi není běžné.

    Tohle je asi možné jen v Texasu. A v Houstonu – tam když jsem se ptal své známé, jestli bylo vidět, jak Alberichovi uříznou prst i s prstenem, odpověděla: Jakým prstenem? Ale domy jsou tu plné. Všude sedí nejlepší publikum na galerii, tam chodí lidi opravdu na operu a nemají na rozhazování. Drahé vstupenky si z devadesáti procent koupí lidé, kteří se chtějí ukázat, tak deset procent chce vidět operu z blízka. Ale i v Madridu, když jsme dělali osm představení dlouhé verze Borise Godunova(s polským obrazem), měl inspicient v hledišti infrakameru a ukazoval nám, jak lidé opravdu v hledišti spí! Dostávali jsme záchvaty smíchu a říkali jsme si, že bychom měli jen markýrovat, ať je nerušíme.

    U nás se stále tvrdí, že za málo peněz málo muziky. Jistě, ale profesionální návyky přece nejsou otázkou peněz!

    Když přijedete ven, inscenační tým vám první den představí scénu – a ona už stojí za vámi na jevišti! Tady zkoušíte pořád v nějakých náznacích něčeho, co ještě není hotové. Neumím si představit, že by se Zlato Rýna v MET zkoušelo náznakem, musím mít od začátku k dispozici všechny ty složité technologie. Samozřejmě rovnou zkoušíte v náhradním kostýmu, abyste si na něj zvyknul, mohl se doupravit. To stojí peníze. Ale nejdůležitější je, že dirigenti sedí od začátku na všech zkouškách, že se dělají ansámblové zkoušky, a to je otázkou profesionality.

    Slyšel jsem nedávno od jednoho z šéfů Národního divadla, že se mají dělat jen provozně nenáročné operní inscenace.

    Aby se 14 dnů před premiérou kvůli zkouškám Boba Wilsona v divadle nehrálo opravdu není ve světě normální. Ale jakkoli komplikovanou scénu musí divadlo zvládnou postavit a zbourat podle potřeby. V MET se odpoledne ve dvě hodiny hrálo Zlato Rýna stouobří kinetickou šikmou, a večer se dávala Aida. Vzpomínám, jaký problém pro Národní divadlo bylo propadlo do Čerta a Káči.

    Margita-Melancholie

    Vloni jste vydal v Supraphonu CD Melancholie složené z muzikálů a šansonů, objevujete se v popkultuře a nad tím se v našich operních kruzích ohrnuje nos.

    V obchůdku v MET, kde seženete nejslavnější nahrávky,noty, prsteny, kalendáře a všechno možné, jsem zahlédl CD Jonase Kaufmanna složené z operet a muzikálů. A na regále CD dalších pěvců, kteří se nedrželi opery, všechny snímky nejvýš dva roky staré. Pak mě oslovili ze Supraphonu, že bychom natočili desku, a také chtěli muzikály. Vybrali jsme z West Side Story, Bídníků, Notre-Dame, ale také z šansonů Jacquesa Brela a Léa Ferréa, zpívaly se mnou Eva Urbanová, Marta Kubišová, Lucie Bílá – a samozřejmě Hanka Zagorová. Padalo ze mě vypětí z opery, z Logeho, byla to krásná práce, po které jsem se s radostí zase vracel k Wagnerovi. Říkal jsem si, jestli si takové CD vůbec někdo koupí, a za tři týdny volali, že mám platinovou desku! A že bychom měli takovou natočit další, nejspíš s houslistou Pavlem Šporclem.

    Nejen gramofonový průmysl, ale i opera je obrovský šoubyznys!

    Jenže to spousta lidí z klasiky nechce ani slyšet. Pro mě největší školou a překvapením bylo, když mě slavná newyorská mezzosopranistka Stephanie Blythe po představení pozvala na svůj koncert – a takové jazzové (!!) zpívání jsem léta nezažil! Fantastické! Její hlas ve velkém baráku MET přímo duní, a když má volno, zpívá jazz. Oni z přestupování stylů a žánrů vůbec nedělají vědu.

    Málokterý školený hlas tohle dokáže.

    To je pravda. Úplně jiná technika zpívání. Ona to zřejmě odkoukala od svého táty, jazzového zpěváka. Ale divím se, že v jejím operním zpívání nebylo nic znát! Naprostý šok a lidi při jejím koncertu šíleli.

    Když u nás si většina operních pěvců stále nechce připustit, že o důstojné národní umělce už nikdo nestojí.

    A pořád se jenom vážně tváří, protože jste na klasice. Kdysi na Pražském jaru famózně zpíval Schubertovy písně Peter Schreier a já po koncertu nadšeně zařval Bravo! Vedle mě sedící paní mi vynadala, co si to dovoluju a jestli se nestydím. Také ta moje známá v Houstonu mi řekla, že na představení nekřičí: Já to nosím v sobě. Jenže když zpěvák necítí odezvu publika, ubírá a pak si řekne, že to nemá smysl.

    Takže vycítíte z jeviště, jak diváci vaše zpívání berou?

    Samozřejmě. Zažil jsem v Hradci Králové koncert, kde lidé vůbec nereagovali, tak jsem se po desáté písni zeptal, jestli je to vůbec baví. Nastalo hrobové ticho a pak jedna paní řekla: Proč se ptáte? Já říkám: No že se tak vážně tváříte a skoro netleskáte. – Nám se to moc líbí, ale nemusíme všecko dávat najevo. Po koncertě mi v zákulisí řekli, že to samé se tu stalo pánům Horníčkovia Kopeckému, a že vstali a odešli.

    Zpíváte v největších operních domech a pamatujete si takový zážitek?

    Rád jezdím zpívat do menších nebo úplně malých měst a městeček, na lidech je tu znát, že vás mají rádi a že chtějí, abyste jim zpíval dalších pět hodin. V té chvíli by se zpěvák roztrhal a je jedno, jestli skončí o hodinu déle, než měl. Ta nejkrásnější melodie, aplaus, zní krásně všude.


    Komentáře k článku: Štefan Margita: Nejkrásnější melodie je…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,