Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Šťastná budoucnost? Setkání – Stretnutie

    Ve Zlíně proběhl v polovině května již 22. ročník festivalu Setkání – Stretnutie, který se po rozdělení Československa soustředí na kontinuitu česko-slovenské vzájemnosti v kultuře obecně a v divadle zvlášť.

    Kabaretní pitva jednoho slavného mordu aneb zlínský Raskolnikov v režii Jiřího Jelínka FOTO ARCHIV MDZ

    Patronát nad letošní festivalovou sérií převzala Emília Vášáryová. Z jejích rukou převzal Cenu Martina Porubjaka za mimořádný přínos česko-slovenským divadelním vztahům v oblasti divadelního umění (poprvé zde byla udělena loni Martinu Hubovi) Boleslav Polívka, který přivezl do Zlína představení Šašek a syn.

    Byly zde rovněž vyhlášeny výsledky anonymní soutěže dramatiků o nejlepší původní hru – letošní laureátkou se stala Barbora Hančilová s titulem Identity. V prostorách festivalu se prezentovali snímky z loňského ročníku fotograf Jindřich Štreit a jeho studenti.

    Po pěti letech odchází ze Zlína umělecká ředitelka divadla Hana Mikolášková, od nové sezony po ní nastoupí Patrik Lančarič. Na Setkání – Stretnutie přivezl svou inscenaci hry současného italského dramatika Alessandra Baricca Novecento z Divadla v podpalubí: příběh o umělci, jemuž se kolébkou i hrobem stala zámořská loď, jako by byl přímo stvořen pro bratry Formany. Ve Zlíně prý chyběla specifická atmosféra houpající se lodi na Dunaji, ale patrně i více věcí – vypravěč nehraje na trubku, jak vyžaduje předloha, ale také na klavír jako podivínský génius. Veliký význam mají pro město i zdejší kraj slavní rodáci – v případě rodu Baťů se dá říci, že bez nich by Zlín nebyl nejen jiný, ale určitě by nikdy ani nezískal svou současnou podobu. Nelze zpochybnit ani potřebu očistit tabuizované a ideologickým výkladem deformované minulé události, ve Zlíně konkrétně i odkaz rodu Baťů. Designovaný umělecký šéf se zlínskou hlavní scénou nastudoval druhou část baťovské trilogie věnované Tomášovu bratru Janu Antonínovi. Autor předlohy Peter Pavlac se soustředí na Baťovy konflikty s čs. exilovou vládou a na tristní poválečný osud firmy. Bohužel, často jde v Já, Baťovi jen o převyprávění dokumentů, u kterého vhledy do soukromí postav představují pouze oslí můstky nebo výplně, aby nestála řeč. Možná by se v připomínání odkazu historických osobností vyplatilo rovnou více vsadit na „divadlo dokumentu“ než končit (až) barvotiskovou schematizací.

    Smůlu si vybralo Bratislavské bábkové divadlo: jeho představení Na slepačích krídlach ve Zlíně zapadlo. Viděl jsem je předtím v Kopřivnici a musím znovu konstatovat, že se jedná o mimořádnou inscenaci spojující prvky loutkového divadla s akcemi herců, ale především připomíná – z dětského po(d)hledu – rovněž totalitní minulost, tu z padesátých let. Rozdvojení dítěte mezi domov a školu, jeho někdy roztomilý doublethink skvěle zvládly obě jeho představitelky (Anna Čonková a Jazmína Piktorová).

    Domácí scéna nabídla ryze komorní představení, Harrowerova Blackbirda v muzikantské šatně. Díky eideologickému výkladu i hereckým výkonům na diváky (mohlo jich být jen třicet) v celé síle dýchly „hrůza determinismu“ v chování úchylného jedince i nenapravitelná porušenost jeho oběti. Na festivalu měla domácí premiéru zvláštní výseč ze Zločinu a trestu v symbióze „vyšetřujících“ herců-komisařů s loutkami. Raskolnikov (přešetření) režíroval Jiří Jelínek. Z Dostojevského toho, pravda, moc nezbylo, ale všichni (jsme) se dobře bavili.

    Šapitó před zadním vchodem divadla bylo nejen místem pro koncertní vystoupení hudebních skupin a různé paradivadelní akce. Ve dvou dopoledních se zde nezávisle na sobě objevili dramaturg zlínské scény a její ředitel a hovořili o problémech dramaturgického plánu i prozaickém zajišťování chodu divadelního domu v době, kdy se rozdíly mezi kulturním centrem a periferiemi setřel. Přítomné vedení ansámblu potěšilo předsevzetím, že i v zábavnějších inscenacích bude scéna dbát o vysokou profesionalitu, stejně tak i konstatováním, že se v mírné konjunktuře sezonu od sezony zvyšují v Městském divadle počty diváků. Ve srovnání s předchozím ročníkem se nakonec i festival vykázal nárůstem 1500 duší! Příslib pro budoucnost?

    Spontánní závěr Kauzy Schwejk v Moravském divadle Olomouc FOTO LUKÁŠ HORKÝ


    Komentáře k článku: Šťastná budoucnost? Setkání – Stretnutie

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,