Špatně vyložený divadelní minimalismus
Buranteatr uvedl na Sokolském stadionu, kde již šestou sezonu působí, drsně romantický příběh několika nenaplněných životních lásek – román Emily Brontëové Na větrné hůrce v dramatizaci Jana Šotkovského. Kouzlo Buranteatru dosud spočívalo v tom, že se ve svých inscenacích dokázal z nízkorozpočtových základů odpíchnout k divadelním výšinám. Stačí připomenout loňského Fausta – Michala Isteníka a jeho maňáskovský výstup se sušenkami.
Větrná hůrka u Buranů nenese nutné napětí mezi hloubkou a povrchem FOTO PETR CHODURA
Oproštěná scéna (až na tři černé židle) Větrné hůrky dává na začátku naději, že i režijní výklad Gabriely Krečmerové bude pracovat v buranovské „minimalistické“ perspektivě s napětím mezi hlubinou a povrchem, s úměrně dávkovanou expresivitou, a především s výraznými, až reliéfními hereckými výkony. Brzy jsme však zklamáni, ne-li přímo rozčarováni, neboť představení kolísá mezi školní besídkou a náznaky, že alespoň někteří z herců mají nepoměrně na víc.
Lukáš Rieger, představitel Hindleye Earnshava, nevystoupil ze svého stínu – stačí jen připomenout jeho Fernanda Krappa. Tentokrát „zazářil“ pouze v přidané vedlejší roličce Hatetona, syna Earnshava, v extempore se služebnou Nelly (Ivana Plíhalová), jejíž vyprávění má spojovat hudebními předěly členěný děj. David Tchelidze v roli Heathclifa, a hlavně Roman Groszmann jako Lékař zaujmou jako pózující manekýni, ale jakmile promluví, je to horší. Přitom k věrohodnosti právě u Heathclifa nestačí mít v sobě jen jakési „charisma“, ale přímo dynamit. Slabý a nevýrazný je i Martin Veselý v roli Edgara Lintona.
Co se z postav dere na povrch, jak řeč jejich těla za ně prozrazuje, co se ony bojí zjevně vyslovit – ať v dobrém, nebo zlém? Moc z onoho napětí mezi hloubkou a povrchem jsem tentokrát neviděl. Nejblíže k tomu má Eliška Skálová v roli Kateřiny, ale ani ona se nevyvaruje jednostopých momentů, a nemůže být útěchou, že zpívá nejlépe ze všech. Zpěv básní Johna Keatse zhudebněných Adamem Hlavatým je většinou a u většiny interpretů nedotažený, zakřiknutý. Lze to, bohužel, říci i o celém představení. Nepřímo to prozrazují různé přebrepty a výpadky přesahující premiérové limity.
Při každé dramatizaci literárního díla by mělo jít především o převedení jeho základní esence do divadelního jazyka, ne o literární pásmo, při němž se diváci eventuálně mohou dojímat nad retro četbou svého mladistvého věku. Onen převod je možný i u románu Na větrné hůrce, ale nepoměrně lépe se povedl před třemi lety u Bezručů v Ostravě než letos u Buranů v Brně.
Buranteatr Brno – Emily Brontëová: Na větrné hůrce. Překlad Kateřina Hilská, dramatizace Jan Šotkovský. Režie Gabriela Krečmerová, scéna a kostýmy Vendula Bělochová, hudba Adam Hlavatý. Premiéra 12. ledna 2016.
Komentáře k článku: Špatně vyložený divadelní minimalismus
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
