Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Věcný koktavý král

    Králova řeč ve Slováckém divadle je teprve pátým uvedením textu Davida Seidlera na českých jevištích. Je to trochu s podivem. Divadelní hru proslavila filmová oscarová verze s Colinem Firthem, Geoffreym Rushem a Helenou Bonham Carter v hlavních rolích, ale především – text slibuje kvalitní měšťanskou zábavu v podobě dobře napsané hry, tzv. silný lidský příběh s humanistickým poselstvím, jemný humor, atraktivní prostředí a pochopitelně minimálně dvě vděčné herecké příležitosti.

    Pavel Hromádka jako Bertie, budoucí král Jiří VI. FOTO MAREK MALŮŠEK

    Igor Stránský režíruje příběh koktavého krále věcně, bez ozdob, plně spoléhá na situace obsažené v textu a své herce (chce se napsat naštěstí – obraznost osamocené symbolické scény jakéhosi nacistického dance macabre působí poněkud vousatě). Režie se soustředí především na vykreslení úzkostného světa královského dvora a veřejného politického života, který tak stresuje Bertieho, budoucího krále Jiřího VI., což podporuje lehce přízračný vizuál. Herci mají jemně nabílené obličeje a scéna je téměř neustále zalita studeným, neosobním světlem. Teplé tóny jsou vyhrazeny jen pro Logueovu logopedickou ordinaci, která se postupně stává Bertieho útočištěm.

    Stránskému a většině herců se daří přiblížit elegantní svět anglické uhlazenosti, i když snaha o distingovanost, rozvážnost vyšších vrstev, má na svědomí místy příliš pomalé a monotónní tempo. To naštěstí narušuje minimem mobiliáře zatížená scéna Jaroslava Milfajta, plně využívající točny, takže jsou to především plynulé a svižné přestavby, které inscenaci dynamizují. Potřebnou patinu dobovosti pak přinášejí elegantní, pečlivě vypracované kostýmy Marie Jiráskové.

    Králova řeč ovšem stojí na hereckých výkonech. Barboře Nesvadbové jako vévodkyni Alžbětě se daří dobře zahrát špatně skrývané rozpaky, které u ní vyvolává Logueova neomalenost, ale taky nenápadná pevnost a vroucnost citu, s nimiž podporuje svého manžela.

    Klíčové jsou ale především dialogy mezi budoucím králem a jeho logopedem Lionelem Logueem. Na napětí mezi rezervovaným Bertiem a spontánním Lionelem je založen půvab hry. Lionel Pavla Majkuse je sympatický, rovný, lehce poťouchlý chlap, který se upřímně snaží podat pomocnou ruku. Je snadné pochopit, čím si získává královu důvěru. Bohužel ale i tam, kde je prostor postavu královského logopeda lehce zproblematizovat a narušit jeho sebedůvěru, zůstává Majkusův Logue jakoby neustále nad věcí. Ať už při jeho neúspěšných hereckých konkurzech, nebo ve výsledném vyznění příliš sentimentálních dialozích se svou manželkou Myrtle (Irena Vacková), která se touží vrátit domů, do Austrálie, ale jejíž sny jsou obětovány snům jejího muže a potřebám monarchie.

    Pavel Hromádka jako Bertie přesně tvaruje svou postavu a daří se mu vystavět oblouk od rezervovaného, ustrašeného prince až po krále Jiřího VI., který se dokáže sebevědomě postavit strachu z dějinného úkolu, pro nějž nebyl zrozen. Zadrhávání Hromádka dávkuje s přesnou mírou, aby sice byl Bertieho hendikep patrný, zároveň ale, aby příliš neretardoval plynulost dialogů. Hromádkovo herectví je uměřené, dokáže na sebe nestrhávat přílišnou diváckou pozornost, i když by k tomu efektní postava koktavého krále mohla svádět. S vyjadřovacími prostředky nakládá velmi účelně, každá scéna mu poslouží, aby diváka seznámil s jinou stránkou Bertieho duše. Ze začátku dominuje jeho odtažitost, prchlivost, strach, postupně začnou na povrch probublávat nejdříve jen tušené emoce, chvílemi mu z očí probleskává nezbedný kluk, jindy se projeví suchý humor nebo vroucí, mužný cit a vděčnost, kterou cítí ke své ženě, aby v závěru dospěl v panovníka se silným smyslem pro povinnost, jenž najde vnitřní sílu stát se v nejisté době hlasem své země.

    Je to právě výkon Pavla Hromádky, který z Královy řeči dělá inscenaci přesahující rámec běžného provozního titulu.

    Slovácké divadlo Uherské Hradiště – David Seidler: Králova řeč. Překlad Jitka Sloupová. Režie Igor Stránský, dramaturgie Markéta Špetíková, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Marie Jirásková, hudba Martin Štědroň, choreografie Ladislav Peřestý. Premiéra 28. ledna 2017.


    Komentáře k článku: Věcný koktavý král

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,