Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Slova se měnila v těla

    Poslední absolventskou inscenací letošního alternativně – loutkového křídla pražské DAMU, i když na loutky tradičně nedošlo, je zmýtizovaná „lovestory“ Williama Shakespeara Romeo a Julie. V pojetí studentů ale žádný mýtus nečekejte, stejně jako cizelovaný pětistopý jamb. Inscenace staví na rytmu diskotékových pecek z devadesátých let, které zmutovalo duo Jiří Konvalinka a Jan Vejražka, skrývající se pod nálepkou Mutanti hledaj východisko. Oba jmenovaní pánové, kteří se představení aktivně účastní, neboť dují na vyvýšeném stupni – oltáři po straně jeviště, jsou co do energie hnacím motorem ostatních. Složité choreografie, které se pohybují na hranici akrobatických čísel, spolu s taoistickými motivy, skrze které režisérka inscenace Pavlína Vimmrová s dramaturgyní Ilonou Smejkalovou dekódují alžbětinské drama, tvoří nestandardní, provokativní jevištní tvar. Jejich Romeo a Julie není jednolitým příběhem, nýbrž nezávislými variacemi téhož – vztahu dvou milenců, tentokrát demaskovaného, brutálního, cynického, egoistického. Jádrem mystifikace je tvrzení, že nejznámější milostný příběh západní kultury pochází z Asie a není o lásce. Proč a jak inscenace vznikla, odpovídala dramaturgyně Ilona Smejkalová.

    Jakým způsobem jste se dostali k taoistickým motivům právě u Shakespearova Romea a Julie?

    Nápad interpretovat „Romea a Julii“ skrze východní filozofii a taoismus vzešel od režisérky Pavlíny Vimmrové – před DAMU studovala několik let sinologii, nějaký čas dokonce přímo v Číně. Nelze tedy říci, že by šlo v tomto případě o nějakou náhodnou interpretaci, spíš Pavlínin způsob vidění a vnímání světa.

    V čem se liší práce dramaturga s ryze činoherním souborem a posluchači katedry alternativního a loutkového divadla, kde slovo není hercovým primárním vyjadřovacím prostředkem?

    Mne vlastně dost baví střídat naprosto odlišné divadelní styly a žánry, vnímám to jako takové intelektuální elektrošoky či vědomé okysličování svého dramaturgického mozku. Zatímco např. v Hradci Králové, kde jsme před pár dny s Danem Špinarem premiérovali Havlovu Žebráckou operu jsem se – coby dramaturg – snažila velmi konkrétně a přesně vysvětlovat smysl textu a naší koncepce, u alterny byl text spíš jakýmsi „výkopem“ či prvotním impulsem, který měl dovést studenty k jejich vlastní osobní interpretaci. Neměli jsme jen jednoho Romea a jednu Julii. Nejarchetypálnější z milostných dvojic na sebe brala v naší inscenaci hned pět různých podob. Estetizované sonety se měnily ve slova a slova se měnila v těla… Tedy jeden obraz (Shakespearův text) a pět úhlů pohledu – pět příběhů, které se už staly, právě se stávají a kdykoliv se mohou stát znovu. Základní chronologie děje je dodržena, ale příběhy nevidíme celé, jsou vzájemně propleteny a některé jejich části se vracejí a odehrávají se vícekrát.

    No, co se týče samotného zkoušení – pravda, občas se mi zdálo, že některé věci možná vysvětluji až příliš složitě, že používám trochu jiný divadelní jazyk, než na který jsou studenti zvyklí. Nicméně, tentýž pocit můžete zažít i s činoherci.

    Jak dojde k setkání dramaturga z profesionálních scén se studentkou režie DAMU v rámci jednoho projektu?

    S Pavlínou Vimmrovou jsem se seznámila před dvanácti lety na Osmiletém gymnáziu Buďánka (dnešním Mensa gymnáziu), škole, která se nadstandardně věnovala a věnuje nadaným dětem. V té době jsem tam působila jako pedagog několika humanitních předmětů, mj. i tvůrčího psaní. Právě tento kurs Pavlína pět let navštěvovala, dokonce patřila k mým nejúspěšnějším studentům. Postupem času se náš vztah učitel–žák proměnil v přátelství. Sledovala jsem Pavlíniny osudy i po maturitě, vnímala její touhu studovat KALD, i když mi, to přiznávám, bylo ze začátku trochu líto, že ve své – podle mě dost nadějné – prozaické kariéře profesionálně nepokračuje.

    Pavlínina nabídka dramaturgovat její absolventskou inscenaci mě velmi potěšila, cítím to i po letech jako přirozené završení své (tehdy velmi šťastné) „buďánkovské“ životní etapy.

    Pracovala jste s mnoha zavedenými režiséry, v čem se lišila spolupráce s nimi a s režisérkou Pavlínou Vimmrovou, která teprve stojí na počátku profesionální umělecké dráhy?

    Při práci s tzv. zavedenými režiséry možná nevnímám tak ostře pocit zodpovědnosti. Tady jsem ale nebyla jen členem týmu, nýbrž vlastně i jakýmsi mentorem, od kterého se očekává, že prostě „víc ví“. Přece jen mě od Pavlíny či jejích spolužáků dělí nějakých patnáct let.

    Teoreticky (a zjednodušeně řečeno) jsem si tedy mohla vybrat mezi dvěma cestami. Buď zastávat úlohu mentora a pedagoga, upozorňujícího na chyby, nesrovnalosti, komplikace zvolené cesty, a snažit se Pavlínu od některých věcí i odradit. Anebo jsem naopak mohla téměř beze zbytku přijmout její koncepci a podporovat ji, pomáhat jí při jejím prosazení – i při vědomí jasných nástrah a úskalí.

    Či obě cesty propojit.

    Já jsem si ale vybrala tu druhou cestu, což bych asi udělala i u renomovaného režiséra.


    Komentáře k článku: Slova se měnila v těla

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,