Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2020

ročník 28
17. 3.–30. 3. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Bouře a vzdor aneb Kulturní Jatka

    Představte si to: přijeli jste do Pražské tržnice za kulturou… Jeví se to tak trochu jako kombinace špatného vkusu a sci-fi (nenarážím na RockOperu Praha, která fakticky sídlí v areálu tržnice, vstup má ovšem z ulice Komunardů). Tentokrát – tedy od letošního listopadu – se přebrodíte stánky s lacinými kufry, šuntovými hodinkami, vydržíte pach přepáleného tuku, dojdete k halám 7 a 8 a objevíte nový multikulturní prostor Jatka78.

    Skutr: Bouře

    Bouře vychází ze vzpomínek a zážitků čtyř performerů (v popředí Dawid Rafalski) FOTO KATEŘINA GUESSELIS TRNKOVÁ

    A to už máte nejhorší zážitky za sebou, protože v útrobách multikulturního centra vám bude dobře, stěny i zákoutí foyeru a baru zdobí objekty Petra Nikla, Františka Skály či Martina Šárovce, v sále své projekty uvádí například 420PEOPLE, Cirk La Putyka, VOSTO5, Lenka Vagnerová a Company.

    Není to poprvé, co jsou tyto prostory využívány k poměrně kulturním účelům, například zde fungoval dočasný hudební klub Blink a pořádaly se zde nejrůznější fashion markety… Nyní však vzniklo centrum, jež bude fungovat trvale (i když provoz bude ještě na letošní zimu přerušen). Nechci zbytečně připomínat všechny evropské příklady využití podobných míst (neodpustím si však aspoň jmenovat můj oblíbený, pařížský Parc de la Villette), ale rozšíření „spřízněných duší“ do dalších holešovických hal, zkrátka vidina kulturního městečka zde vzniklého, se zdá myšlenkou šlechetnou a snad i uskutečnitelnou.

    Návrat ke kořenům

    V čele Jatek78 stojí Štěpán Kubišta a Rosťa Novák mladší, druhý jmenovaný začínal svou novocirkusovou kariéru v Arše společně s duem SKUTR (vznikla zde například jejich společná kultovka La Putyka). A první divadelní premiéru pro Jatka78 připravil právě Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, tedy tandem SKUTR. A není to jediné „fatální“ pojítko, projekt Bouře silně připomíná autorské inscenace, které před dekádou začali vytvářet v rámci Archa.lab.

    Skutři se už pomalu vymanili ze škatulky mladí, experimentující tvůrci. Což potvrzuje i zpráva, že by od příští divadelní sezony měli vést operní soubor Jihočeského divadla. Vzpomeneme-li na několik posledních nehudebních projektů, které vytvořili pro větší scény – Radúz a Mahulena v Národním divadle Brno, Human Locomotion na Nové scéně Národního divadla, Sen noci svatojánské pro Letní shakespearovské slavnosti či Labutí jezero v Klicperově divadle, vidíme, že je spojuje perfektní vizuální koncept, důraz na výraznou poetiku textu, jistá pohádkovost. Ale větší experiment (pohybový i textový), kterým se duo uvedlo, se jakoby začal z jejich tvorby ztrácet, nahrazuje ho uhlazenost až líbivost. Nechci tvrdit, že od dob, kdy ukončili své působení v Arše, nevytvořili Skutři žádnou řádnou „alternativu“ (vzpomenout mohu taneční projekt Muži či inscenaci Svěcení jara, kterou nazkoušeli se studenty na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU), jen jich je stále méně a často sklouzávají k zbytečné popisnosti či doslovnosti.

    Skutr: Bouře

    Je to svět ve světě. Ostrov, na kterém se rozvzpomíná, aby mohla být alespoň částečně zodpovězena otázka: Kdo jsi? FOTO KATEŘINA GUESSELIS TRNKOVÁ

    Ostrov vzpomínek

    Taková však není Bouře – projekt o zapomínání, zapomnění a vzpomínání. Naopak, tato metaforická inscenace nabízí mnoho subjektivních interpretací. Není krásná, není jasná, je elektrizující, provokující. Jistě je to dáno i spoluprací se scénografkou Adrianou Černou, která zaplnila jeviště haldou hlíny, fošnami, kytkami v květináčích, kýbly, mopy, skládacím nábytkem… Vidíte před sebou ostrov, na který bylo vyplaveno harampádí i čtveřice mužů. Herci usměrňovaný chaos díky svým národnostem ještě posilují – Slovák maďarského původu Csongor Kassai, srbský herec Željko Maksimović, Przemysław Kosiński a Dawid Rafalski z Polska promlouvají svými jazyky. Jedním z motivů Bouře je nefungující komunikace a změť pěti řečí (z nichž není ani jeden čeština) ztíženému porozumění dopomáhá – i když je představení titulkováno.

    Z výše řečeného se může zdát, že se jedná o dílo k divákům nevstřícné. Není tomu tak, pouze není jednoznačné. Muži, zahlcení svými problémy, se nacházejí ve zlomovém okamžiku, přichází však vysvobození – bouře, jež je odnese na ostrov – tedy území, kde jsou sami (se) sebou. Zde mohou rekapitulovat, vzpomínat a rozhodnout o své budoucnosti. V jednotlivých promluvách – málokdy dialozích – sdělují často traumatizující zážitky z dětství, hodnotí své vztahy, odchody blízkých. Ne vše je ale jasně rozkódovatelné, jako například motivy andělů či Alenky z říše divů. Navíc si promluvy často protiřečí – jako u lidí, kteří nevědí, jak se rozhodnout, co je správné. Je zřetelné, že se nejedná pouze o autorský projekt pánů režisérů, ale že text vychází především ze vzpomínek a zkušeností čtyř performerů.

    Slova jsou to převážně smutná, či melancholická, vyvažují je však imaginativní, místy humorné obrazy. Nechybí ani interakce s publikem, ve které Željko Maksimović anglicky oslovuje divačku a žádá o předání zprávy jeho matce. Poté divačce vaří pravou srbskou kávu a chce z lógru věštit budoucnost – stále tedy jde o touhu po kontaktu a sdělení. Jak ostatně napovídá již úvodní scéna – prolog, ve kterém všichni čtyři muži telefonují, jsou zasaženi bleskem a až poté přeneseni na ostrov.

    Ani v rovině vizuální však diváci nebudou vždy dostávat jednoznačnou odpověď, proč zrovna právě teď vidí právě tento obraz. Metaforicky je zobrazováno řečené – z hlíny staví hráze i hroby, mopy se stávají pomocníky při hledání rovnováhy, meči z Hvězdných válek, později jsou – během vrcholného okamžiku představení, kdy čtveřice z ostrova odplouvá – použity jako pádla. Ne vždy je ale použití přítomných předmětů alespoň takto jasné. Své zastoupení zde mají všechny čtyři živly – voda (v kbelících a lahvích, nechybí také zvuk dešťových kapek, jeden performer ji plive) a země (hlína a rostliny) jsou nejviditelnější, vzduch je vytvářen pohyby performerů i vyfukován z úst, oheň zpřítomňuje plynový vařič, zástupně pak elektrické kabely a svítilny a samozřejmě i blesk. Je to svět ve světě. Ostrov, na kterém musíte pobýt, abyste mohli alespoň částečně odpovědět na otázku: Kdo jsi?

    Bouře je rekapitulační projekt – tématem i spoluprací s herci, které během let režiséři potkali na svých zahraničních uměleckých misích. Pro mě je však také rozvzpomínáním na autorské inscenace, jež Skutři vytvářeli před mnoha a mnoha lety. Inscenace propojuje mluvené slovo i zpěv s fyzickou akcí a výraznou, metaforickou prací s předměty, navíc tentokrát nechybí ani stínohra. A právě v takovémto propojování a objevování spočívá jedinečnost dua Kukačka–Trpišovský.

    Možná vás zajímá, jak souvisí tato inscenace se stejnojmennou hrou Williama Shakespeara. Řekla bych, že pouze bytím na ostrově a jistou pohádkovostí. Ale to není důležité, Skutři kladou ve své Bouři mnohem podstatnější otázky.

    SKUTR: Bouře. Koncept a režie Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, výprava Adriana Černá, hudba Petr Kaláb, světelný design Michael Bláha, zvuk Ondřej Dědeček. Premiéra 14. listopadu 2014 v Jatkách78.


    Komentáře k článku: Bouře a vzdor aneb Kulturní Jatka

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,