Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Škoda facky,

    která padne vedle. Doplním pro jistotu pořekadlo pro nejmladší generaci, které by snad tento výchovný přístup už tolik neříkal. Nejde však o stále tolerantnější výchovu, nýbrž o ty facky. Poslední dobou se mi zdá, že se naše kulturní veřejnost mezi sebou fackuje tak často, až to může znít jako řídký potlesk po špatném představení.

    Nedávno nám do redakce přišel mailem anonym. Jeho kultivovaný sloh naznačoval zástupce starší generace, která pro svou bojácnost měla historické důvody: bolševici se dali pomlouvat jedině bokem, někde doma nebo v hospodě. Milý anonym vyslovil mimo jiné podezření, že vedení jeho divadla se dopouští korupce a snad i defraudace. Měl jsem sto chutí přeposlat dopis na ono vedení, které se aspoň podepisuje i pod své nepodařené inscenace. Vlastně ale nevím, co mi připadá osobně protivnější a eticky pochybnější. Jestli anonymní trpitel, který si netroufne kritizovat poměry ve svém divadle veřejně, anebo neanonymní fackování se nadávkami, probíhající v mailové korespondenci. Už slyším, že já jsem ten poslední, kdo by se mohl pohoršovat. Uznávám, že bývám často jízlivě ironický, ale to je snad pořád ještě regulérní prostředek oproti kašovitému humusu, co dnes otravuje brněnské divadelnické prostředí. Nemám v úmyslu kohokoli jmenovat, natož osobně reagovat, nechť si ona kaše dál kysne pod pokličkou internetu.

    Stejně mě ale udivuje, co si nadávající od svých siláckých výrazů slibuje. Přece si nemůže myslet, že když vulgárně zaštěká, ostatní stáhnou své opačné názory a s kňučením se rozutečou. Možná se jedná pouze o autoterapii, kterou dotyčný ventiluje své úzkostné stavy, stresy, vytěsněné pochybnosti. Nevěřím totiž, že by nadávající netušil, že jedovou slinou se poprská hlavně on sám.

    Můžeme nad tím pokrčit rameny a konstatovat, že mezilidské vztahy náramně zhrubly. Má to svou existenční logiku. Dobře víme, že kulturu a tím spíše finančně náročné divadlo čekají horší časy. Slabší povahy se přestanou ohlížet na zbytky slušnosti a tolerance a budou vyhrožovat, pomlouvat a škodit, aby se proboxovaly do pomyslných záchranných člunů. Fackování se stane běžnou normou řešení konfliktů. Bláhovou radost z toho mohou mít jedině naše děti, protože výchovné pravidlo o facce, které je škoda, když nedopadne, se už jich nebude týkat. Je to ale pošetilá naděje: zhrublým mravům neuteče nikdo, ani vzpurní puberťáci ne.


    Komentáře k článku: Škoda facky,

    1. Ludvík Faruga

      Profilový obrázek

      Tož to je svatá pravda! Proč sa fackovať? Dyť sa šecko dá domluvit při klobásce a slivovičce.

      22.03.2011 (20.23), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,