Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Simona Peková: Jsem poslední expresivní herečka

    Herečka Simona Peková je jako velká voda. Každému, kdo se s ní potkal na jevišti, ale i mimo ně, chce poněkud expresivním způsobem vsugerovat, že se zrodila pro divadlo. A že divadelní kumšt vznikl zejména pro ni. Podobná strategie může budit úsměv, otravovat, mnohé však fascinuje. Když s ní na té její divadelní pouti strávíte jistý čas, jako se to stalo mně – mluvím už o třech dekádách –, pochopíte, že za poněkud exaltovanou slupkou se skrývá až přecitlivělá žena, která chce být Herečka.

    Simona Peková

    Lidé dnes potřebují znovu plakat, cítit prudké vášně. Řekněme, že díky mému hraní jsem jakýsi jejich demiurg. Kdyby herci více přitlačili na pilu, bylo by to jenom dobře.

    Vezměte to z gruntu, Simono Vidláková z Třebíče – projděme nejdříve rodinné zázemí a vystavme jeho uměleckou anamnézu.

    Narodila jsem se Lubomíru Vidlákovi a Růženě Svobodové jako Simonka Vidláková. Jako bych byla pohrobek. Nemám totiž vzpomínku na otce, odešel v devětadvaceti letech. Otrávil se oxidem uhelnatým z karmy v koupelně v pronajatém bytě. Bylo těsně před premiérou Dona Juana v režii začínajícího Evžena Sokolovského. Otec hrál Sganarela. Byl jedním z prvních absolventů činoherectví na JAMU a všichni na něj vzpomínali jako na renesančního kumštýře, který uměl skutečně všechno. Díky svému otci – třebíčskému krejčímu – uměl navrhnout i ušít šaty, boty, doplňky. Posléze tedy proslul i jako velmi dobrý scénograf, ale nejvíce ho fascinoval balet a tanec obecně, dělal i choreografie. Dodnes se v Třebíči vypráví, že vynikal i v krasobruslení. Právě v té poslední inscenaci hrál velkou roli sluhy, vytvářel kompletně výpravu, kostýmy, podílel se i na pohybové spolupráci.

    Máma byla taky od divadla?

    Byla to velmi talentovaná ochotnice. V 27 letech ale jako zdravotní sestra ovdověla, což mi přivedlo i nového tatínka a posléze i moje stávající příjmení. Seznámila se s gynekologem Richardem Pekem z prestižní velkomeziříčské rodiny, která se třeba stýkala s hrabaty Harrachovými.

    Vy jste šla na JAMU jako biologický táta, takže se geny nezapřely?

    Jako dítě jsem se ráda předváděla. Byla jsem opuštěná holčička, která vyrůstala na inspekčním pokoji v nemocnici – od té doby mne bílé pláště neděsí. Na gymnáziu mne můj profesor a významný básník Ladislav Novák přivedl k dadaismu a sur­rea­lis­mu. Ráda jsem nahlas deklamovala ruské verše i Neumannovu uvědomělou báseň Tanky. Nebyla jsem lumen na matiku a chemii, myslela jsem, že na JAMU to bude takový velký mejdan.

    Stavrogin je ďábel

    Snímek z inscenace Stavrogin je ďábel (režie Vladimír Morávek, premiéra 2004 v Divadle Husa na provázku) FOTO JEF KRATOCHVIL

     

    Divadlo je dech

    V roce 1981 jste nastoupila do Divadla bratří Mrštíků (dnešního Městského divadla Brno). Váš vstup do prvního angažmá pod vedením Milana Páska byl ale kuriózní…

    Nebyla to moje volba. Všechny z ročníku koupili, kromě mě. Chtěl mne Mirek Krobot do Chebu, což ale bylo pro princeznu daleko. Ministrem kultury byl tenkrát Milan Klusák čili švec z Třebíče, já jako holka ze stejného města tedy jela do Prahy, že mu řeknu svoje.

    Bez ohlášení jste se dostala k normalizačnímu ministru kultury, který byl v úřadu od roku 1973?

    Prosekala jsem se k jeho náměstkovi. Spustila jsem, že stát mne nechal za velké peníze vystudovat, že jsem dobrá herečka s velkým dramatickým potenciálem, a že se přece nyní nebudu procházet po Karlově mostě. Já tam ale nešla škemrat o angažmá k Mrštíkům, tam jsem ani nechtěla. Šla jsem tam za jediným cílem. Dozvěděla jsem se, že herečky Jana Švandová a Eliška Balcerová byly na stáži v kapitalistické cizině, protože údajně mluví francouzsky. Já chtěla jen papír a peníze na cestu do Francie. Vždyť jsem ten jazyk po maturitě, před JAMU, vystudovala.

    Nevycestovala jste však.

    Nedostala jsem devizový příslib, ale ministerské stipendium na místo v kterémkoli divadle. Milan Pásek a Pavel Rímský od Mrštíků mne znali a chtěli. Nastoupila jsem tam. Nikdo mne nezdravil. Mysleli si, že jsem komunistická dcerka s protekcí a nastrčená z ministerstva. Straně jsem přitom nikdy odevzdána nebyla.

    Mrštíci byli tenkrát opravdu velký ansámbl, muselo být složité dostat se k velkým rolím.

    Byl to největší soubor v republice. Pětačtyřicet lidí. To dnes nemají ani Vinohrady. Co tam bylo skvělých hereček. A Rímský mně dal Dorinu v Tartuffovi. Tým mě vyřadil jako prominenta ze svého středu. Mně to navrch vůbec nešlo, zdřevěněla jsem. Gesta, chůze zamrzla. Molière a já nic. Rímský to vycítil a udělal schůzku se souborem, kde vysvětlil, že hrajeme na společném hřišti. Pomohlo to, divadlo je zábava, divadlo je tanec, divadlo je dech, a přes tu zeď od souboru jsem se tehdy nemohla ani nadechnout.

    Přijímal vás však Milan Pásek, jak se spolupracovalo s ním?

    Milan Pásek, tento luxusní homose­xuál­ní muž v době šedivého socialismu nosil pod krkem pravý hedváb, jehlici v kravatě a kapesníček přesně tak, jak se má nosit. Bizarní pár s jeho malou ženou Moničkou. Miloval mne. Prý proto, že byl v mládí zamilován do mého otce a já mu ho připomínala. Díky té sportovní figuře, úzké boky, jsem byla trochu takový klučík. Možná i proto mi dal ve čtyřiadvaceti roli Médey.

    A v roce 1986 jste hrála také Julii. Jak to šlo dohromady s vaším chlapeckým výzorem?

    Byla jsem tvořivá a Pásek mne nechal. Říkal: Bude tam takový ukňučenec Romeo. Hrál ho Aleš Jarý. Chlapem budeš v té inscenaci ty! Což bylo v kontrastu s mým kostýmem. Výtvarnice už udělala trochu západní look a já měla noční košilku prostřiženou po stranách až k pasu a pod ní tělová tanga. Já nevěděla, že něco takového existuje. Středoškolské návštěvy Páskovi pobouřeně psaly, že je to skandální, když Julii hraji bez kalhotek. Při balkonové scéně jsem tak chtěla za Romeem, že jsem tam i dělala jako gymnastka stojku. Je jasné, jak to muselo vypadat.

    Zabrala taková chlapecká a vlastně už i trochu odrostlá Julie?

    Bála jsem se, že to hlavně mladí budou odmítat. V jedné kritice zaznělo, že Peková svým výkonem připomíná herce Jana Třísku, známého běžce na dlouhé tratě, který vždy vyhrává. Tak to asi diváci přijali.

    V Divadle bratří Mrštíků jste vydržela devět let. Na závěr této bezmála dekády jste zde poznala Páskova studenta Vladimíra Morávka. To bylo další osudové setkání?

    Morávek byl Páskovým studentem, začal do divadla chodit asistovat. Tenkrát to byl ještě takový bruntálský cumploch s tlustými brýlemi, košile mu lezla z gatí. Takový loser. Já bych si ho, nebýt Páska, nevšimla. Ale ráda se seznamuju s lidmi, ráda s nimi zajiskřím. Bojovala jsem tenkrát s rolí věštkyně Kasandry a Vladík mi jednou na chodbě k této figuře řekl dvě zcela trefné věty. Tak jsem si Vládíčka objevila a zamilovala si ho.

    Jestli si dobře pamatuji, začala vaše spolupráce mimo velké jeviště.

    Pásek měl pro mladé věci i jako stárnoucí divadelní aristokrat pochopení. Začali jsme hrát dole v divadelním klubu a já s Morávkem připravila dva tituly, které mi dodnes moji fanoušci s láskou připomínají Kdo chce zabít Jessii a Šansony – pásmo písní, v nichž jsem se představila jako kabaretiérka.

    Vyhnání Gerty Schnirch

    Uprostřed jako selka Zipfelová v inscenaci Vyhnání Gerty Schnirch (režie Marián Amsler, premiéra 2014 v HaDivadle) FOTO JAKUB JÍRA

    Svobodná matka

    Pak přišla revoluce a Mrštíky jste opustila. Proč?

    Odjela jsem do zahraničí na filmový festival, kde jsem potkala chlápka, který to se mnou uměl. Zamilovala jsem se už jako rozvedená žena po jednom sňatku, domácím násilí a jednom potratu. Otěhotněla jsem a v roce 1991 porodila dceru Sáru. Měla jsem rizikové těhotenství a věděla jsem, že budu svobodná matka. Nemrzelo mě ani to, že se nevrátím do divadla.

    Pracovala jste jako ředitelka v Nadaci Chantal Poullain, která se zasazovala o zlepšení prostředí dětských nemocnic. Proč jste vyměnila herectví za charitu?

    Považovala jsem to za smysluplné. A věděla jsem, že budu moci být častěji se svým děťátkem. Naučila jsem se podvojné účetnictví, malinko z práva a musela jsem reprezentovat. Byla jsem Chantal naprosto okouzlená a navrch moje milovaná francouzština… Spojilo nás i mateřství. Ona měla „Vladu“ a já Sáru, mezi nimi byly jen dva roky. Humanizovaly jsme státní dětské zdravotnictví. Přitáhly jsme k naší práci známé umělce. První byla dětská plastika v Berkové, tu s námi dělal třeba Jan Dungel.

    Proč jste tedy přestala po pěti letech ředitelovat?

    Začalo se mi stýskat po mé profesi. Navíc jsme byly dvě herečky na jednom fleku. Ona prezidentka a růže a já spíše přes ty vizitky a lejstra a spíše jen jakási kopretina. Nadaci se sice neskutečně dařilo, ale já věděla, že můj čas v ní skončil.

    Kde a jak zastihl Simonu Pekovou rok 1996, když skončila v Nadaci Archa Chantal?

    Na dlažbě a na mizině. Bylo to kouzelné. Dříve bezmála přítelkyně pana ministra Lukeše, čestný host premiér u Mrštíků. Pak jsem tam znovu začala prosit o místo. Oni mi nabídli nápovědu a šatnářku. Lísala jsem se a myslela, že mne vezmou. Ptali se mne, v čem hraji. Já ale hrála v Nadaci Archa Chantal…

    To není tak úplně pravda. Mezi lety 1991 a 1999 jste natočila několik filmů…

    Šlo o nedoceněnou Postel Oskara Reifa. S tou jsem byla i v Cannes. Pak jsem hrála v Dědictví aneb Kurvahošigutntag Věry Chytilové a také ve známém Michálkově Zapomenutém světlu, a pak přišel snímek Do nebíčka od jeho někdejšího asistenta Kryštofa Hanzlíka. Všech těchto filmů si nesmírně považuji.

    Romeo a Julie

    Jako Julie s Růženou Michalovou (Paní Kapuletovou) v inscenaci Romeo a Julie (režie Milan Pásek, premiéra 1986 v Divadle bratří Mrštíků) FOTO MILOŠ CHMELAŘ

    Fyziologický hromosvod

    Takže mladá matka chce koncem devadesátých let opět na scénu. Kdo vám tehdy pomohl?

    Život mi zachránil Petr Oslzlý z Husy na provázku. Odtud mne několikrát oslovili už na mateřské. Zaskakovala jsem ve slavných inscenacích, jako byl Park nebo Obsluhoval jsem anglického krále, Rusalka aneb Zvrácená pohádka. Najednou vypadla Lenka Loubalová z Babičky jako Kněžna. Oslzlý mne doporučil Krobotovi. Ale přece jen – Loubalová se školeným operním zpěvem a já taková Janis Joplin z Náměště. Krobot mne vůbec nechtěl přijmout, nakonec jsem Kněžnu hrála a asi poněkud nezvykle.

    V této době byl Morávek po své slavné Maryši zahnán do Hradce Králové, aby se posléze na skomírající Provázek vrátil a jeho hvězda zde zase začala naplno zářit. Jaký jste tehdy měli vztah?

    On mne v Hradci nechtěl. Ale já se k němu vrátila jako asistentka režie, když režíroval Richarda III. v pražském Divadle Globe. Pak jsem za odměnu dostala takové příštipkaření v jeho rozjíždějícím se projektu Sto roků kobry. Tohoto Dostojevského mám dodnes od Morávka nejraději.

    Byla jste hlavní herečka vedlejších rolí u Morávka. Co byste dnes řekla o vašem profesně přátelském vztahu, který se nakonec zdál plný tenzí a jisté nevyrovnanosti?

    On mi poradil v koridoru Divadla bratří Mrštíků. Pro mne se stal absolutním géniem, který vidí a staví věci jinak. Nebojí se razantních experimentů. Používá jiné výrazové prostředky. On mým guru zůstal. Já nikdy ale nebyla jeho herečkou, byla jsem jeho velkou fanynkou. Na každé hradecké premiéře jsem plakala, měla řetězový orgasmus. Uměla jsem ho ale i kritizovat a on tehdy ještě naslouchal. Proč mne dnes už nerozpláče, říkám si. Jeho způsob práce s hercem je velmi specifický a já jsem velmi křehká.

    Ve svých pětačtyřiceti letech jste se vysvlékla a nafotila snímky pro slavný plakát k projektu z děl Dostojevského. Pojďme se bavit o profesním svlékání se.

    Kobra je had a ten se svléká z kůže podobně jako herci. Nejsem však zastáncem nahoty na jevišti. V Karamazovcích jsem měla být ještě nahou ďáblicí, nakonec k tomu naštěstí nedošlo. V té době jsem už měla po natáčení filmu Nuda v Brně, pro který jsme točili nakonec vystřižený obraz velkého zoufalství a chutí jedné ženy. Byla jsem tam tak nahá, že více už herečka nahá být nemůže. Možná jsem naivní, ale když mne režisér přesvědčí a serve z kůže, tak jdu do toho. I když za to nebyly žádné peníze, za ten plakát jsem dostala vánoční odměnu pět set korun. To bylo vše. Jednou jsem se Vladimíra ptala, zda ve mně aspoň vidí krásnou ženu. Řekl mi, že jsem pro něj spíše taková stará turistka.

    V Morávkových Karamazovcích jste měla autorský monolog, v němž jste křičela: A já věřím, že jednou tady budu mít úvazek celý! Jednou jsem měla půl úvazek, to bylo maximum. Pak jsem byla Vládíkem odejita. Nakonec i Yves Saint-Laurent byl od Diora taky vyhozen. Jistě to Vládík udělal z lásky, jak dnes tvrdím. Jsem takový fyziologický hromosvod a trpitelka, věděl, že bych tam umřela. Tak mi to asi chtěl usnadnit. Dnes je ale Vládík asi sám sebou tak zavalený, že už se nevyhledáváme. Vztah ale máme korektní nebo spíše žádný.

    Lidé potřebují plakat

    Peková je pro někoho uragán, který exhibuje, pro jiné patetická hysterka. Je to podle vás podmínka herecké i lidské komunikace?

    Řekněme spíše, že jsem zábavnice. Já herectví skutečně nade vše miluji, ať to zní jakkoli hloupě. Mám poněkud složité vlastní „privé“. Jak dýchám, tak hraji. Věci neodbývám. Miluju naplněné pauzy. Když jdu na jeviště, nejdříve se podívám do publika. Zmapuji diváky a vždy si najdu někoho, kdo se na mě dívá jiným způsobem a něco vysílá. Hraji pak pro něj. To mne osvobozuje a je i důvodem mého bytí. Mám ale dva světy – erupční a samotu. Jsem doma spíše introvert, nemám žádné televizní obrazovky, jsem velká čtenářka a poslouchám mluvené slovo.

    V posledních rolích jste podle mě došla k jistému ztišení. Vdova Zipfelová z Vyhnání Gerty Schnirch v HaDivadle je toho příkladem.

    Lidé dnes potřebují znovu plakat, cítit prudké vášně. Řekněme, že díky mému hraní jsem jakýsi jejich demiurg. Kdyby herci více přitlačili na pilu, bylo by to jenom dobře. Profesor Václav Cejpek o mém projevu jednou napsal, že se v něm setkáváme s něčím novým. Pojmenoval to jako drastickou nadsázku Simony Pekové. To je přesné. Jsem neprávem opomíjená dramatická umělkyně, jedna z posledních expresivních hereček, které, kdyby byly ve velikánské hale, řeční bez portu a diváci budou plakat. Když to neošidíš a třeba i trošku přeťápneš, ale když to hlavně žiješ, lidi to koupí a porozumí.

    Ale rakouská selka Zipfelová je taková tichá pevná osobnost už v knize. Takže i s mojí hereckou náturou, o které jsem nyní hovořila, ji vlastně ani jinak hrát nešlo.

    Další vaší výraznou selkou byla Lízalka v Brutovského Maryše. Ve vašem uchopení je to bezmála nacistická dozorkyně a uzurpátorka nejen dcery, ale celého svého okolí.

    Už při obsazení jsem režiséru Brutovskému říkala, že se musel splést. Pak jsme si porozuměli. Jeho jediný požadavek byl, abych úlohu vybičovala do nesmírné expresivity. Všichni jsme tam v obřadních černých oblecích, vlastně takoví chlapi. Já do této role přinesla i vztah k vlastnímu potomkovi. Přemýšlela jsem o své dceři Sáře, jak by nebylo jednoduché ji prodat nějakému starému vohrňdírovi. Cyril Drozda alias Vávra dokonce za mnou přišel, jestli bych na tu svoji Maryšu nemohla být hodnější. Chodí však za mnou také divačky, že takové despotické matky znají, že se s takovou ženskou potkaly.

    A jak vzpomínáte na Včelí královnu z mistrné inscenace Svět v ohrožení Jiřího Havelky, který efektně využil i spoutal vaši expresivitu

    Mám tu roli moc ráda. Vládíček Morávek využije a zneužije. Příliš štíhlá – čtyři vatony. Příliš oblečená – nahá. Příliš krásné vlasy – mastná a nabarvená. Havelka byl se mnou v pasti. Hledal bezmála jako vědec. Naprosto programově a velmi citlivě a něžně z mého herectví vytáhl královnu. A nechal mne, i když se mnou asi nebyl na sto procent spokojený. Ale já si to užívala. Stejně jako u jeho jiného mistrovského kousku Indián v ohrožení.

    To už mluvíme o HaDivadle, kde jste zakotvila roku 2007. Opět jste se musela přizpůsobit jinému prostředí, herectví i jiné dramaturgii.

    Byla jsem po odchodu z Provázku ruina, vážila jsem dvaačtyřicet kilo. Byla jsem štíhlejší a štíhlejší, až mne potkal ileus čili zauzlení střev. Vím, jak se to těžce diagnostikuje. Ale těch devět hodin s nepředstavitelnou bolestí mne přivedlo až před brány pekla. Křehcí hysteričtí prožitkáři s lehce narušenou psychikou, tedy herci jako já, to možná vždy odskáčou nejvíce. Pomohlo mi, že na mne počkali s rolí v první režii nového uměleckého šéfa Mariána Amslera, tedy s inscenací Extase o slavné Hedě Lamarr. A zrodila se stálá spolupráce a pak angažmá. A také krásné role jako Polda Fiedlerová v Pitínského inscenaci Pařeniště, role v Nuckollsově inscenaci Psychóza ve 4:48 nebo Magda Goebbelsová v Goldflamově komedii Doma u Hitlerů. Marián Amsler mi spadl z nebe.

    Amsler však odchází z postu uměleckého šéfa brněnského HaDivadla. Můžete zhodnotit těch sedm let?

    Byla to obrovská svoboda – na rozdíl od jáchymovských dolů na Provázku. To je opojný pocit, zvláště když jsem byla umělecky vyhladovělá. Neměla jsem vřelý vztah k současné německé dramatice, kterou Amsler razil, ale věnovali jsme se také autorskému divadlu, nezvyklému zpracování klasiky. Samozřejmě jsem zvědavá, co přijde nyní.

    Stará turistka čte

    Důležitou kapitolu tvoří vaše práce pro rozhlas. Načetla jste třeba vzpomínky filmové královny Adiny Mandlové Dneska už se tomu směju. Čím je vám toto médium?

    Rozhlas mne provázel celé dětství, často jsem ležela u přijímače. Dodnes mám doma na lince staré rádijko. Přišla jsem ale k této práci jako slepý k houslím. Léta jsem nedabovala, režiséři měli výhrady k mému hlasu. Je prý nezařaditelný, tupý, chrčivý, příliš nízko, chraplavý, není líbezný, nenese sebou pozitivitu. Pak se objevil citlivý talentovaný student JAMU Jakub Vítek, který se zamiloval do Jitky Spáčilové z Nudy v Brně. Pozval mne do olomouckého rozhlasu, dal mi pidiroli v dosti hloupé hře. Začalo naše velké přátelství a on mi začal role hledat, a dokonce mne donutil i texty pro rozhlas psát. Právě Jakub mi přinesl Mandlovou a byla z toho i nominace na cenu Neviditelný herec. Strašné sousloví, že? Herečka by přece měla být vidět.

    Sáhla jste si několikrát na fyzické dno. Chcete mluvit o poslední nepříjemné události?

    Už dříve jsem si třeba pochroumala hrudník a měla vodu na plicích z excentrického tance na ledničce. Nyní jsem se zhroutila na ulici, šla kolem známá punková písničkářka Mucha a ptala se, co v tom začínajícím dešti provádím za podivnou performanci. Já v bílém francouzském kabátku s košíčkem, bílá jak stěna, oči v sloup. Válela jsem se na Zelený čtvrtek na chodníku. Byl to mozkový infarkt. A já opět ignorovala příznaky.

    Přemýšlela jste už o zákonitém odchodu ze scény?

    To jde mimo mě. Musela bych přijít o ruce i nohy. Museli by mne oslepit. On ale přece přijede talentovaný, mladý a krásný režisér na bílém koni. Vyzvedne neprávem opomíjenou herečku. A já mezi sedmdesátým a osmdesátým rokem mého věku vytvořím ty nejlepší role.

    A teď z pohádky k realitě…

    Já bych chtěla být na stáří rozhlasová star! Mikrofon a studio velké city trochu utlumí. Jsem přece královna pauz a tlumených tónů. Jsem v rozhlase s mladými, kteří si mne ukočírují, nesmírně šťastná. Já bych lidem z rádia říkala pravdu, všechno o nemocech, básně bych jim četla, prózu na pokračování. Rozhlas je pro mne kouzelnice, která umí dělat pelech ze slov. Úplně se vidím v pořadu nazvaném třeba Stará turistka čte… pro všechny!

    Simona Peková

    Snímek pro plakát k Morávkově cyklu Sto roků kobry FOTO ARCHIV DHNP

    Má velká přítelkyně Simona Peková

    Kdybych ji měl portrétovat, musel bych být Kupkou nebo Picassem v období Avignonských slečen, abych její osobnost dokázal vykreslit ze všech úhlů najednou. Psát o ní je ještě složitější. Pokusím se jen o několik črt k jejímu kubistickému portrétu.

    Úhel první Femme fatale. Junona. Nádherná Primavera brněnská.

    Kdybychom se se Simonou mohli potkat stejně mladí, jistě bych ji požádal nejprve o ruku a později určitě i o rozvod.

    Úhel druhý Herečka hlubokého prožitku a občas zbytečné excitace.

    O důležitosti jejího herectví vypovídají nejen záplavy květin a zástupy nadšených diváků, ale i režiséři, se kterými spolupracovala. O občasné zbytečné excitaci svědčí například tento neúplný seznam karambolů:

    Šipejda Lízka: Akrobatické představení. Jede trochu pozdě svým vozem Fiat 500 a ve zpětném zrcátku se líčí, takto přehlédne zaparkovaný parní válec, do kterého nabourá. Těsně před omdlením slyší malou holčičku, jak volá: Hele, tatí, Šipejda Lízka, Šipejdička.

    Století Kobry: V něm jsem ji nejen já zabil poprvé. Vladimír Morávek a malé zešílení plus šelest na srdci.

    Klimáček: Naštípnutá pánev.

    Sen noci: Hematom na hrudi, později ústící v příhodu mozkovou.

    Říkám jí: Neexcituj se tolik. Pořád dáváš 110 %, ale tvých 110 % je 363 % Ljuby Hermanové a to byla nějaká gymnastka.

    Úhel třetí – pro mne nejzásadnější Přítelkyně, která umí nenávidět i milovat, arbiter elegantiarum a kuchařka, co dokáže namazat suchý chleba historkou tak, že vzadu na patře cítíš i lanýže. Občas páchá dobro, občas trousí nevyžádanou pravdu.

    Črta čtvrtá Simona jede dál podle Dostojevského citátu Osel je dobrý užitečný pomocník.

    Do budoucna si přeji vidět ji jako Arkadinovou či Macbethku nebo poslouchat její rozhlasovky.

    Přeji nám, aby její portrét ještě dlouho nebylo možné dokončit. A posílám polibek.

    Petr Jeništa


    Komentáře k článku: Simona Peková: Jsem poslední expresivní herečka

    1. Eva Stascha

      Profilový obrázek

      Simonka
      je nejněžnější drsňačka, kterou znám. Pro mne osobně je to PANÍ HEREČKA s velkým srdíčkem, které je ochotna každému otevřít. A to i přesto, že dobře ví, že by si je měla trochu šetřit. Není mnoho takových lidiček, jako je ona. O to více bychom si jich měli považovat! Té čisté duši, nenakažené dobou, přeji já z celého svého srdce co nejvíce krásných rolí a jejich ocenění.
      E.S.

      01.02.2015 (8.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Eva Stascha

      Profilový obrázek

      SIMONĚ
      Až se ti bude zdát,
      že by tě osud
      chtěl dostat na kolena
      dokaž mu že dosud
      byla jsi a budeš
      vždycky silná žena

      Až vzhůru vína číš
      zvedneme spolu
      zvedni též hlavu výš
      a nedívej se dolů

      Co bylo, bylo – to tě už neleká
      To tě nezabilo
      Teď už jen každý den
      štěstí na tě čeká!

      01.02.2015 (19.09), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Standa Koukal bubeník ARTICULUS

      Profilový obrázek

      Milá Simonko,
      v pátek 13.11. jsem se po delší době šel na tebe podívat, jak budeš řádit jako jedna z klientek v Bohnickém „šaškecu“. Nezklamalas, byl jsi skvělá. Chtěl jsem si pokecat u místního baru, ale nedočkal jsem se Tě. Zkusím to příště až zase příjdu do HADi.
      Pusu Standa.

      15.11.2015 (0.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,